„Po osmačtyřicátém dělali v zemědělství různý kontroly, jestli se nezaselo míň nebo víc, všelijaký soupisy se dělaly, pronásledovali, jak mohli, aby zlikvidovali soukromý zemědělství. Přišlo nařízení, že musíme rozházet DDT na poli. U nás, kde se hnojilo jen normálním hnojem, hospodařilo se ekologicky. Tatínek odmít: ,Já to rozhazovat po našem poli nebudu, tohleto svinstvo.' Tatínkův bratr Jan říkal: ,Prosím tě, budou nás pronásledovat. Já to jdu rozházet.' Tatínek řek: ,Dělej si, co chceš, oni nám stejně pokoj nedaj!‘ Tak to šel rozházet. Přišel celej bílej, nadýchal se prášku, toho DDT. Po čase dostal rakovinu a zemřel v jednapadesáti letech.“
„Mezitím, než tatínek přišel z kriminálu, tak maminku donutili vstoupit do družstva. Ještě než vstoupila, tak ji jako neplniče dodávek vyobrazili jako sysla, jak drží dva pytle obilí, který u nás našli při domovní prohlídce. To bylo na setí všechno. Udělali z toho výlohu u pekařů na náměstí v Sobotce.“
„V osmačtyřicátým na podzim tatínka zavřeli, jelikož dal údajně někomu leták s projevem prezidenta Beneše. Vzpomínám si, že jsem byla v Sokole. Tenkrát byly všechny tyhlety organizace obnoveny. Já jsem zase začala chodit do Sokola. Přišla jsem ze Sokola a maminka říká: ,Tátu zavřeli.‘ My jsme měli velkou zahradu, dole jsme měli rybníček. Já jsem šla k tomu rybníčku, sedla jsem si na břeh a brečela jsem. Na to se pamatuju. A nemohla jsem pochopit, jak můj čestnej a spravedlivej táta může bejt zavřenej. Nikdo nevěděl proč. Že dal údajně někomu tenhleten leták s projevem prezidenta Beneše, kterej předtím podal demisi.“ – „Jak dlouho byl zavřený?“ – „Půl roku jenom. Obvinili ho, že byl účastníkem Nechanic, že byl organizátor ,nechanickýho puče‘. To bylo všechno vykonstruovaný. Že přechovával Angličany a že má styky se Západem. My jsme přitom o nich v životě už neslyšeli, co je odvezli na to nádraží.“
„Po maturitě, to jsem byla čtrnáct dní zaměstnaná v Železným Brodě, tatínka pustili po těch pěti letech, a tak jsem řekla svýmu vedoucímu, jestli by mě po čtrnácti dnech práce pustil domů, že přijde tatínek z kriminálu. Ještě jsem neřekla, že tatínka tenkrát odvezli do Liberce. On vůbec nevěděl, proč je zavřenej, co to je za blázinec. Byl půl roku v samovazbě. Měl tam jenom celu dvakrát tři metry, měl tam kavalec a musel celej den chodit. Ráno kavalec zamkli ke zdi, nesměl si sednout ani lehnout, jen na noc. A když si večer lehnul, tak mu světlem svítili do očí, celou noc. Pak byl na Příbramsku, v táboře Vojna, tam byl v uranovejch dolech a pak byl v uranovejch dolech v Jáchymově až do konce věznění. Tatínek říkal: ,Tam byla moje univerzita, tam bylo takovejch profesorů, doktorů a vzdělanců, od nich jsem se dozvěděl tolik zajímavostí.‘“
Jaroslava Svatošová, rozená Brixí, se narodila 1. května 1938 v Sobotce jako nejstarší ze tří dětí, na statku, který její rod vlastnil po staletí. V roce 1945 přes Sobotku hnali němečtí vojáci přibližně 10 tisíc zajatců z Ruska nejrůznějších národností. Někteří z nich prchli, u rodiny pamětnice se ukryli tři Angličané a pět Rusů, další se schovali v lesích v okolí hradu Kost. V roce 1948 byl otec Jindřich Brixí poprvé na půl roku uvězněn. Rodina byla stále perzekvována, otec odmítl vstoupit do JZD a v roce 1953 byl znovu uvězněn. Odsouzen byl na pět let. Jaroslava nesměla dál studovat. V témže roce navzdory zákazu školního inspektora Červinky byla přijata na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově. Díky odvaze ředitele Bezemka dostudovala, do zaměstnání ale nebyla přijata. Profesor Prudič ze SUPŠ jí nabídl své místo v Severoznaku Železný Brod. Jaroslava tam pracovala pět let. V roce 1963 se vdala, s manželem Jiřím Laušmanem se odstěhovali do Harrachova, narodily se jim dvě dcery. V roce 1982 se Jaroslava s Jiřím rozvedli, o rok později se Jaroslava vdala za Václava Svatoše, společně žijí v Turnově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
