Jan Svoboda

„(Jaké jste měl pocity při těchto nebezpečných letech, byl vůbec čas třeba na strach?) Kdepak, to není možné. Na to nesmíte myslet, poněvadž kdybyste na to myslel, tak se zblázníte.“

„(A jak jste se díval na to, co se stalo v Československu po roce 1948, že vlastně řada vašich spolubojovníků byla bezdůvodně zavřena?) To byla hanba. To mě to tak mrzelo strašně, že můj národ by mohl něco takovýho udělat. Ale nakonec to všechno... všechno je lepší, co skončí dobře. Taky to skončilo dobře.“

„Já jsem Jan Svoboda. Narodil jsem se 19. 3. 1918. (A kde jste působil za druhé světové války?) V Anglii jsem byl u 310. squadrony. Lítal jsem operačně, mám 120 náletů a kolik operačních hodin – takových 150. Nemám zde notebook, takže to nemůžu ověřit. To je jenom takové hádání.“

„Měl jsem přítele, který studoval na univerzitě. A byli tam bulharští studenti. Tak od jednoho jsem si koupil bulharský pas a předělal jsem fotografii. Přišel jsem do Brna na hlavní nádraží, koupil jsem si lístek do Sofie. A v Bělehradu jsem vystoupil a to bylo tak jednoduchý. V Bělehradu jsem vystoupil a šel jsem na anglické vyslanectví. A oni mě vyhodili. Poněvadž jediné, jak jsem se mohl domluvit, bylo německy. Tam mě vyhodili, stál jsem venku, jsem si říkal: Co budu dělat? Tak jsem se zase vrátil. A zase mne vyhodili. Ale vrátný byl Jugoslávec, tak mi říkal: ‚Hele, podívej se, já vím, že jsi Čechoslovák. Běž naproti, tam je britská legace. A zeptej se na ňákou paní, tam byla. (Já už jsem zapomněl to jméno.) A ona už to zařídí.‘ Tak jsem tam šel. A jsem ji potkal. Tak mne vyšetřovali na vrátnici. Dal jsem ten pas, potom mi to ověřili. Tak mne poslali do skupiny, která už tam čekala. A s tou jsem jel potom přes Maďarsko, ne přes Maďarsko, přes Jugoslávii dolů, přes Řecko. Když jsem přijel, to je zajímavé, když jsem přijel do Jugoslávie, tak Němci zabrali Maďarsko, to jsem právě přijel. Když jsem odjížděl z Jugoslávie do Řecka, tak Němci zabrali Jugoslávii. Odjedu z Řecka a Němci zabrali Řecko. Takže zavírali za mnou brány.“