Ing. Naděžda Švédová

„Tady Boskovice osvobodili partyzáni večer v šest hodin, tak vím, že rodiče je šli vítat, my jsme museli být doma. K nám pak přišli na ubytování Rusové, to bylo už horší. Bylo to takové ožehavé. Já už jsem pomalu dospívala, maminka měla o mě strach. Tatínek musel jet do Prahy, poněvadž oni spěchali, s koňmi musel vézt vojáky, aby se dostali dřív do Prahy, protože chtěli jít k Američanům. My jsme tam měli důstojníka, kde se navzájem poprali. Našim nájemníkům otevřeli násilím byt a osmnáct vojáků ubytovaných přes noc a u nás byl ten jeden důstojník, jenže jsme měli jednu výhodu. Naproti bylo GPU vojenské – ruská vojenská policie, oni z ní měli strach, oni se chtěli střílet. V Boskovicích byl pan Ostrý, ředitel pokračovací školy, nevím, co se s ním stalo, to byl strašně hodný člověk. Přišli z Ruska a po válce zmizel, tak nevím, jestli ho popravili, zase ale druhá strana. A výsledek byl, že do rána to vydrželi a ráno byli všichni tak strašně napití, všech osmnáct plus důstojník, ten v noci utekl. Věděl, že by bylo zle, tak utekl oknem, vyskočil z okna a utekl. A když ráno vyráželi s koňmi, ten vedoucí důstojník jim říkal, že jestli nebudou v pořádku a neudrží se na koni, tak je zastřelí na místě. Tak ten nejvíc opilý tam vylezl, vyškrabal se a odjel.“

„Museli být doma, dostali hvězdu. To bylo v tom čtyřicátém druhém roce, už nosila hvězdu. A ještě jsem měla ten smutný okamžik, který pamatuju celý život, když šla do transportu. My jsme bydleli u nádraží a já jsem zavírala okno a ona šla. Ona mě neviděla, já jsem na ni ani nevolala, poněvadž mně jí bylo hrozně líto. Ona celou cestu brečela a nesla si pytlíček jenom asi dvě kila, nebo kolik měla těch potravin, a šla na nádraží. Šli zrovna lidi z nádraží, a tak do každého vrážela a šla sama. Mě překvapilo, že nešla ani s maminkou, ani s otcem.“