Ludmila Švandová

„Viděla jsem ho týden před tím, než se to stalo. On odjížděl, já jsem přijela z nějaké schůze, on byl na zastávce autobusové, a tak jsme se jen letmo rozloučili a on říkal, já za týden přijedu. Za týden jsme čekali a najednou někdo zvonil, už pozdě večer. Já jsem říkala dceři, jejda, Pavel už přijel, jdu otevřít a tam byl esenbák a jenom se zeptal, jestli máme syna Pavla a jestli víme, kde je. To ještě nebylo potvrzené, tak jsme celou neděli čekali s napětím a v pondělí ráno jsme se dozvěděli, co se stalo. Pak jsme žili pořád ve strachu, protože jsme se báli, že nás něco přejede, že se něco stane. Já jsem chodila pěšky z těch Vávrovic, to byla cesta mezi poli, a vždycky, když za mnou jelo auto, tak jsem měla opravdu strach, jsem si říkala, tak teď mě může srazit. Byla to hrozná doba, těžká. Spáchal sebevraždu, mně řekli. Ale ten vyšetřující v Blansku, my jsme tam byly s tou jeho dívkou Aničkou a on nám řekl, podívejte se, to je věc StB, ale vy to nesmíte nikomu říct. Já to říkám jenom vám jako matce a snoubence, ale vy to nesmíte nikomu říct, že jsem vám to řekl.“

„Já jsem měla osmnáct roků a dostala jsem umístěnku do osídlenecké obce, Jakartovice se jmenovala ta vesnice. Tam byly ty poměry hodně divoké. Ta škola, kterou jsem dostala, byla ve velmi špatném stavu, okna byla vytlučená, zalepená lepenkou, futra u dveří, to bylo úplně zpuchřelé, takhle vyduté, dveře nešly zavřít, podlaha byla vytrhaná a měla jsem tam osmačtyřicet dětí. Vodu jsme tam neměli, voda se vytahovala bidlem ze studny, ty poměry tam byly obtížné. Byly tam ještě dvě mladé učitelky, které učily na základní škole, tehdy to byla národní škola. S jednou jsem bydlela dohromady v takové podkrovní světničce, neměly jsme tam nic, dvě postele, stůl a takovou skříň, která nešla ani zavřít, ani kamna tam nebyla. Potom jsme kamna dostaly, ale neměly jsme dřevo žádné, nebylo to lehké.“

„Pak byl ještě jeden nálet. Za Lasákovým mlýnem byl ještě jeden mlýn Klevetův a za tím Klevetovým mlýnem byla taková louka, která byla obecní, nikomu nepatřila. Na té louce se usadili rumunští vojáci, měli tam koně a někteří se ubytovali v tom mlýně. Tam přišel ten jeden nálet a to jsme byly s maminkou doma, maminka a my děti. Vím, že jsme utíkali podél stěny do sklepa, protože ty střepiny lítaly až k nám na dvůr a teď to tak bušilo kolem nás, my jsme měli strach, ale dostali jsme se do toho sklepa šťastně, takže nás žádná střepina nezasáhla.“