praporčík Josef Švajgl

„Když bylo po výcviku, tak jsem měl smůlu, že jsem byl vyučený cukrář, a tvořila se jednotka, co půjde na frontu. Už to měli vybraný, vladaři tam šli všichni a také ti, co měli výcvik u německé armády. To se tvořil 3. dělostřelecký oddíl, dva už u Dunkerque byly, my jsme byli třetí. Ani velitele si již nepamatuji. Teď byli všichni nastoupení na hřišti a najednou mě vyvolali. Byl jsem jediný z nich, který šel na frontu. Tomu celku, který tam byl, bylo nařízeno, že pojedou do Skotska na výcvik na tanky. Ti se dostali do Skotska, a můj kamarád se nedostal. Byl u prohlídky, a protože kouřil, tak měl žíly, plíce a všechno pryč. Vůbec se tam nedostal. Potom mně psal ještě několikrát na frontu a potom se úplně odmlčel. V noci museli kuchaři a všichni nastoupit, museli jsme průlivy a všechno hlídat. Oni se dostali do zad Francouzům, když byl odliv, a pomordovali je tam. To byla armáda, to bylo hrozné, naši kluci s nimi nechtěli nic mít.“ „To byla přímo nějaká akce, že se jim dostali do zad a postříleli je?“ „Těch Němců tam bylo asi osm tisíc. Někdo říkal deset tisíc, někdo říkal osm tisíc. Při útoku Němců v Ardenách se chtěli dostat k benzinu, neměli benzin. (Obklíčení Němci v Dunkerque – pozn. autora) to nějak věděli zprávami, oni je zásobovali letadly. Chtěli se dostat pryč, někteří se dostali do zad a utekli. Tak jsme to museli hlídat. To byla tma, člověk nevěděl, kde co je. Posvítit si nikdo nemohl. Když se tam něco hnulo, tak to tam každý napálil, a hotovo. Nedalo se nic dělat.“

„Josef Švajgl, narodil jsem se Velharticích 6. 3. 1923. Otec měl hospodářství, šest hektarů polí, dva hektary luk, pár koní, tři krávy a sedm dětí. Já jsem byl narozený jako třetí. Dětství byla pro mě jenom práce na poli. Do školy jsem chodil ve Velharticích do pěti let a šestý rok byla měšťanka v Kolinci. Školy byly placený obcí, my jsme museli zaplatit sto korun zápisné a všechny věci a knížky k tomu jsme si museli sami kupovat jinde za menší peníze. Dělalo to další stovku peněz. Další náležitosti jako sešity jsme si také museli koupit. Z Kolince bylo do Velhartic šest kilometrů, to jsme chodili v zimě i v létě. Tam byla škola tři roky, ty jsem prošel docela dobře. Ještě pro takovou zajímavost – v prvním ročníku nás bylo šedesát kluků, a děvčata byla zvlášť, těch bylo méně.“

(Při odklízení mrtvol německých vojáků ve vybuchlém přístavu Saint-Nazaire – pozn. autora) „Naši kluci měli rukavice a oni (mrtví němečtí důstojníci – pozn. autora) byli oblečeni do koženého. Tak to kluci vzali a vypadly jenom kosti. To jsem viděl. My jsme se dostali až k nim, ale počet neznám. Němci o tom nechtěli vůbec mluvit. Mimo to, jeden Angličan, když to bouchlo, tak z ponorky vyskočil a chtěl se dostat k druhým vratům, které šly do druhého oddělení, ale oni ho zastřelili… Jeden Němec vždycky říkal: ,Hele, mám známého v Lorientu. Přivezu ryby a tady je budeme udit.‘ Já to říkám klukům a oni povídali: ,Vem to, ty to půjdeš udělat a budeme to mít.‘ I když jsme neměli hlad. Tak jsem udil a Němcům (nasazeným ze Sudet – pozn. autora) jsme také dávali. Ti nás dost brali, když s námi opravovali. Když jsem ryby poprvé dělal, tak mi Němec říkal: ,Nesmíš to moc topit, když to přetopíš, tak ti to spadne.‘ Taky mi jedny spodní spadli. Kluci se dozvěděli, že je tam hodně úhořů. Jeden kluk udělal válcovitou drátěnku, do toho hodil chleba, hodila se do vody, ráno jsme ji vytáhli a bylo to plné úhořů. Já jsem je vyudil, omastek z nich vytekl a bylo to dobré. Jenže jednou byl příliv, tenkrát říkali, že je to největší příliv, a u míchaček se díváme dolů a říkáme si, co je tam tolik úhořů, vždyť se tam jenom hemží. Ona tam byla mrtvola jednoho Němce. Od té doby už jsem úhoře nechtěl.“

„Jeli jsme přes La Manche do Southendu, ale ten byl plný lodí, tak jsme museli čekat do rána, než jsme přišli na řadu. Jak jsme jeli přes La Manche, tak byly obrovské rány z vln a kluci měli strach, že se loď ponoří. Dobře to dopadlo. Vylodili nás v Southendu, nastoupili jsme do vlaku a jeli jsme do dalšího anglického tábora v Londýně. Tam nás vyndali a začali počítat. Když takhle stojíme, tak najednou slyšíme trrrrrrr. Nevěděli jsme, co to je. Angličané už utíkali a schovávali se a my hledali nějakou díru. To byla V1, byla nad námi a my jsme viděli, jak jde od ní plamen. Spadla kilometr za námi.“

„My jsme vůbec nezjistili, že do lesíka - a ti vesničané to pravděpodobně také nevěděli - přijely samohybné kanony a střílely přes alej na Němce, kteří ujížděli po pravé straně. Bylo to pět kilometrů od nás, my jsme o nich nevěděli. Říkám, že tady nemůžeme být. Náhodou jsme se podívali, byly tam brambory a těmi bramborami jsme se dostali nahoru. Dostali jsme se k lesíku, posadili jsme se a koukáme, co bude dál. Najednou jede džíp a na něm chlapík s pověšeným kulometem. My za ním letěli, máváme na něj a on to na nás pustil kulometem. My jsme se jako králíci schovali za strom, dokud to přestalo. Já jsem zůstal u prvního stromu, dál jsem nešel, oni zaběhli ještě dále, ztratili se a já jsem tam najednou zůstal sám. Tak jsem vylezl na strom a podíval jsem se dozadu na louky. Můj kamarád přes louku šel, bylo to daleko, tak jsem hnal za ním a dostal jsem se do druhé vesnice. Tam byli partyzáni, tak jsem jim říkal, co jsem zač. Říkali: ,Nechoďte nikam, tady se to prolíná, tady jsou obojí. Tamhle jsou Američané, tamhle jsou Němci.‘ “

„Jídlo se připravovalo pro frontu, muselo se uvařit pro určitý počet. Náš šéf kuchyně rozhodoval, co se bude vařit. Jeden z vrchních kuchařů byl z Itálie (z vládního vojska – pozn. autora), takže měl praxi. Dávali nám vyznamenání, že vaříme dobře. Snídaně ráno byly masité, nejvíce byla kaše porridge. To byla kaše z vloček, po ní se mohli kluci úplně utlouct. Nebo byly fazole se špekem, na ně jsme také nebyli zvyklí. Tam nás zásobovali Angličané a potom, když jsme přišli do americké zóny, nás zásobovali Američané. My jsme byli dál od Dunkerque, v městském kině nebo co nám to přidělili. V Dunkerque se nedalo vařit, tam byly dělostřelecké souboje, tak jsme museli být dále. Dílny na opravy aut byly také za námi.“