Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Švandová (* 1935)

• narozena 30. prosince 1935 v Boskovicích

• v roce 1944 otec Emerich Hrejsemnou vězněn gestapem

• koncem války byla svědkem několika nebezpečných událostí

• v roce 1954 maturovala na pedagogickém gymnáziu v Boskovicích

• na umístěnku učila v mateřských školách na Ostravsku

• koncem 60. let navštívila s manželem v Itálii svého strýce Tomáše Špidlíka

• v roce 1974 tragicky zahynul její manžel Karel Švanda

• syn Pavel, student architektury, byl v roce 1981 nalezen mrtvý na dně propasti Macocha

• dosud nebyla jeho smrt objasněna, hlavní roli v tom zřejmě hrála StB

• v roce 2003 se v Římě zúčastnila jmenování Tomáše Špidlíka kardinálem

Syn Pavel, nadaný student architektury, byl krátce po návštěvě svého prastrýce Tomáše Špidlíka v Itálii nalezen na dně propasti Macocha. Jeho smrt nebyla dodnes důkladně prošetřená, ale s největší pravděpodobností se stal obětí brutálního výslechu StB (Státní bezpečnost).

Tatínka si odvezlo gestapo

Ludmila Švandová se narodila 30. prosince 1935 v Boskovicích do rodiny Marie a Emericha Hrejsemnou. Její maminka byla sestrou pozdějšího kardinála Tomáše Špidlíka, který v roce 1946 odešel na teologická studia do zahraničí, kde nakonec musel zůstat celý život: „Strýček mě občas hlídal, dával kondice ostatním studentům a učil hru na housle, mně hrával Komáři se ženili, byl pořád plný humoru a vyprávěl vtipy,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice.

Dětství trávila společně s rodiči a mladšími sourozenci Marií (1940) a Zdeňkem (1941) v domku s malým hospodářstvím, kde ji často hlídal dědeček, vysloužilý legionář, který si z války přinesl těžký revmatismus. Jednou z jejích prvních vzpomínek je smutné vyprovázení tatínka k vlaku během všeobecné mobilizace v roce 1938. Tatínek se brzy vrátil, první roky války prožila rodina velice skromně, protože museli odvádět povinné dodávky, ale byli alespoň všichni pohromadě. Strýček Tomáš se ukrýval a pracoval v místní továrně, aby nemusel na nucené práce do Německa. Na podzim v roce 1944 se to bohužel změnilo: „Jednou v noci si pro tatínka přišlo gestapo, všechno prohlíželi, skříně vyházeli a nakonec si ho odvedli,“ popisuje pamětnice a dodává: „pracoval tehdy v Černé Hoře, rozšiřovali tam protinacistické letáky, někdo je udal a padlo i jeho jméno.“ Několik měsíců byl zavřený v Kounicových kolejích v Brně, pak ve vězení v Breslau (Vratislav) v Polsku a po tři čtvrtě roce se vrátil domů. Moc o svém věznění nemluvil, ale o pobytu ve známém polském vězení se krátce vyjádřil: „Tam to bylo zlé, měl celu vedle popravčí komory a zažil tam moc nepříjemné věci,“ vzpomíná pamětnice. Ve svém vyprávění se také zmínila o mlynáři Lasákovi, který nezištně rozdával mouku, nebo o tajných nočních zabíjačkách, aby se lidem trochu přilepšilo.

Střepiny až na dvoře

Konec války se v Boskovicích neobešel bez nepříjemných situací, pamětnice potvrdila vyprávění ostatních, kteří popisují nálety na město nebo hromadný útěk německých vojáků.  Na konci města na tzv. Bělé, kde pamětnice bydlela, shodila letadla bomby: „Na louce za Klevetovým mlýnem se usadila rumunská armáda, my děti jsme byly s maminkou doma a utíkaly jsme podél zdi do sklepa, protože ty střepiny létaly až k nám na dvůr. Nikomu se nic nestalo, odneslo to jen pár koní,“ líčí nebezpečí na konci války pamětnice a dodává: „Když Němci prchali po silnici pryč, tak my jsme stáli za potokem a nedaleko od mostu vybuchl tank, to jsme viděli a hlavně slyšeli.“ Jako jedna z mála potvrdila vyprávění Zdeňka Komárka, který popisoval popravu několika německých vojáků kousek od jejího bydliště. Také mluvila o tom, jak na konci války s ostatními dětmi sbírala hedvábné padáčky s humanitární pomocí, jako byly např. konzervy nebo čokoláda shazované americkou armádou. Z pravého hedvábí potom maminky šily dětem halenky. Konec války přišel náhle, tatínek se odvážil vyjít po několika dnech ze sklepa a byl rád, že nic neslyší: „Najednou bylo všude ticho, přijeli první vojáci, byli to Slováci a dva u nás přespávali, byli moc hodní,“ popisuje pamětnice první chvíle po osvobození.

Tomáš Špidlík v zahraničí

Po uzavření českých vysokých škol nacisty vstoupil Tomáš Špidlík do jezuitského noviciátu a v roce 1942 složil na Velehradě řeholní sliby. V roce 1946 odcestoval na studijní pobyt do Maastrichtu, kde byl v roce 1949 vysvěcen na kněze. V té době už v Československu vládla KSČ (Komunistická strana Československa) a jeho návrat byl vyloučený. Mít příbuzného na západní straně Evropy znamenalo v té době nemalé problémy. Otec pamětnice byl sociální demokrat, po sloučení s KSČ v roce 1948 byl krátce členem komunistické strany, ale brzy byl z jejich řad vyloučen. Vyhodili ho i ze zaměstnání, nikdo z rodiny neměl nárok na potravinové lístky a na malé hospodářství uvalily nesplnitelné dodávky. Pamětnice na toto období vzpomíná s obdivem ke svým rodičům a hlavně k mamince, jak to všechno dokázala zvládnout.

Podmínky ve školách a seznámení s manželem

Po skončení obecné školy začala v roce 1950 studovat na nově vzniklém pedagogickém gymnáziu v Boskovicích. V té době byla velká poptávka po nových učitelích a její špatný kádrový profil ještě tolik nevadil. Mladší sestra Marie později už studovat nemohla. Po maturitě v roce 1954 dostala Ludmila tzv. umístěnku na Ostravsko a tehdejší podmínky v Jakartovicích ve vysídlené vesnici v bývalých Sudetech popisuje slovy: „Okna byla vytlučená, zalepená lepenkou, futra zpuchřelá, dveře nešly zavřít, podlaha byla vytrhaná a měla jsem tam ve školce čtyřicet osm dětí. Ubytování společné pro dvě učitelky, postel, stůl, židle a jedna skříň, ani kamna tam nebyla.“

Jednou z mála pozitivních věcí, která pamětnici na severu Moravy potkala, bylo setkání s budoucím manželem Karlem Švandou. Seznámili se během hraní ochotnického divadla, v roce 1956 se vzali, narodily se jim dvě děti Helena (1957) a Pavel (1959 – 1981).

Karel Švanda byl o dvanáct let starší, zažil během války totální nasazení v Německu, pracoval v podzemní továrně na motory BMW, kde poznal těžkou práci a velký hlad. Na konci války přežil bombardování, při kterém zahynula jeho tehdejší dívka. Ještě před válkou v roce 1938 po zabrání Sudet se jeho rodiče se třemi dětmi museli vystěhovat a válku strávili u příbuzných v Třebíči. Manžel pamětnice vždycky vzpomínal na to, co mu jednou řekl sovětský zajatec v Německu: „V Evropě jsou tři hrozní vrazi: Hitler, Stalin a Mussolini, Stalin je z nich nejhorší. Bojím se návratu domů, protože Stalin neuznává zajatce.“

Návštěva strýčka v Itálii

Uvolněnější politické poměry v průběhu 60. let umožnily babičce pamětnice navštívit v roce 1963 svého syna, kněze Tomáše Špidlíka v Itálii. V roce 1966 se na pozvání svého strýce vydali do Itálie na dovolenou i manželé Švandovi. Vyměnili si peníze, poschovávali je v autě a velkou kontrolou v Mikulově projeli naštěstí bez problémů. Na nezapomenutelné tři týdny v Itálii pamětnice vzpomíná:

„Měli jsme malého renaultka, strýček pobýval v Livorně se studenty, provedl nás Florencií, do Pisy nás vzal, ukázal nám i Řím a dal nám nějaké liry, za to jsme platili kempy, ale jinak jsme se živili českými konzervami.“

V té době už byl Tomáš Špidlík jedním z předních odborníků na východní spiritualitu, jezdil přednášet po celém světě a ovládal 15 světových jazyků. Často měl pořady ve Vatikánském rozhlase, který byl v tehdejším Československu nejen u věřících ve velké oblibě.

Okupace a tragická smrt manžela

Pražské jaro ale bohužel netrvalo dlouho, 21. srpna 1968 došlo k okupaci vojsk VS (Varšavské smlouvy). Pamětnice k tomu poznamenala: „Manžel předpovídal, že přijedou, ráno mě vzbudil s tím, že už jsou tady Rusi. Později v obchodě jsme všichni plakali u rádia, jediný voják, kterého jsem v Opavě viděla, byl Polák a taky plakal.“ Tehdy pracovala ve školce ve Vávrovicích, kde byla ředitelkou. Během normalizace musela, tak jako mnoho dalších, projít prověrkami, kde se komise ptala, jak se staví k bratrské pomoci spřátelených vojsk: „Musela jsem podstoupit tu ponižující prověrku, to jsem se cítila hrozně, řekla jsem to nějak vyhýbavě, ale nebylo zbytí,“ přiznává pamětnice. Později dostala nabídku na vstup do KSČ, ale s výmluvou, že se na to necítí, s díky odmítla. Podle svých slov měla štěstí, že učila celý život v malých vesnicích a tam se stranická příslušnost tolik neřešila.

Tím možná začalo smutné období v jejím životě. S manželem chtěli postupně zvětšit a zvelebit svůj rodinný domek, ale v roce 1974 při práci na domě manžel Karel tragicky zahynul, když mu část zřícené verandy rozdrtila polovinu těla. Pamětnice zůstala sama se dvěma dětmi v rozestavěném domě ještě dalších deset let. Děti jí dělaly radost, o mladším synovi Pavlovi poznamenala: „On byl takové naše sluníčko, rád četl, hezky kreslil, měl úžasnou paměť, od malička byl optimista, nejlepší syn, jakého jsem si mohla přát.“

Na začátku 80. let chtěla parta studentů vycestovat do zahraničí. Jediný z nich, který dostal tehdy nezbytnou výjezdní doložku, byl k překvapení všech Pavel Švanda: „Měla jsem známého v bance, ale musela jsem za Pavla slíbit, že se vrátí a pak jsem toho litovala. Já jsem prosila Pavla, aby se vrátil, aby tam nezůstával, ale byla bych raději, kdyby se nevrátil,“ vysvětluje s pohnutím v hlase pamětnice.

Věděl, jak moc se o něho bojím

O prázdninách v roce 1981 se Pavel sám vydává na cestu do Itálie za svým prastrýcem Tomášem Špidlíkem. Už od dětství rád psal, skládal básně a z jeho cesty se dochovaly bohaté zápisky z různých míst, která v Itálii navštívil. Pozdější kardinál v knize Slunci vstříc vzpomínal  na jediné setkání s Pavlem  takto: „Pobyli jsme spolu asi tři dny v horách, zjistili jsme, že máme společné zájmy i postoje. Mluvili jsme o všem, o rodině, o domově, o režimu, o vtipech, o jeho cestě, o jeho práci, o architektuře, o umění, ale vždycky se to nějak svezlo na filozofii a teologii.“

Student architektury, začínající básník a spisovatel, člověk znovu objevující dar víry ovlivněný přáteli z řad věřících spolužáků a přátel z okruhu Charty 77, se vrátil ze svého pobytu v Itálii plný zážitků. Nejen své dívce Anně, rodině, ale všem přátelům a spolužákům nadšeně vyprávěl o své cestě: „Já mám obavy, že on nebyl dost opatrný, všem vyprávěl, jak byl v rádiu Vatikán, jak se setkal s některými personami non grata, to mu asi uškodilo. Mezi těmi studenty musel být někdo, kdo ho udal. Mně o svých kontaktech s StB nikdy neřekl, věděl, jak moc se o něho bojím,“ smutně poznamenává pamětnice.

Sebevražda nebo vražda příslušníky StB ?

Poslední chvíle Pavla Švandy jsou dodnes zahaleny tajemstvím. Maminka ho naposledy viděla v pondělí 28. září 1981 ráno na autobusové zastávce v Opavě, když odjížděl na studentské koleje do Brna. Společně se svou dívkou Annou byli v úterý na operním představení Dalibor a od té chvíle se zřejmě oba snažili setkat, ale nějak se vždy minuli. Ve čtvrtek po dopolední vojenské katedře naznačil spolužákovi, že jej ohrožovalo auto se zhasnutými světly a že má problémy s StB. V pátek 2. října 1981 odešel dřív ze školy, znovu nezastihl Annu na kolejích a údajně odjel za babičkou do Boskovic, kam už ale nedorazil. Od té doby ho už nikdo z rodiny ani přátel neviděl živého. Až příští sobotu 10. října bylo jeho tělo nalezeno na dně propasti Macocha. Co se s ním stalo? Proč o sobě nedal skoro celý týden vědět? Teorií se postupně vytvořilo několik, nejpravděpodobnější je buď dobrovolné nebo násilné předvedení na výslech, který skončil tragicky. Snad to byla nešťastná náhoda nebo brutální zásah během výslechu, ale např. řezné rány na zápěstí byly vytvořené až po smrti a vypadaly jako od leváka. Vyšetřovatel kpt. Miloš Marek po dvou měsících případ uzavřel jako sebevraždu a rodině naznačil, že případ přebírá StB a s nikým o tom nesmí mluvit: „Pak jsme žili pořád ve strachu, protože jsme se báli, kdy nás něco přejede nebo se nám něco stane. Byla to hrozná doba, těžká,“ popisuje pamětnice nejtěžší chvíle po synově smrti. O kontaktech Pavla Švandy s StB se nedochovaly žádné záznamy ani jiné přímé důkazy,[1] ale existuje např. svědectví disidenta Stanislava Adámka, kterého StB později strašila tím, že pojedou na Macochu a může skončit stejně jako on. Pohřbu, který v Boskovicích odsloužil mladý kaplan Josef Brtník, se tehdy zúčastnilo velké množství lidí, včetně spolužáků z fakulty. Jak poznamenal v jednom rozhovoru Kardinál Tomáš Špidlík: „Co jim, myslím, nejvíc vadilo, to se ukázalo při pohřbu, protože on měl ohromný vliv na studenty.“

Nová svědectví

Po roce 1989 bylo vyšetřování znovu obnoveno, ale naděje, kterou s tím spojovala rodina, se nikdy nenaplnila. Podle badatele JUDr. Viléma Fránka, který se případem zabýval v nedávné době, se objevilo několik zajímavých svědectví. Disident a chartista Lubomír Přikryl měl za úkol prověřit, jestli je Pavel Švanda důvěryhodný, nabízel totiž spojení disentu do zahraničí. Před tím, než byl Lubomír Přikryl donucen k emigraci, se svěřil svým přátelům, že byl svědkem, jak Pavla nakládají dva neznámí muži do neoznačeného automobilu. V případu se objevilo několik jmen bývalých příslušníků StB. Miroslav Vlček, člověk, který povolil Pavlu Švandovi cestu do Itálie, měl v Brně konspirační byt, do kterého po smrti Pavla už nikdy nevstoupil a navíc byl v kárném řízení v roce 1983 bez nároku na finanční odměnu vyloučen z StB. Během obnovení vyšetřování v devadesátých letech zemřel náhodným pádem ze stromu bývalý příslušník StB Milan Kudláček, podezřele manipulující případem po roce 1981. Další stopou bylo údajné prořeknutí jistého příslušníka StB, který pod vlivem alkoholu měl říct v roce 1985 dominikánovi P. Tomáši Bahounkovi, že za smrt Pavla Švandy nese přímou zodpovědnost Josef Pacelt. Tento policista, který velel obrněnému transportéru při střelbě do lidí během srpnové demonstrace v Brně v roce 1969, svou vinu na smrti Pavla Švandy po roce 1990 jednoznačně odmítl.

Rekonstrukce uložení mrtvého těla na dně Macochy a forenzní pokus popsaný v cyklu České televize Zakázaný Bůh v díle Macocha - podivná smrt Pavla Švandy ukazuje další nesrovnalosti ve vyšetřování. Např. podle pitevní zprávy a přítomnosti larev bzučivky je zřejmé, že mrtvé tělo muselo být cca 3-5 dní umístěno na teplejším místě než je dno propasti Macocha. Další zvláštností je fakt, že tehdy upozornil Správu Moravského krasu na ležící tělo neznámý volající.  Jak si ho ale mohl všimnout, když podle svědků nebylo vůbec nic vidět? Navíc bylo v místech, kam obvykle těla sebevrahů nikdy nedopadla.

Badatel Vilém Fránek k celému případu dodává: „Myslím, že jsem jako jednotlivec pro tu věc udělal již maximum. Zdá se, že české veřejnosti soužití s normalizačními zpravodajci a mnohdy i zabijáky nevadí a že ze strany státní moci není žádný politický zájem na věci dále cokoliv objasňovat. Kdyby si např. ÚDV (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu) mohl vyžádat a vyžádal zpravodajské rozkrytí ambasády v Římě a její kroky proti kardinálu Špidlíkovi, věděli bychom o příčinách smrti mnohem víc informací. Tak snad někdy v budoucnu, po 50 letech, se dozvíme, kdo dal pokyn k vraždě Pavla Švandy.“

Pro víru se musí obětovat všechno

Dohadů, pravděpodobností, domněnek nebo věrohodných svědectví se v tomto případu objevilo za posledních 30 let mnoho. Pro rodinu je ztráta mladého života nenahraditelná, pro nás ostatní může být Pavel Švanda velkým vzorem ve víře, v zásadních postojích vůči totalitnímu režimu a v přesvědčení, že za pravdu je třeba bojovat až do konce.  

V roce 1984 se pamětnici podařilo koupit od ovdovělého bratrance rodinný domek v milovaných Boskovicích a dodnes (2023) tam žije obklopena rodinou své dcery Heleny Janíkové, která vystudovala historii a následně se věnovala turistům při prohlídkách nejen boskovické židovské čtvrti. Blízký vztah si vždy udržovala i k bývalé dívce svého syna Anně Ondračkové a její rodině, důkazem toho je i to, že Anniny děti  oslovují pamětnici „babičko“. Manželem Anny je architekt Ivo Ondračka, Pavlův spolužák a dobrý kamarád, který uspořádal texty Pavla Švandy do knihy Slunci vstříc.

Za jeden z nejhezčích zážitků svého života pamětnice považuje účast na jmenování svého strýčka Tomáše Špidlíka kardinálem, kterého se v roce 2003 v Římě osobně zúčastnila. Ludmila Švandová je skromná žena, kterou v životě potkaly velmi bolestné události, ale jak sama zdůrazňuje: „Důležité je v životě neztratit víru a naději, mně víra pomohla v těch nejtěžších chvílích. Pavel věřil a byl přesvědčený, že pro víru se musí obětovat všechno.“

Krátce po napsání tohoto textu dcera pamětnice Helena Janíková spáchala sebevraždu skokem do propasti Macocha. Tím rodinná tragédie pokračuje a přináší další závažné otazníky.

 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech.