Ladislav Švec

„Němci tam obsadili celou dědinu. Na kopcích kulomety dokola a byla tam velká střelba do lesů. Nebylo odtamtud úniku. To víte, těžkej kulomet. To by nás skolilo, ať jsme se pohli kamkoli. Až druhej den se vojsko stáhlo. Dokonce dneska vím, co to bylo za útvar. To byl SS policejní útvar 21. Oni se stáhli a my jsme viděli, že svážejí ty raněné Němce dolů. Stáhli je dolů, vždycky obklíčili barák ze spodu vesnice. Další banda vlétla do baráku a dělali prohlídku. Od spodu až na vrch. A ten kostel byl jako poslední. Teď vidím, jak putují se psi. Teď ten posel letěl k bráně. Já si říkám: to je konec. Tam už byl nachystaný komisař ještě s jedním parašutistou. Jakmile vlezou do dveří, že jim zakroutíme krkem. Právě ten pes zvedl nožku, vyčůral se a utíkal dál. Ale štěstí bylo, že ten černý, ten cikán (Josef Serynek – pozn .autora), byl ještě s jedním parašutistou naproti kostelu v baráku, a ten mu zabránil vystřelit. Protože on chtěl ty Němce skosit.“

„V té Bystřici nad Pernštejnem, tam jsme měli odzbrojit posádku ve škole. Dva parašutisti, Janko Silný a Franta Kupsa, protože Kupsa znal jako študák německy, tak byl vyslaný s nimi jednat. Já jsem šel jako první ještě s jedním, Ivanem ruským, jako rozvědka. A nám se podařilo během pár minut odzbrojit takových pětadvacet německých vojáků. Dali jsme zbraně na kupu a já jsem je postavil tak před sebe. Ani jsem o tom tak neuvažoval, že jsem se tím zachránil. Protože kdyby bývali stříleli z oken, tak museli zastřelit svoje. To mě zachránilo. Oni ti Němci vyjednávali, tak to zdržovali schválně. Až nakonec jim přišli z pancéřového vlaku z nádraží pomoct. Ještě tam přiběhli chlapci s kulometem jim ten postup znesnadňovat, ale Němci už byli na koni, když měli pomoc. Ten Janko tam zastřelil dva Němce a oni zasáhli jeho a toho Kupsu. Byli na místě mrtví.“

Tazatel: „Nebyl v těch lesích problém s hygienou?“ „No byl. Parašutisté nám přivezli šatový vši. To se nedalo. My jsme třeba ve Veselí v zemljance leželi na boku vedle sebe narovnaný a až na rozkaz jsme se mohli otočit. To se nešlo pohnout. A ti nebyli převlíknutí několik měsíců. Tak nebylo divu. Tam chudáci v těch dědinách nám ty hadry v pecích pálili. Sem tam se někde vykoupat, to byla vzácnost.“

„To si pamatuju, ty data, protože se to zrovna rýmuje s mým narozením a s narozením Hitlera. Dvacátého šestého listopadu čtyřicet dva mě odvedli do Reichu na totální nasazení a 20. dubna čtyřicet tři jsem utekl. Původně jsme měli jít do Drážďan. Tam to bylo ale hrozně bombardovaný, tak nás zavezli do Mostu. To bylo zabraný území. Sebrali hlavně takový lehký řemesla. Holiči, cukráři, úředníci a takový a dali nás k firmě, která dělala ty železniční svršky v Litvínově v petrochemickém průmyslu. Tenkrát tam dělali hlavně benzin a podobný věci. A tam jsme dřeli. V rukách jsme nosili ty obrovský kolejnice. Jsme se pod tím prohýbali. A tam jsem viděl poprvé v tom Mostě to zacházení těch sudetských Němců, hlavně teda k těm ruským, polským a srbským zajatcům. K francouzským a anglickým se chovali jakžtakž slušně. Jestli jsme měli vztek na Němce, tak ten vztek se ještě zvýšil. Tam byla zima, bláto a ten zajatec v dřevákách třeba hlady sbíral šlupky od brambor a ten veršusák ho umlátil k smrti pažbou. Nebo nedopalek cigarety. Taky ho umlátil.“

„Jsme měli takový ležení v lese u Velkých Janovic. No odpočívali jsme tam. Zrovna bylo krásné počasí, sluníčko, tak jsme se tam vyhřívali. A strážní, jak byli rozesetí dokola, tak zadrželi dva vlasovce. To jsme se dozvěděli až potom, že jsou vlasovci. Přivedli je komandýrovi do štábu a ten je vyslýchal. A já jsem taky přiskočil a říkám komandýrovi. ,Mně se na nich něco nelíbí.‘ – ,A co, Ladik?‘ Povídám: ,Podívejte se: Takový jsou ošuntělý, hadry mají škaredý, jenom boty mají nový.‘ On si napřed myslel, že bych jim chtěl ty boty sebrat. Říkám: ,Ne.‘ Tak pochopil a poručil jim se zout. Rozpáral z vrchu holínky a našel tam doklady agentů. Byl tam nějakej Štefan Kanka, Slovák, parašutista. A ten byl specialista na umlčení bez rány. Smyčka provazu, kus klacku a zatočil mu s hlavou a ono to tam brnklo a bylo po něm. A druhej jak to viděl, tak chtěl zdrhnout. A ten Saša Korovin, náčelník štábu, do něj vpálil dávku. A ještě se za ním rozběhl a tu palici mu samopalem rozpůlil. Tak byli umlčeni.“