Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Svatošová roz. Brixí (* 1938)

• narozena 1. 5. 1938 v Sobotce

• na sklonku války v roce 1945 doma ukrývali uprchlé zajatce

• roku 1948 otec Jindřich Brixí poprvé vězněn

• část rodinného statku zkonfiskována

• roku 1954 přes zákaz inspektora přijata na SUPŠ

• otec opět uvězněn

• roku 1958 začala pracovat v Severoznaku Železný Brod i bez umístěnky

• roku 1963 se vdala

• podruhé se vdala roku 1983

Koně – pýcha rodiny

Jaroslava Brixí se narodila na prvního máje 1938 v Sobotce na Předměstí. Oba rodiče pocházeli z místních významných selských rodů. Ten z otcovy strany vlastnil statek v Sobotce po staletí. Matka Růžena, za svobodna Brojírová, pocházela z velkého statku Skuřina, ležícího necelých 20 km od Sobotky. Na Předměstí bydleli kromě rodičů Jindřicha a Růženy Brixí tři děti: nejstarší Jaroslava, Jindřich (1941) a Jiří (1946) a za války i oba svobodní otcovi bratři – Jaroslav a Jan. Jan bydlel na soboteckém statku celý život, Jaroslav po válce odešel do jižních Čech. „Všichni doma jsme byli velcí milovníci koní. Koně byli rodinná pýcha. Rodiče před sňatkem jezdili na své schůzky na koních.“

Pochody smrti v Sobotce, centrum pomoci ve statku Brixíů

Jaroslava začala chodit do první třídy v roce 1944, učili se po hospodách. Školu zabraly německé rodiny, které prchaly na konci války z východu. Sobotkou v posledních měsících před koncem války procházely pochody smrti, tisíce německých zajatců. „Němci hnali pod napřaženými bajonety zajatce z Ruska na západ, do Německa. Pamatuju se, jak byli špinaví, hladoví, neoblečení, bosí – byl leden, únor, březen, chodili až do konce války. Bylo zakázáno jim cokoli dávat. Lidé jim přesto házeli jablka, chleba, všechno, co měli. Později jsem četla v článku od pana Dolenského, že Sobotkou prošlo asi deset tisíc zajatců různých národností – Rusové, Poláci, Angličané, Francouzi i Novozélanďani.“

Na statku u Brixíů se ukrylo pět Rusů ve stodole a tři Angličané se schovali na půdě. Hodně zajatců se pak ukrylo v lesích u hradu Kost. Jindřich Brixí jim v poštovním voze vozil v noci jídlo. Lidé ze Sobotky vařili polévky a i další potraviny pro uprchlé zajatce nosili na statek k Brixíům. „Maminka říkala, že už máme málo jídla. Tatínek odpovídal, že válka je u konce a po ní bude všeho dost.“

V kuchyni se večer scházeli sousedé a poslouchal se Londýn. Angličané chodili z půdy dolů umýt se, najíst se a přicházela sousedka – tlumočnice. O zajatcích Jaroslava věděla, měla zákaz chodit do pokoje za kuchyní, ale jednou zapomněla, vběhla do pokojíku a Angličany uviděla. Lekla se, vyběhla a tatínek ji jen hladil po hlavě. Ráda po večerech sedávala ve vykachlíkovaném výklenku u kamen a poslouchala, co si dospělí povídají. Často přitom na ni zapomněli.

Maminka byla nešťastnou náhodou postřelena

Dědeček Brojír byl voják v 1. světové válce. Měl doma od té doby nepoužívanou pistoli. Přinesl ji Angličanům, aby ji měli u sebe, kdyby šlo do tuhého. Nikdo z rodiny se zbraněmi neuměl zacházet. Jeden z Angličanů pistoli zkoušel, ale rána nevyšla. Odložil ji na stůl. Naproti seděla Růžena Brixí se skříženýma nohama, pistole nečekaně vystřelila a Růženě prostřelila obě nohy, v místě, kde se křížily. Byl večer a stanné právo. Jindřich Brixí manželku odnesl do postele, rány převázal a podestlal jí nohy tak, aby byly nahoře. Ráno odvezl Růženu povozem k lékaři. Ten z jedné nohy vyndal kůstku a z druhé náboj. O tom, jak ke zranění matky došlo, se Jaroslava dozvěděla až po válce.

Poslední dny války a ruští důstojníci na statku

V době Pražského povstání dal Jindřich Brixí Angličanům civilní šaty a odvezl je v poštovním voze na nádraží. Víc o nich v Sobotce neslyšeli. Až později přišlo Jindřichu Brixímu z Velké Británie čestné uznání za statečnost.

V posledních dnech války statek obsadili ruští důstojníci. Na dvoře stály dva tanky, důstojníci si zabrali manželskou postel a všechny postele vůbec. „Nemohla jsem pochopit, že leží oblečení v bílých peřinách, dokonce ve vysokých botách.“

Návštěva Hany a Edvarda Benešových v Sobotce po osvobození

Všichni se radovali z konce války a těšili se na dobré časy, začaly zábavy, Brixíovi chodili tancovat. Pozdravit své občany přijel i prezidentský pár Benešových. Sobotečtí postavili tribunu a připravili pro ně dárky. „Matka mi za války vyšívala kyjovský kroj. Vzory přivezli z Moravy sokolové. Kdo z dětí měl kroj, šel na tribunu předat dárky.“ Jaroslava Brixí byla mezi nimi, pamatuje si, že ji Hana Benešová pohladila po tváři.

Konec Selských jízd – Nechanický sjezd, zkouška bezpečnostních složek

Jindřich Brixí byl členem Selských jízd. (Vznikly v polovině 19. století jako projev vlastenectví a emancipace. Podporovaly v sedlácích hrdost a sebevědomí.) Komunisté zabraňovali jakémukoli sdružování sedláků. V roce 1947 Selské jízdy zakázali. Přesto sedláci svolali sjezd do Nechanic u Hradce Králové. Brixíovi jeli na místo autem, na koni to bylo ze Sobotky daleko. „Přijeli k můstku do Nechanic, kde už stáli příslušníci StB a nikoho dál nepustili, zbytek rozehnali. Prý asi sedm sedláků zatkli a zavřeli. V té době tu už byli sovětští poradci, vznikaly akční výbory a zaváděly ,nové‘ způsoby hospodaření.“

Jindřicha Brixího chodil na statek na Předměstí přesvědčovat přítel o skvělosti ruského hospodářství. Říkal, že za dva roky nebude nikdo o pšenici českých sedláků stát, protože Československo zásobí obilnice Evropy – Ukrajina. „Tatínek mu řek: ,My žádnou pšenici z Ukrajiny nepotřebujeme, svůj národ uživíme sami.‘ Dneska sedláci národ neuživí, potřebují dotace, všechno možné se dováží a půda se zastavuje halami. Zemědělství je zlikvidované.“

První uvěznění tatínka – půl roku

V roce 1948 vyhráli komunisté volby a prezidentem se stal Klement Gottwald. „Pak začalo nucení sedláků ke vstupu do JZD (jednotné zemědělské družstvo). Tatínek vstup odmítl. Chodily k nám soustavně přesvědčovací komise, nabízely mu výhody a funkci předsedy JZD. Tatínek byl nejvzdělanější sedlák, chodil na gymnázium, které kvůli smrti svého otce nemohl dokončit. Měl zemědělskou školu v Mladé Boleslavi. Všichni sedláci čekali, co řekne Jindřich. Pořád nás otravovali, ale pak viděli, že s tatínkem nepochodí. Takže tatínka zavřeli.“ Už na podzim 1948. Údajně dal někomu leták s projevem prezidenta Beneše. „Přišla jsem ze Sokola a maminka řekla: ,Tátu zavřeli.‘ Šla jsem k rybníčku na zahradu, tam jsem si sedla a brečela. Nemohla jsem pochopit, jak může být můj čestný a spravedlivý tatínek zavřený.“ Jindřicha Brixího obvinili z šíření letáku, z organizace „nechanického puče“ a ze styků se Západem kvůli poskytnutí úkrytu anglickým zajatcům. Bez důkazů si odseděl půl roku ve vazbě.

Druhé uvěznění tatínka – 5 let

Než Jindřicha Brixího v roce 1953 znovu zavřeli, dělala StB ve spolupráci s policií domovní prohlídky. „Všechno vyházeli ze skříní, prádlo, knížky, všechno rozházeli, leccos se ztratilo. Ráno tatínka vodili v želízkách. Když jsem se probudila, viděla jsem ho. Všude plno policajtů v uniformách a estébáci. Policajt ze mne strhnul peřinu, ať vstávám.“

Jindřicha Brixího odvezli do Liberce, kde byl půl roku v samovazbě. Zavřeli ho do cely o rozměrech dvakrát tři metry, kde byl jen kavalec, který každé ráno přiklopili ke stěně a zamkli. Celé dny musel chodit, nesměl se zastavit ani si sednout. V noci mu pak celou noc svítili do očí. Po odsouzení byl vězněn v táboře Vojna u Příbrami v uranových dolech a později v Jáchymově. „Tatínek říkal, že to byla jeho univerzita, bylo tam tolik vzdělanců, dozvěděl se od nich velké množství zajímavostí.“

Děti kulaků se nesmějí dostat do škol

Ve stejném roce, kdy zavřeli otce (1953), Jaroslava Brixí dokončovala základní školu. Přišel dopis s oznámením, že se z politických důvodů nemá hlásit na 3. stupeň škol. Nedostala přihlášku a bez ní pokračovat na střední škole nebylo možné. „Zůstala jsem doma a pracovala na statku. Ráda jsem kreslila, ale nejvíc mě bavila historie. Tatínek se o ni také zajímal. Sehnal si z Archivu země České přes historika Vladimíra Rudu výpis o našem statku.“

Jednou Jaroslava zvala na návštěvu své bývalé spolužačky, které se dostaly na další školy. Odpověděly jí, že nemají čas, že se musí učit. To se Jaroslavy nesmírně dotklo, uvědomila si, jak ráda by také studovala. Růžena Brixí se rozhodla navzdory zákazu studia dceru na střední školu přihlásit. Odjely společně do Prahy na střední uměleckou školu, kde po nich požadovali zmíněnou přihlášku. Růžena Brixí vysvětlila situaci. Byli vstřícní, ale měli přeplněnou kapacitu. Doporučili jim zkusit SUPŠ v Turnově. Matka pamětnice ještě před cestou do Turnova jela za školským inspektorem do Mnichova Hradiště požádat o přihlášku. Inspektor Červinka jí sdělil, že má osobní zájem na tom, aby se děti kulaků do škol nedostaly.

Ředitel SUPŠ v Turnově Josef Bezemek i přes chybějící přihlášku nabídl Růženě Brixí, že dceru přijme, udělá-li výborně talentové zkoušky. „Na zkouškách měli všichni ostatní rodinné příslušníky, já jsem tam byla sama. Bála jsem se modelování, maminka mi řekla, ať si vzpomenu na tátu, byl v té době zavřený, a zkusím to. Modelovali jsme suchou dubovou větvičku.“ Jaroslava Brixí uspěla a v roce 1954 nastoupila na SUPŠ. Ředitel, sochař Josef Bezemek, byl velký komunista, ale slušný člověk, v Sobotce vytvořil sochy na budově záložny. Jaroslava Svatošová se s odstupem domnívá, že vztah k Sobotce byl možná důvod, proč nad ní držel ochrannou ruku.

„Po maturitě mi jeden profesor řekl, že ani netuším, jak se za mě učitelé bili. Každý rok psal inspektor Červinka dopis, ve kterém žádal, aby mě z jakýchkoli důvodů ze školy vyloučili.“

Jediná z ročníku bez místa

Jaroslava Brixí vystudovala kovorytí, obor si vybírat nemohla. Po škole se dostávaly tzv. umístěnky. „Dostala jsem ji, ještě se dvěma spolužáky, do Benešova nad Ploučnicí. Všichni z ročníku dostali místo, i ti dva, co jsem s nimi měla nastoupit. Jediné mně přišlo oznámení, že nebudou rozšiřovat výrobu a nemají pro mne místo. Asi zase šlo o nějaký zájem z Mnichova Hradiště nebo odkud.“ Koncem prázdnin přijel profesor Prudič ze SUPŠ v Turnově do Sobotky a vyhledal strýce Jaroslava. Nabídl, že uvolní Jaroslavě své místo v Severoznaku Železný Brod, kde dělá návrhy. Jaroslava se tak dostala do Železného Brodu. „Když jsem byla dva týdny zaměstnaná v Železném Brodě, tatínka pustili po pěti letech z vězení, prosila jsem o volno.“ Odjela s matkou do Prahy otci naproti. Vypadal fyzicky dobře, neměl totiž zažívací potíže jako většina spoluvězňů. Ti mu dávali své příděly, když je nemohli sami pozřít.

Maminku vyobrazili jako sysla ve výloze v pekařství

Po uvěznění Jindřicha Brixího začali komunisté pronásledovat jeho ženu Růženu. Zůstala na částečně zkonfiskovaném statku bez mechanizace sama s nezletilými dětmi. Vyměřili jí dodávky potravin, které nebylo možné splnit, a přidělili další pozemky k obdělávání, tzv. nucený pacht. Pokusila se je odmítnout s tím, že je na obdělávání sama, stará se o tři nezletilé děti. Pomocnice onemocněla tuberkulózou a strýc Jan se nervově zhroutil. „Strejdu pronásledovali tím, že ho pořád zvali k výslechům, maminku také, v době, kdy byl tatínek zavřený. Napsali mu, že je příživník, ač celý život dřel. Chtěli, aby nastoupil do dolů u Mostu. On se z toho nervově zhroutil, časem se vyléčil. U vystěhovaného sedláka Baláka zřídili veterinární nemocnici a dovolili mu blahosklonně, že tam může pracovat jako asistent.“ Žádost o vrácení nuceného pachtu Růženy Brixí byla zamítnuta. Za nesplnění předepsaných dodávek se platila pokuta. Rovnou ve výkupu strhávali peníze.“ Byli jsme bez peněz, ale hlady jsme netrpěli. Všechno bylo na matce, otce zavřeli, když mi bylo patnáct let.“

Než se vrátil pan Brixí z kriminálu, donutili komunističtí komisaři v roce 1957 Růženu Brixí vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD) Nástup v Sobotce. Ještě než do družstva vstoupila, vyobrazili ji na náměstí ve výloze pekařství jako sysla se dvěma pytli zrní. Při jedné z domovních prohlídek našli dva pytle osiva. „Přesvědčili do JZD i mého bratra Jindřicha, který ještě nebyl plnoletý. Slíbili mu, že ho pošlou do školy. On se dobře učil. Samozřejmě ho pak nepustili, udělal si jen mechanizační školu. Všichni lidé byli v té době zmatení. Nikdo nevěděl, co to je, proč to je, co se vlastně děje s českým národem.“

Tatínka nikdy nezlomili

Když se Jindřich Brixí vrátil z kriminálu, směli ho zaměstnat pouze v JZD. „Tatínek prohlásil: ,To bych nevěděl, proč jsem byl pět let zavřený.‘“ Živil se jen brigádami. Pomáhal ve všech profesích. Někdy jezdil domů jen na neděli. „Jednou jel po náměstí s kolečkem a naše známá mu říkala: „Pane Brixí, takovej sedlák a taková umazaná práce!“ Tatínek řek: „Umazaná jo, ale špinavá nikdy.“ Jakmile ušetřil nějaké peníze, koupil si koně – bělouše. Komunisté obratem vydali nařízení, že musí být ze statku odstraněna zvířata, která tam nepatří, například koně. Jindřich Brixí byl donucen koně hned zase prodat. Po čase si koupil zase pár koní.

Původně měla rodina Brixí vystěhovávací dekret, ale to už bylo v době, kdy nebylo rodiny sedláků kam stěhovat. Jen ze Sobotky už předtím vystěhovali selské rodiny i s prarodiči –  Šimkovi, Balákovi, Borovičkovi. „Borovičkovi žili v Šeberově u Prahy. Pan Borovička měl zákaz vstupu do Sobotky. O dušičkách chtěl jet na hrob rodičů a myslel, že ho tam pustí. Ale okamžitě ho policajti chytli a odvedli na nádraží. My jsme nakonec zůstali, ale všechno nám sebrali – dobytek, stroje. Stroje byly na statku vystěhovaných Šimků, tam rezivěly. U nás nezůstalo nic, statek devastovali.“

Sňatek, stěhování a smrt strýce Jana

Jaroslava Brixí pracovala v Severoznaku v Železném Brodě pět let, do své svatby v roce 1963. Pak se se svým mužem Jiřím Laušmanem odstěhovala do Harrachova. Jiří pocházel z velkého mlýna ve Žďáru nedaleko Sobotky. Když dokončil lesnickou školu, dostal v Harrachově byt a práci. Strávili tam společně dvacet let. Narodily se jim dvě dcery Jaroslava (1963) a Sylva (1967). Šedesátá léta má Jaroslava spojena s mateřstvím.

Strýc Jan Brixí, doma mu říkali Honda, se nikdy neoženil. Na začátku 60. let dostali všichni příkaz poprášit pole DDT. (Dichlordifenyltrichlorethan je zakázán od roku 1974. Používal se jako insekticid, je velmi nebezpečný pro ekosystémy v celoplanetárním významu.) „U nás se hnojilo jen hnojem, hospodařilo se jen ekologicky. Tatínek odmítl. Řekl, že tohleto svinstvo po našem poli rozhazovat nebude. Jan řekl, že když odmítneme, budou nás pronásledovat. Tatínek mu řek, ať si dělá, co chce, že oni nám stejně pokoj nedaj.“ Příkaz rozprášit DDT Jan splnil. Nadýchal se ho však, přišel celý bílý a bylo mu velice špatně. Po čase zemřel na rakovinu, ve svých 51 letech. Jeho bratr Jindřich Brixí nastoupil na místo veterinárního asistenta po Janovi a pracoval tam až do důchodu.

Manžel odjel kácet stromy, aby vojska nemohla projet

Jedenadvacátý srpen 1968 zastihl Jaroslavu, tehdy Laušmanovou, v Harrachově. Bydleli v údolí, kde se zvuk letadel vojsk Varšavské smlouvy mohutně rozléhal. Z rozhlasu se dozvěděli o okupaci a pan Laušman, lesník a myslivec, hned ráno odjel s kolegy na hranice kácet stromy přes silnice a zamezit tak průjezdu vojenských vozidel.

„V roce 1968 onemocněla maminka a já se dvěma malými dětmi jsem se jí nemohla věnovat tak, jak bych si přála.“ V době okupace už ležela Růžena Brixí v nemocnici na pražské Bulovce. Vzhledem k nebezpečné situaci v souvislosti s okupací nemohla Jaroslava za matkou jezdit. Růžena Brixí téhož roku v nemocnici zemřela ve věku 54 let na rakovinu.

Místo stodoly stavební parcely

V 70. letech JZD Nástup na dvoře bývalého statku Jindřicha Brixího rozebralo stodolu, která byla v dobrém stavu. Na jejím místě a okolních pozemcích nechalo postavit rodinné domky. Nenávratné oddělení gruntu od polí Jindřicha hluboce zasáhlo. Ze statku byla odvedena všechna zvířata, včetně posledního koně. V tomto období Jindřich Brixí téměř nekomunikoval.

Vařila jsem v lesnické škole, pak mi pomohla spolužačka

V 70. letech po mateřské dovolené nemohla Jaroslava sehnat v Harrachově zaměstnání v oboru. Vařila i v lesnické škole. „Přitom já žádná kuchařka nejsem.“ Později potkala spolužačku a ta jí sehnala místo aranžérky. „Měla jsem na starosti Harrachov, Rokytnici nad Jizerou, Jilemnici, Jabloneček, Turnov. Do důchodu jsem šla v třiapadesáti letech, o dva roky dřív, protože nás rušili. To bylo fajn. Pak jsem vylepšovala výlohy sama všem, kdo potřeboval.“

Neobjasněná smrt strýce Jaroslava Brixího

Druhý strýc, Jaroslav Brixí, se také nikdy neoženil. Po válce odešel do Žitné u Netolic na jihu Čech, kde byl správcem na statku se 150 koňmi. K němu byl později poslán Jaroslavin bratr Jiří. Na Vánoce roku 1976 přijel Jaroslav na návštěvu do Sobotky. Tři dny před Štědrým dnem šel večer sám domů ze hřbitova (cca 2 km od Sobotky), ale nedošel. Druhý den ráno po něm začala rodina intenzivně pátrat. Na Štědrý den dostali zprávu, že jeho tělo bylo nalezeno v Žehrovce (potok) pod skálou, mimo trasu, kterou by ze hřbitova šel. Zaměstnankyně pohřebního ústavu Alena Zakouřilová Brixíům popsala zlomeniny a pohmožděniny, které na těle Jaroslava viděla. Vypadalo to prý, jako by ho porazilo auto, do potoka byl pak asi ze skály hozen. Místo, kde byl Jaroslav nalezen, hledající procházeli. Rodina se domnívá, že tělo někdo schoval a hodil ho ze skály až v následujících dnech. Jeho smrt nebyla nikdy objasněna. Veřejná bezpečnost (tehdejší policie) ji uzavřela bez vyšetřování jako nešťastnou náhodu. Alena Zakouřilová, Brixíovi i jejich přátelé však byli přesvědčeni, že šlo o vraždu.

Rozvod a nový sňatek

Osmdesátá léta byla pro Jaroslavu ve znamení změn v osobním životě. V roce 1982 se rozvedli s Jiřím Laušmanem. Krátce potom se objevil Václav Svatoš, byl Jiřího spolužák z gymnázia. „Nevím, jak mě našel, přišel za mnou jednou do práce.“

V roce 1983 uzavřela Jaroslava s Václavem Svatošem sňatek. Od té doby bydlí společně v Turnově.

V roce 1985 zemřel otec Jindřich Brixí, dostal mrtvici. K lékaři nechodil. Byl si vědom, že od dob prací v uranových dolech (1953–1957) „svítil“ (byl vystaven příliš velkému množství radioaktivního záření).

90. léta – restituce

Jaroslava Svatošová změny 90. let vítala s radostí, ale další vývoj si představovala jinak. Rozběhly se restituce. Torzo kdysi prosperujícího rodného statku Růženy Brixí, roz. Brojírové, ve Skuřině u Sobotky po restituci v 90. letech musela rodina na vlastní náklady srovnat se zemí. „Můžeme vám dát jako náhradu za zničené budovy jen bytovku v Sobotce, ale na víc nemáme. Ta byla ještě obsazená. Bydlela tam nějaká doktorka, tak jsme jí byt prodali. Když jsem se chtěla s předsedou JZD na likvidaci zbytků statku domluvit, řekl mi, že jsme si to neměli brát zpátky.“

Restituce v Sobotce se týkala jen staršího bratra Jindřicha. Jaroslava přemluvila bratra Jiřího, aby se drželi rodinných tradic. „Stejně jako to udělali tatínkovi bratři, dědictví se vzdali, aby statek zůstal pohromadě. Vyplatit sourozence nebylo z čeho.“ Jindřich pár let hospodařil se sousedem, ale pak se nepohodli a hospodaření zanechal. Dnes na statku bydlí Jindřichova dcera s rodinou a o otce se stará. V Sobotce dnes hospodaří Jindřichův vnuk.

Bratr Jiří Brixí, oběť 90. let

Starší z bratrů Jaroslavy, Jiří, po ukončení základní školy odjel za strýcem Jaroslavem a koňmi do Žitné u Netolic. Rodiče věděli, že nikde v okolí Sobotky Jiřího do žádné školy nevezmou. „Maminka plakala, nechtěla patnáctiletého syna pustit tak daleko. Nakonec odjel. Koně – to bylo něco pro něj, dostal se do školy do Kladrub a nakonec měl i zemědělskou školu. Brácha na tomto statku zůstal pracovat celý život.“

Statek v Žitné byl v restituci vrácen. Restituenti ho obratem prodali. V době, kdy ještě nesměli majetek v ČSR kupovat cizinci, byla běžná praxe používat nastrčené osoby s čs. občanstvím, tzv. „bílé koně“. Tímto způsobem údajně statek získal Rakušan Staudinger. S ním se Jiří dobře na všem dohodl. Nový majitel ale záhy zemřel a statek zdědila manželka, se kterou Jiří Brixí společnou řeč nenašel. „Protože můj bratr o tom podvodu s koupí statku věděl, dostal výpověď. Na tomto statku pracoval od svých 15 let. Vzali mu koně, do roka zemřel na rakovinu, jako naše maminka, v 54 letech.“

Jaroslava Svatošová v 21. století

Jaroslava je členkou Konfederace politických vězňů. V roce 2015 převzala z rukou ministra obrany Martina Stropnického Odznak pro pozůstalého po účastníkovi odboje a odporu proti komunismu Jindřicha Brixího.

Jaroslava se kromě vnoučat a jedné pravnučky věnuje historii, vytváří rodinný strom života. Stále se intenzivně zajímá o období kolektivizace. Vlastní množství knih, které na toto téma vyšly. Má ráda poezii, umí zpaměti řadu básní. Vzpomínala na rodinu básníka a dramatika Fráni Šrámka ze Sobotky. Na něj osobně si nepamatuje, jezdil navštěvovat matku do její smrti v roce 1938. Pak už se v Sobotce nikdy neobjevil. Prohlásil, že nechce vidět botu německého vojáka v údolí Plakánku. Šrámkovi ve 30. letech chodili k Brixíům pro mléko a Fráňa zkoušíval své divadelní hry na jejich louce v Čálovicích.

Napsala Vendula Kubín