Miloslav Šváček

„Uskutečnil se vpád estébáků. Obsadili všechny ústupové cesty, aby nikdo nemohl uniknout. Přesto se podařilo, že jeden táborník honem odjel do Hoštejna a upozornil tehdejšího pátera Hrdličku, který ten den chtěl přijet do tábora, aby nejezdil, protože nastal zásah StB. Takže se tomu vyhnul. Samozřejmě pak byly výslechy několika táborníků. Mě odvezli k výslechu do Cotkytle na národní výbor. V jedné místnosti byl se mnou estébácký vyšetřovatel a v druhé místnosti poslouchali další estébáci. Během výslechu jsem slyšel cvaknutí, tak jsem mu řekl, že mu přestal jít magnetofon, ať si přehodí pásku. Velice se na mě rozzlobil, že jsem ho na to upozornil. Později jsem ho oslovil, jestli se ho mohu na něco zeptat. Řekl mi, že jo. Zeptal jsem se ho, jestli ho někdy napadla myšlenka, že Bůh přeci jenom existuje. Začal se v prsa bít a křičel: ,Ne, ne, ne, já jsem ateista.‘“

„Osobně jsem Václava Havla neznal a těžko to mohu posoudit. Myslím si, že udělal kus dobré práce. Hlavně během rozdělení Československa, že to vyřešili mírovou cestou, což je velice dobré. Myslím si, že jeho idea byla opravdu dobrá a soudní lidé ho neodsuzují. Odsuzují ho mnozí, ale myslím, že není proč. Já si ho velice vážím a podle mě po sobě nechal dobrou situaci.“

„V srpnu 1977 mě předvolali na VB v Přerově, kde byli přítomni estébáci z Ústí nad Orlicí. Hodinu mě nechali čekat, což byla jejich taktika. Mysleli si, že mě to ovlivní. Mně to přišlo docela vhod. Mezitím jsem se pomodlil a klidně jsem vyčkával. Jejich snaha byla získat mě ke spolupráci, ale to jsem odmítl. Také ode mě chtěli vědět, jakou jsem hrál roli na kongresu v Čenstochové, že tam měli svého člověka a že všechno dobře vědí. Říkal jsem jim, že když všechno dobře vědí, tak proč to chtějí vědět ode mě. Nic jsem jim neřekl. Měl jsem právo si dělat poznámky a každou otázku i odpověď jsem si napsal v esperantu. Samozřejmě se mě ptali, co si to píšu, že to chci předat do Svobodné Evropy. Říkal jsem jim, že to záleží jenom na mně a je to nemusí zajímat. Neprotestovali, ale na konci výslechu to chtěli přeložit. Dal jsem jim to, divně na to hleděli, nic z toho nevyčetli, tak mi to vrátili.“