Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Na strach nebyl čas. Na to nesmíte myslet, poněvadž kdybyste na to myslel, tak se zblázníte.“
narozen 19. března 1918 v Brně
napodruhé úspěšný útěk z protektorátu přes Bulharsko
vojenský a letecký výcvik ve Velké Británii a Kanadě
letec u 310. stíhací perutě
po druhé světové válce návrat do Československa
s manželkou Angličankou návrat do Velké Británie
autodílna, závodník formule 2 za Československo
britské občanství, od roku 1960 navštěvoval Československo
v Anglii si také říkal John Scott
Jan Svoboda, budoucí pilot legendární 310. stíhací perutě, se o opuštění Protektorátu Čechy a Morava pokusil hned dvakrát. Nenechal se odradit prvním neúspěchem v roce 1940 a pro druhý pokus zvolil velmi jednoduchý způsob útěku: „Jeden přítel studoval na univerzitě. Byli tam také bulharští studenti. Od jednoho z nich jsem koupil bulharský pas a nalepil do něj svou fotku. Poté jsem šel do Brna na hlavní nádraží, koupil jsem si lístek do Sofie a vystoupil v Bělehradu. Tak to bylo jednoduché.“ Poté jeho cesta pokračovala přes Jugoslávii, Řecko, Turecko až do palestinské Haify. Tam už byl tábor československé armády, kde Jan Svoboda narukoval. Požádal o překlad k letectvu a po dlouhé cestě lodí přes Suez a kolem Afriky přistává v Liverpoolu. V Anglii začíná jeho kariéra stíhacího pilota.
Letecký výcvik rozhodně nebyl jednoduchý, zvláště pro cizince. Nejdříve se musel naučit anglicky – pro to byl vyhrazen šestiměsíční kurz. Po základním výcviku v různých částech Velké Británie, který absolvoval velmi úspěšně (s kolegy byli dokonce vybráni jako čestná stráž při návštěvě krále a královny), Jan Svoboda opět nasedá na loď Queen Elizabeth a vydává se přes Atlantik směrem do Severní Ameriky, kde v kanadském Madison Huds nastupuje do Elementary Flying School. Několikastupňový výcvik pokračoval v 34. SFTS (Secondary Flying School). Poté, co prošel úspěšně druhým stupněm výcviku, vrací se Svoboda do Anglie, kde pokračuje v Advanced Flying School Unit a Operation Training Unit. Zde se učí létat na proslulých stíhačkách Spitfire. Po zvládnutí tohoto letounu již nic nebránilo, aby byl zařazen k bojové jednotce.
K 310. stíhací peruti Jan Svoboda přichází v době před vypuknutím invaze v roce 1944. Jeho první bojový let byl doprovod bombardérů nad francouzský přístav Brest. Nejdramatičtější válečný zážitek však přichází později – v době německého ústupu z Francie: „Když Němci ustupovali, tak jsme dělali nálet na Holandsko. Tam jsme ostřelovali všechno, co se hýbalo. Tak jsme byli letka, to je čtyři letadla. První, to byl velitel, to byl Vindyš, dvojka, to byl nováček. Byl to jeho první nálet. Tomu jsme řekli: ‚Když přijdeme dolů, tak nechoď za ním dolů, běž po straně.‘ Třetí, to byl ostřílený pilot, já jsem byl číslo čtyři. Letíme a na kanále vidím plout člun naložený Němci. Tak jsem to nahlásil a potom nám řekli: ‚Odhoďte tanky rezervní.’ To byl devadesát galonů tank, byl pod tím. Tak jsme je odhodili, přepnuli na hlavní nádrž a oni šli dolů. A udělali zrovna to, co jsem říkal, aby nedělali. A ten třetí, starý pilot, šel přesně za druhým. Ono se totiž říká: ‚Míří na prvního, sestřelí druhého.‘ Řekl jsem si, že to není místo pro mě. Tak jsem obletěl dokola. Flak byl strašný, na nebi bylo úplně temno. Jsme nevěděli, tam bylo skryté německé letiště a ty byly strašně chráněný. Tak jsem šel po straně. Abych toho strefil co nejvíc, tak jsem zavřel plyn. A ty samostříly, ty kanony a ty kulomety... ten zpětný náraz mě zpomalil tak, že jsem to zlomil. Letěl jsem jen 90 mil za hodinu. Řekl jsem si: Ty blázne, co děláš! Tak jsem to otevřel a teď stříleli přede mnou, tak jsem zkřížil kormidla a to letadlo směřovalo jinam a stoupalo po straně, tak jsem se z toho dostal. A dvojka a trojka byli oba sestřeleni, protože udělali hloupost. Ale oni se nezabili, ale po válce se dostali nazpět. To byla jedna z mých zkušeností.“
Častou náplní bojových letů byly doprovody bombardovacích svazů: „Většinou to bylo jednotvárné. Jednou jsme ale doprovázeli bombardéry Lancaster s dvanáctitunovými bombami. To bylo ohromné. Když ty bomby spadly na Helgoland, kde byly základny německých ponorek, tak to vypadalo, jako když hodíte kámen do vody. Helgoland zmizel úplně pod vodou.“
Vojenští piloti jistě neměli nouzi o nebezpečné situace. Každý let se pro ně mohl stát osudným. Každý se s touto riskantní činností musel nějak vyrovnat. Jan Svoboda říká: „Na strach nebyl čas. Na to nesmíte myslet, poněvadž kdybyste na to myslel, tak se zblázníte.“
Život mezi vojáky v Anglii byl jinak normální. Když si odlétali své lety, hodně pili, jednou také udělali domácí zabijačku. Jeden pilot byl řezník a načerno sehnali prase, koupili sud piva a byla zabijačka a veselo.
Českoslovenští piloti vnímali německé piloty z Luftwaffe jako své soupeře. Na nebi probíhal souboj, ve kterém platilo pravidlo: „Buď on, nebo já. Samozřejmě že raději on.“ Němci byli nenáviděni coby nepřátelé. Piloti je nazývali „hákoši“.
Jakmile skončila válka, Jan Svoboda se s ostatními zahraničními vojáky vrací do Československa. Spolu s ním přišla i jeho manželka, Angličanka, bývalá řidička u 310. perutě. Život v Československu však nebyl nijak šťastný. Manželka těžce onemocněla: „Doktor řekl: ‚Vezměte ji domů, jinak vám umře.‘ Tak jsme se museli odstěhovat nazpět do Anglie. To byla jediná příčina.“ Ve Velké Británii si Jan Svoboda otevřel autodílnu. Také postavil závodní vůz formule 2, s nímž poté sám závodil, vždy za Československo. Dokonce vyhrál mistrovství světa. Velmi ho rozhořčovalo, co se po únoru 1948 stalo s mnoha západními vojáky, kteří zůstali v Československu: „Byla to hanba. Hrozně mě mrzelo, že to mohl náš národ udělat. Ale nakonec to dopadlo dobře.“
Od roku 1960 jezdil Jan Svoboda každý rok na návštěvu do Československa, toto bylo možné, protože měl britské občanství a britský pas, a tak mu komunistický režim nemohl ublížit.
A jak se dnes Jan Svoboda dívá na to, co prožil? „Dělal jsem, co jsem mohl. Někdy to bylo těžké, ale bral jsem to tak, že takový je život. To se nedá nic dělat.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Eva Palivodová)