Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Naděžda Švédová (* 1931)

• narozena 25. ledna 1931 v Boskovicích

• otec se za války několik dní ukrýval před gestapem

• její židovská spolužačka Lily Wechsbergová zavražděna v koncentračním táboře

• pamatuje osvobození Boskovic Rudou armádou

• roku 1953 maturovala na boskovickém gymnáziu

• absolventkou Vysoké školy zemědělské v Brně

• v roce 1953 se provdala za Ing. Zdeňka Švédu

• pracovala v Agrostavu Pardubice

• roku 1988 odešla do důchodu

• v roce 2021 iniciovala položení Kamene zmizelých za spolužačku Lily

Statečná paní učitelka pozvala dvě židovské dívky do školy v době, kdy už se nesměly účastnit vyučování. Jednu z nich, kamarádku Lily, viděla Naděžda Švédová naposledy z okna, jak sama s malým uzlíčkem odchází na nádraží do transportu. Za měsíc byla zavražděna v koncentračním táboře v Lublinu.

 

Tatínek Rakušan a legionář

Naděžda Švédová se narodila 25. ledna 1931 v Boskovicích jako třetí dítě manželům Marii a Karlovi Dvořáčkovým. Otec Karel se narodil ve Vídni, kde jeho tatínek pracoval jako krejčí na císařském dvoře a maminka byla komorná. V roce 1902 se přestěhovali do Boskovic, ale protože měli všichni jen rakouské státní občanství, musel Karel narukovat do armády hned na začátku první světové války. Zúčastnil se bojů na italské frontě, dostal se do zajetí, prožil hodně těžkých chvil, ale nakonec se vrátil s vyznamenáním jako italský legionář. Svým dětem vyprávěl, co za války prožil a pamětnice vzpomíná na událost, která mu zachránila život: „Na frontu za ním přijela jeho maminka, nějak ji tam pustili a nechali syna ten den s ní a všichni ostatní jeho kamarádi tam všichni padli, jen on se díky ní zachránil. Dostal tam taky revmatismus, byl na tom špatně, ujal se ho lékař, že je mladý kluk a je ho škoda, tak ho dal zahrabat do písku a dostal se z toho,“ dodává pamětnice.

 

Návštěva ministra ve škole

Dětství má spojené s každodenní prací na poli, kde jako děti pomáhali rodičům na malém hospodářství. 15. březen 1939, kdy obsadila německá armáda naši republiku, popisuje jako velmi smutný den: „Naši nás nikam nepustili, každý měl strach. Tatínek se tam šel podívat, bylo tam strašné množství aut, tanky jely, bylo to nepříjemné.“

Ještě předtím, než během protektorátu přestaly děti chodit do školy, navštívil vyučování v Boskovicích Emanuel Moravec (kolaborant a tehdejší ministr školství a lidové osvěty). Pamětnice na to vzpomíná: „K nám přišel do třídy, zvedl ruku, ředitelé se nezúčastnili patřičného uvítání, tak je vyhodil. Prošel třídu, obhlídl si to a šel. Měl kvalitní uniformu, z kvalitní látky, to jsem si jako malá holka všimla.“

 

Osud židovské spolužačky

Podle pamětnice se ve škole k sobě děti chovaly velice hezky a platilo to i pro soužití s židovskými spolužáky, kteří chodili do stejné školy. Ti ale museli nosit žluté hvězdy a od určité doby měli zákaz navštěvovat vyučování. Pamětnice si vybavuje statečnou paní učitelku, která dvě spolužačky přes přísný zákaz pozvala do vyučování: „My jsme měli odpoledne ruční práce, paní učitelka je zahlédla z okna, jak šly po ulici, tak poslala holky, aby je dovedly. Všichni jsme je vítali, holky brečely radostí, že tam můžou být chvíli s námi,“ dodává pamětnice.

V Boskovicích v té době žila v židovské čtvrti velká komunita Židů, ze které muselo v roce 1942 nastoupit do transportů přes 400 obyvatel. Po válce se vrátilo jen asi 14 z nich, všichni ostatní zahynuli v koncentračních táborech. Jednou z obětí se stala také Lily Wechsbergová, spolužačka pamětnice, která je navštívila v hodině ručních prací. S Lily ji pojilo přátelství a vzpomíná, že když si dávaly na poslední Vánoce dárky, tak jí pamětnice přidala ze své kolekce čokoládového Mikuláše. Jednou navštívila její židovskou rodinu, bylo tam hodně dospělých příbuzných, o něčem vášnivě diskutovali a pamětnice se jich bála. Velmi tragické dny pro židovské obyvatele nastaly kolem 14. března 1942, kdy museli jen s malým zavazadlem opustit postupně svoje domovy a odejít do transportu. Svoji spolužačku Lily viděla pamětnice naposledy z okna ve chvíli, kdy odcházela na nádraží. Celou situaci popisuje takto: „My jsme bydleli u nádraží, já jsem zavírala okno a ona šla. Ona mě neviděla, já jsem na ni ani nevolala, protože mně jí bylo hrozně líto. Celou cestu brečela, nesla si jenom pytlíček a šla na to nádraží. Narážela do lidí, co šli z nádraží, a šla sama.“

Každý rok se během Festivalu pro židovskou čtvrť v Boskovicích, který pořádá Unijazz Praha, z.s., pokládají tzv. Kameny zmizelých za židovské obyvatele, kteří byli zavražděni během holocaustu. V roce 2021 se také pokládal díky pamětnici a jejímu synovci Karlu Dvořáčkovi jeden kámen před rodný dům Lily Wechsbergové, která 19. března 1942 odjela transportem z Brna do Terezína a 24. dubna 1942 zahynula v Lublinu (koncentrační tábor Majdanek).

 

Domovní prohlídka a problémy s gestapem

Každá rodina, která měla hospodářství, musela za protektorátu odevzdávat povinné množství vypěstovaných potravin. Dvořáčkovi se snažili i z toho mála, co jim zůstalo, pomáhat těm, kteří to nejvíce potřebovali. Pamětnice si vybavuje vzpomínku na židovské obyvatele, kteří čekali na brambory: „Pamatuju si, jak jednou naši ještě byli na poli, kopali brambory a ti Židé měli být už v šest hodin doma, měli stanné právo. Měli jsme na dvoře kotel pro prasata, kde se vařily brambory a byly tam vysypané zdravé brambory, ale drobné. Oni si je tam vybírali, že už by se těch rodičů nedočkali, až přijedou s těmi velkými bramborami.“

Protektorátní správa vždy svolala hospodáře do sokolovny na nějakou schůzi a během ní probíhaly v jejich domech kontroly, jestli něco tajně neschovávají. Jednou měli u Dvořáčků velký strach, aby nenašli jejich skrýš, kde měli schovaný mák a obilí, ale naštěstí vše dopadlo dobře. Horší ovšem bylo, když gestapo začalo zatýkat lidi z jejich okolí. Tehdy se vracel otec pamětnice z lékařského zákroku od doktora Mareše a lidé ho varovali, aby se domů nevracel, a tak se několik dní skrýval u známého. Mezitím probíhala domovní prohlídka vedená gestapem, které na něho hledalo kompromitující materiály. Z vyprávění pamětnice a jejího bratra Jaroslava Dvořáčka vyplývá, že otce možná zachránila jeho záliba v okultních vědách a jasnovidectví, kterým se rád po večerech věnoval. Právě několik knih s touto tematikou objevili příslušníci gestapa a s pomocí vysvětlení manželky zřejmě naznali, že od takového člověka jim nebezpečí nehrozí. Sama pamětnice nebyla doma, ale z vyprávění si vybavila humornou vzpomínku na babičku, která v té době u nich byla na návštěvě. „Měli jsme tam babičku a ta přemlouvala vojáka, který stál o několik domů dál, aby nebylo vidět, že stojí u nás. Babička se ho zeptala, jestli by ji nezavezl do Brna, že potřebuje do Brna. Řidič gestapa odpověděl: ,Babičko, kdyby vám bylo osmnáct, tak ano,‘“ dodává s úsměvem.

 

Osvobození s trpkou příchutí

V posledních dnech války, konkrétně v sobotu dopoledne 5. května 1945, shodila ruská letadla na Boskovice celkem čtyři bomby a dvě z nich vybuchly v blízkosti náměstí. O život tenkrát přišlo sedm lidí na místě, tři později v nemocnici a několik lidí bylo zraněných. Otec pamětnice se pohyboval v blízkém okolí, ale naštěstí se mu nic nestalo. „Byli jsme na zahradě a utíkali rychle domů, měli jsme strach, ale tatínek za chvíli přišel a řekl, že tam byli mrtví,“ popisuje pamětnice.

To už se blížil konec války, německé jednotky rychle opouštěly svoje stanoviště a otec pamětnice musel s povozem a koňmi vézt do Prahy vojáky, aby se nedostali do zajetí Rudé armády, ale k Američanům. Mezitím do Boskovic dorazili osvoboditelé a většina obyvatel ochotně brala vojáky domů na přespání. U Dvořáčků se ubytoval důstojník a měl v noci velmi nepříjemnou potyčku s dalšími vojáky ubytovanými naproti v domě. Tehdy čtrnáctiletá pamětnice měla velký strach a událost popisuje: „U nás byl důstojník a naproti násilím otevřeli dveře u podnájemníků a tam bylo ubytovaných 18 vojáků. Pohádali se a chtěli se střílet. Naštěstí naproti bylo GRU [Hlavní správa rozvědky – tehdejší sovětská vojenská zpravodajská služba], oni z ní měli strach. Maminka běžela pro ředitele pokračovací školy, pana Ostrého, ten uměl rusky. Důstojník nakonec v noci utekl oknem a ostatní to přes noc vydrželi, ale ráno byli strašně napití.“ Ve vzpomínkách zůstala věta příslušníka GRU, který se choval slušně, ale když odcházeli, přišel se rozloučit se slovy: „,My se ještě vrátíme,‘ a měl pravdu, dodává pamětnice.“

Německá armáda za sebou při útěku nechávala munici, povozy, auta, ale i koně. K Dvořáčkům přišel mladý německý voják a chtěl vyměnit unaveného koně za civilní oblečení. Do rána se jim ve stáji klisna odměnila malým bílým hříbětem. V neposlední řadě zmiňme, že během války prošel několika koncentračními tábory a věznicemi bratranec Gustav Harnach, který se podle pamětnice vrátil bez zubů, měl vypadané vlasy, byl celý napuchlý a vyprávěl rodině o útrapách ve vězení.

 

Studentkou v padesátých letech

Krátce po válce se celá rodina přestěhovala do Znojma za příbuznými, kde začala pamětnice chodit do gymnázia. Ale protože oba rodiče onemocněli, nakonec se po dvou letech vrátili všichni zpět do Boskovic. Přestup na boskovické gymnázium nebyl jednoduchý, přesto v roce 1953 zakončila studium úspěšně maturitní zkouškou. Protože v tomto období už vládla tvrdou rukou KSČ (Komunistická strana Československa), měla pamětnice problém dostat se na vysokou školu. Rodiče byli soukromými zemědělci, dcera neměla ten správný původ, a tak se jí po maturitě ptali, jestli to s tou vysokou školou myslí vážně. Nakonec se dostala na Vysokou školu zemědělskou v Brně, kde se v té době zbavovali profesorů, kteří nevyhovovali tehdejšímu totalitnímu režimu. Jak pamětnice popisuje, všichni museli být ve svazu mládeže, ve skriptech se škrtalo a do posledního ročníku nastoupilo několik prominentních studentů včetně neteře ministra zemědělství a později financí Julia Ďuriše. Po dokončení studia dostávali absolventi tzv. umístěnku, místo svého pracovního zařazení, kde museli pracovat minimálně pět let. Pamětnice měla štěstí, že se ještě před promocí vdala, proto nemusela do pohraničí, ale šla s manželem do Pardubic, kde pracoval v podniku Tesla Pardubice. S manželem Zdeňkem Švédou se znali už z gymnázia ve Znojmě a v březnu 1955 se vzali. Narodili se jim dva synové - Zdeněk (1961) vystudoval ČVUT v Praze, zemřel v roce 2018, a Martin, (1965) vystudovaný veterinář, který v roce 1993 tragicky zahynul při výbuchu plynu.

Z období totalitní vlády padesátých let si pamětnice vybavuje velmi smutný osud rodiny pardubického profesora Jana Žemly, který uprchl do Ameriky, žil na Floridě, v roce 1949 byl v nepřítomnosti odsouzen a jeho ženu se synem pronásledovala tehdejší státní moc. Pamětnice pracovala s jejich příbuznou a od ní měla informace, že žena profesora 30 let žádala úřady, aby mohla odjet za svým manželem do Ameriky. Když se jí to koncem šedesátých let konečně podařilo, po roce společného života Jan Žemla zemřel.

 

Konec nadějí

Pamětnice pracovala v Agrostavu Pardubice a během 60. let všichni prožívali naději, že se situace postupně uvolní. Rok 1968 a události 21. srpna všechno změnily. Ten den pamětnice popisuje následovně: „To bylo hrozné. My jsme byli zrovna na dovolené na Ostaši, v noci nás vzbudil soused, přiběhl, že nás obsadili Rusové. Tak jsme se vrátili domů, nechtěli jsme tomu věřit. To byl konec.“

Pokud člověk chtěl během normalizace pracovat a žít pokud možno přijatelný život, musel podle slov pamětnice mlčet a chovat se tak, jak oni chtěli. Manželé Švédovi koupili bývalou myslivnu obci v Dlouhé - Rzy v Orlických horách, věnovali veškerou energii na její opravy a trávili tam většinu volného času.

 

Srovnání generací

Mladší syn Martin těsně před rokem 1989 jezdil během studií veteriny na praxi do západního Německa, seznámil se tak s několika rodinami a později se vzájemně navštěvovali. V listopadu 1989 vykonával vojenskou službu a rodičům psal, že kolem celou noc jezdí Lidové milice. Měl obavy, jestli nebudou povoláni k nějakému zásahu. Vše nakonec proběhlo v klidu a společně přivítali změny po roce 1989.

Naděžda Švédová působí velmi noblesně a vyrovnaně i přesto, co všechno během svého života prožila a musela překonat. Na závěr se zamyslela nad mladou generací a vyjádřila přání, aby nezapomínali na ostatní a vážili si toho, co mají. Její generace totiž měla mnohem těžší podmínky pro život a vystihují to i tato její slova: „My jsme nastoupili za války do školy a do důchodu jsme odcházeli ještě za komunistů.“