Jan Svoboda

„(A jak jste se díval na to, co se stalo v Československu po roce 1948, že vlastně řada vašich spolubojovníků byla bezdůvodně zavřena?) To byla hanba. To mě to tak mrzelo strašně, že můj národ by mohl něco takovýho udělat. Ale nakonec to všechno... všechno je lepší, co skončí dobře. Taky to skončilo dobře.“

„Měl jsem přítele, který studoval na univerzitě. A byli tam bulharští studenti. Tak od jednoho jsem si koupil bulharský pas a předělal jsem fotografii. Přišel jsem do Brna na hlavní nádraží, koupil jsem si lístek do Sofie. A v Bělehradu jsem vystoupil a to bylo tak jednoduchý. V Bělehradu jsem vystoupil a šel jsem na anglické vyslanectví. A oni mě vyhodili. Poněvadž jediné, jak jsem se mohl domluvit, bylo německy. Tam mě vyhodili, stál jsem venku, jsem si říkal: Co budu dělat? Tak jsem se zase vrátil. A zase mne vyhodili. Ale vrátný byl Jugoslávec, tak mi říkal: ‚Hele, podívej se, já vím, že jsi Čechoslovák. Běž naproti, tam je britská legace. A zeptej se na ňákou paní, tam byla. (Já už jsem zapomněl to jméno.) A ona už to zařídí.‘ Tak jsem tam šel. A jsem ji potkal. Tak mne vyšetřovali na vrátnici. Dal jsem ten pas, potom mi to ověřili. Tak mne poslali do skupiny, která už tam čekala. A s tou jsem jel potom přes Maďarsko, ne přes Maďarsko, přes Jugoslávii dolů, přes Řecko. Když jsem přijel, to je zajímavé, když jsem přijel do Jugoslávie, tak Němci zabrali Maďarsko, to jsem právě přijel. Když jsem odjížděl z Jugoslávie do Řecka, tak Němci zabrali Jugoslávii. Odjedu z Řecka a Němci zabrali Řecko. Takže zavírali za mnou brány.“

„Když Němci ustupovali, tak jsme dělali nálet na Holandsko. Tam jsme ostřelovali všechno, co se hýbalo. Tak jsme byli letka, to je čtyři letadla. První, to byl velitel, to byl Vindyš, dvojka, to byl nováček. Byl to jeho první nálet. Tomu jsme řekli: ‚Když přijdeme dolů, tak nechoď za ním dolů, běž po straně.‘ Třetí, to byl ostřílený pilot, já jsem byl číslo čtyři. Letíme a na kanále vidím plout člun naložený Němci. Tak jsem to nahlásil a potom nám řekli: ‚Odhoďte tanky rezervní.’ To byl devadesát galonů tank, byl pod tím. Tak jsme je odhodili, přepnuli na hlavní nádrž a oni šli dolů. A udělali zrovna to, co jsem říkal, aby nedělali. A ten třetí, starý pilot, šel přesně za druhým. Ono se totiž říká: ‚Míří na prvního, sestřelí druhého.‘ Řekl jsem si, že to není místo pro mě. Tak jsem obletěl dokola. Flak byl strašný, na nebi bylo úplně temno. Jsme nevěděli, tam bylo skryté německé letiště a ty byly strašně chráněný. Tak jsem šel po straně. Abych toho strefil co nejvíc, tak jsem zavřel plyn. A ty samostříly, ty kanony a ty kulomety... ten zpětný náraz mě zpomalil tak, že jsem to zlomil. Letěl jsem jen 90 mil za hodinu. Řekl jsem si: Ty blázne, co děláš! Tak jsem to otevřel a teď stříleli přede mnou, tak jsem zkřížil kormidla a to letadlo směřovalo jinam a stoupalo po straně, tak jsem se z toho dostal. A dvojka a trojka byli oba sestřeleni, protože udělali hloupost. Ale oni se nezabili, ale po válce se dostali nazpět. To byla jedna z mých zkušeností.“

„(Jaké jste měl pocity při těchto nebezpečných letech, byl vůbec čas třeba na strach?) Kdepak, to není možné. Na to nesmíte myslet, poněvadž kdybyste na to myslel, tak se zblázníte.“