Josef Švancara

„My jsme si hráli a tam byly pancéřové pěsti, no všechno – do děl náboje a do minometů a granáty tam byly. My jsme se tam v tom drápali a to byla klika, že ta pancéřová pěst neměla náboj. Karel Peterků furt na to dupal a najednou prásk a já jsem byl před tím a dodneška mám tady v zádech samý prach, zezadu mě to chytlo. To je ten druhý konec pancéřové pěsti, za tím se nesmí stát, a smetlo mě to až do potoka. Já jsem měl jen trenky, to mně zbyla jen ta guma a strejc Němců mě tam chytl a ještě mě vymáchal. Já jsem byl spálený, krev ze mě kapala jak z cedníku. A tak mě ten můj švagr naložil na kolo, na štangli, a vezl mě k doktorovi do Olešnice. Ten mě tam nějak dezinfikoval, ale ten střelný prach mám v sobě pořád. Mám toho plná záda a už to zarostlo, ale ještě sem tam vyleze střelný prach ven. A tatínek tam vozil munici a já jsem mu to pomáhal shazovat z toho vozu. To měl vojenské koně a byli zapřaženi v tom voze a byli tam chlapi a byl tam Rusák. Oni furt mudrovali, jak se ten granát hází, a ten Rusák, že jim to ukáže. Odjistil ten granát, hodil ho, jenže ho hodil přes silnici, tam byly dráty elektrické, ten granát se odrazil a spadl zpátky na to cvičiště. Chlapi leželi na zemi, já na voze, tatínek nevím ani, kde byl. Rána jak z děla, ti koně se ani nepohnuli a nikomu se nic nestalo. Ale deska, jak byla postavená na tom voze, aby to nepadalo dolů, tak ta byla, jak když ji rozštípne, takhle uřízne. Vedle mě to prolítlo, já jsem o tom ani nevěděl.“

„No ta děcka, to bylo ubohé. Maminka mně dala svačinu, kus chleba namazaný sádlem nebo něco takového, abych tam neměl hlad a ony byly tak strašně hladné, ony se na mě dívaly a já jsem byl taky taková třasořitka. Já jsem to vzal a: 'Nate, snězte si to,' a dal jsem jim to. Sám jsem si do toho kousl dvakrát. Ony už potom – vždycky to byla tři nebo čtyři ta cikáňata, takoví pumprdi. Ostříhané všechno, nebylo poznat, jestli je to kluk, nebo holka. To byla malá děcka, ale ona měla hrozného hladu.“