Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Šváček (* 1941)

• narozen 2. února 1941 ve Střítěži nad Ludinou

• rodina perzekvována během kolektivizace zemědělství

• od roku 1969 vedoucí mládeže katolické sekce Českého esperantského svazu

• v letech 1969 až 1977 vedoucí letních táborů katolických esperantistů v Herborticích

• 21. července 1977 letní tábor v Herborticích přepadla StB

• 18. května 1979 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí odsouzen za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi

• podepsal petice Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů a Několik vět

• v letech 2003 až 2012 vykonával funkci prezidenta Mezinárodního sdružení katolických esperantistů (IKUE)

• v roce 2016 místopředseda mezinárodní sekce a předseda české sekce katolických esperantistů

• žije v místní části Přerova Penčicích

V době normalizace Miloslav Šváček v malé obci Herbortice organizoval a dělal vedoucího na devíti letních táborech katolických esperantistů. Účastnila se jich mládež nejen z Čech a Slovenska, ale také z Polska, Maďarska, Litvy, a dokonce z Nizozemí a Velké Británie. Mimo klasický táborový program se v něm věnovala výuce esperanta a za účasti kněží také duchovní činnosti. V táboře panovala svoboda projevu a každý mohl nahlas vyslovit svůj názor. Tento ostrůvek svobody však v normalizační bažině dlouho nevydržel. 21. července 1977 tábor obklíčila StB a o dva roky později soud v Ústí nad Orlicí odsoudil za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi kněze Vojtěcha Srbu k ročnímu podmíněnému trestu a Miloslava Šváčka k patnáctiměsíčnímu podmíněnému trestu. Pamětník se tehdy pravděpodobně stal u nás prvním laikem odsouzeným za porušení tohoto zákona. Soudní přelíčení neuniklo zahraničním sdělovacím prostředkům a referoval o něm západní tisk a rozhlasové i televizní stanice. Miloslav Šváček tehdy dokonce dostal podpůrný dopis i od papeže Jana Pavla II.

Těžký život zemědělců

Miloslav Šváček se narodil 2. února 1941 ve Střítěži nad Ludinou jako čtvrté z pěti dětí rodičům Josefu a Aloisii Šváčkovým. Rodina v obci vlastnila hospodářství s šesti hektary orné půdy, pastvinami, kouskem lesa, dvěma koňmi, třemi kravami, prasaty a dalšími hospodářskými zvířaty. Udržet hospodářství stálo mnoho úsilí a do práce se museli zapojit všichni členové rodiny. Šváčkovi nepatřili mezi bohaté sedláky a pamětník si vybavuje, že žili velmi skromně, se sourozenci chodili do školy bosí a v zalátaných teplácích a boty nosili jen v zimních měsících. Už tak finančně náročná situace rodiny se ještě zhoršila po nástupu komunistů k moci a jimi řízené násilné kolektivizaci venkova. Soukromé zemědělce v obci tehdy různými nátlakovými akcemi nutili ke vstupu do jednotného zemědělského družstva. „Museli jsme odevzdávat různé dodávky. Neměli jsme ani mléko a pili jsme kafe cikorku. Byly doby, kdy jsme pekli chleba z dobytčí mouky, protože jsme nesplnili dodávky a nedostali potravinové lístky. Jeden čas jsme měli chleba pod zámkem, aby si nikdo jen tak nebral. Nám dětem to ale nepřišlo,“ vzpomíná Miloslav Šváček a dodává, že poté, co v okolí několik hospodářů uvěznili a jejich rodiny vystěhovali, rodiče raději do družstva vstoupili.

Setkání s esperantem

Miloslav Šváček se jako syn věřících rodičů a bývalých soukromých hospodářů mohl po ukončení základní školy vyučit jen v zemědělství, hornictví nebo zedníkem. Vybral si třetí variantu a absolvoval Odborné učiliště v Přerově. Pro dobré studijní výsledky mohl následně vystudovat také večerní školu na stavební průmyslovce. Během studia se díky starým časopisům z půdy seznámil s esperantem, což je nejrozšířenější mezinárodní umělý jazyk. Díky náhodnému setkání s učitelem tohoto jazyka docházel také na kurzy esperanta a stal se členem esperantského hnutí. V něm se také seznámil se svou budoucí manželkou Liliane Porwolik, jejíž rodiče pocházeli z Polska, ale dlouhá léta žili ve Francii, než se usadili v Československu. Miloslav Šváček se s Liliane oženil v roce 1966 a oba se přestěhovali do obce Penčice, která je dnes místní částí Přerova.

V létě roku 1968, v době probíhajícího Pražského jara, se pamětník s manželkou zúčastnili prvního mezinárodního kongresu křesťanských esperantistů v německém Limburgu. Krátce po návratu domů ale do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy a v rámci potlačení Pražského jara následoval tzv. normalizační proces. Přesto byl v březnu 1969 v Brně během konstitučního sjezdu založen Český esperantský svaz a jeho katolická sekce, v níž se Miloslav Šváček ujal místa vedoucího mládeže.

Katolické esperantské tábory v Herborticích

Pamětník se ještě v Brně dohodl s Josefem Kobzou (tehdy holičem a později knězem) na uspořádání letního tábora v Herborticích. První katolický esperantský tábor se i díky předsedovi MNV Herbortice Františku Severinovi v této malé obci v Zábřežské vrchovině konal od 9. do 17. srpna 1969 a zúčastnilo se ho sedmdesát převážně mladých lidí. Každý den ráno pro zájemce přímo v táboře celebroval mše svaté kněz Ladislav Škrna, což již v následujících letech nebylo možné a na mše se docházelo do kostela v blízké Cotkytli. Miloslav Šváček dělal vedoucího tábora i v následujících letech a počet jeho účastníků se postupně zvyšoval. Jezdila na ně mládež z Československa, Polska, Maďarska, Nizozemí, Litvy i Velké Británie. Pamětník vypráví, že v něm panovala svoboda slova a o věcech, o kterých se v normalizačním Československu mluvilo jen šeptem, se v táboře veřejně a nahlas debatovalo.

Pátého tábora v roce 1973 se oficiálně jako učitelé účastnili dva kněží z Itálie – Battista Cadei a Arthur Bellini. Když se to dozvěděl farář z Cotkytle Josef Macík, veřejně vyhlásil, že mši svatou v jeho kostele budou celebrovat tito dva kněží. „Rozneslo se to po okolí a kostel byl narvaný,“ vzpomíná Miloslav Šváček. Kupodivu to nemělo žádné následky. „Když není žalobce, není soudce. Nikdo se to nedozvěděl,“ vypráví pamětník a dodává, že měli velmi dobré vztahy s lidmi z okolí a na jejich políčkách občas dělali brigády.

Po sedmém letním táboře přijela na udání prošetřovací okresní stranická komise z Ústí nad Orlicí. Ta však i díky kladnému posudku předsedy MNV v Herborticích Františka Severina a místních kovaných komunistů a sousedů tábora manželů Thunových neshledala nic protistátního.

Tábor stál na pozemku státního statku Albrechtice, ale v roce 1977 ho pod svou správu převzal státní statek Cotkytle, jehož vedoucí ho nechtěl poskytnout k užívání. Proti tomu se ale postavili agronomové, že jestli pozemky neuvolní, odmítnou organizovat brigády. Devátý tábor v roce 1977 se nakonec konal, a přestože neměl žádnou propagaci, přijelo na něj rekordních sto sedmdesát, převážně mladých lidí. Účastnili se ho také kněží Josef Záruba, Vojtěch Srna a polský kněz Józef Zielonka. Pravidelně ho navštěvoval také kněz z blízkého Hoštejna Josef Hrdlička, nynější pomocný biskup olomoucký.

Jenže v okolí tábora se začali objevovat podivně vyhlížející muži. „Pozorovali jsme podivné houbaře v sakách, kteří v okolí sbírali houby. Bylo nám úplně jasné, o co jde.“ Ráno 21. července 1977 pak do tábora vpadla StB. „Obsadili všechny ústupové cesty, aby nikdo nemohl uniknout. Přesto se podařilo, že jeden táborník honem odjel do Hoštejna a upozornil tehdejšího pátera Hrdličku, který chtěl ten den přijet do tábora.“ Muži z StB pak na místě vyslechli několik táborníků. Miloslava Šváčka převezli k výslechu na MNV v Cotkytli, který trval až do pozdních nočních hodin. „V jedné místnosti byl se mnou estébácký vyšetřovatel a v druhé místnosti poslouchali další estébáci. Během výslechu jsem slyšel cvaknutí, tak jsem mu řekl, že mu přestal jít magnetofon, ať si přehodí pásku. Velice se na mě rozzlobil, že jsem ho na to upozornil. Později jsem se ho zeptal, jestli ho někdy napadla myšlenka, že Bůh přece jenom existuje. Začal se bít v prsa a křičet: ,Ne, ne, ne, já jsem ateista,‘“ vzpomíná Miloslav Šváček a dodává, že tábor byl následně ukončen a žádný další už se nekonal.

Pravděpodobně první laik odsouzený za maření dozoru nad církvemi

Krátce po výslechu pamětník odjel na duchovní cvičení v esperantu v polském Gostyńu a poté se zúčastnil 37. kongresu Mezinárodního svazu katolických esperantistů v Čenstochové. Po příjezdu domů na něj čekal příslušník Veřejné bezpečnosti. „Hned u dveří mi odebral pas a následně jsem obdržel dokument, že deset let nesmím vycestovat do zahraničí,“ dodává Miloslav Šváček.

V srpnu 1977 pamětníka předvolali k výslechu na Veřejnou bezpečnost v Přerově. „Byli tam přítomni estébáci z Ústí nad Orlicí. Jejich snaha byla získat mě ke spolupráci, ale to jsem odmítl. Také ode mě chtěli vědět, jakou jsem hrál roli na kongresu v Čenstochové, že tam měli svého člověka a všechno dobře vědí. Říkal jsem jim, že když všechno dobře vědí, tak proč to chtějí vědět ode mě. Nic jsem jim neřekl. Měl jsem právo si dělat poznámky a každou otázku i odpověď jsem si napsal v esperantu. Samozřejmě se mě ptali, co si to píšu a zda to chci předat do Svobodné Evropy. Říkal jsem jim, že to záleží jenom na mně a je to nemusí zajímat. Na konci výslechu to po mně chtěli. Dal jsem jim to, divně na to hleděli, nic z toho nevyčetli, a tak mi to vrátili.“

V květnu 1978 Miloslava Šváčka opět předvolali k výslechu, ale ve skutečnosti se jednalo o tzv. mimosoudní jednání, na nějž Veřejná bezpečnost předvolala činovníky z podniku, kde pracoval, vedení esperantského sdružení v Česku a činovníky z Herbortic a dalších tehdy existujících složek. „Nesouhlasil jsem s průběhem, a když mi dali slovo, tak jsem zažádal o zahájení úředního trestního řízení,“ vzpomíná.

Miloslava Šváčka obvinili z maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. „Neměli to lehké, protože já jsem laik a oni nevěděli, jak mě soudit,“ dodává. Příprava soudního procesu, kvůli němuž musely dorazit k výslechu desítky osob a mezi nimi i nezletilí účastníci tábora, proto zabrala několik měsíců. Mezinárodní esperantské hnutí využilo čas k rozpoutání protestní kampaně. „Prezident Husák a soud tehdy dostali řadu protestních dopisů z různých států. Samozřejmě o tom informoval zahraniční rozhlas, tisk i televize. Pro mě byl tenkrát velkým povzbuzením dopis od svatého otce Jana Pavla II.“

Hlavní soudní líčení se konalo 18. května 1979 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Mokrého a soudců Zbyňka Pelikovského a Františka Kováře. „Tu noc jsem ohromně dobře spal. Byl jsem úplně klidný. Cestou do soudní budovy jsem se zastavil v kostele a vše jsem svěřil do rukou Božích. Bylo mně úplně jedno, jak to dopadne. Velice pravdivý je výrok Krista, který říká: ,Budou Vás předvádět před vladaře, soudy, nedělejte si starosti, co budete říkat, bude Vám to v té hodině dáno, co máte říct.‘ To jsem prožíval na vlastní pěst,“ vypráví o pocitech bezprostředně před soudem Miloslav Šváček, který má v živé paměti také průběh líčení. „Soudní síň z poloviny zaplnili estébáci a z další poloviny moji různí příznivci. Byl tam také Václav Benda nebo Dana Němcová. Samozřejmě to hrozně popudilo prokurátora, který se snažil vyvolat konflikt, aby přítomné mohli vykázat ze soudní síně.“

Žádný advokát nechtěl Miloslava Šváčka obhajovat, a proto se musel hájit sám. Během čtení připravené obhajoby ho ale přerušil okresní prokurátor JUDr. Josef Kokvenc. „Po několika větách vyskočil. Tak rozzuřeného člověka jsem v životě neviděl. Křičel, že nemám právo to číst a že se mohu obhajovat jen vlastními slovy. Požádal jsem soud, aby zadokumentoval, že jsem byl přerušen v obhajobě,“ vzpomíná Miloslav Šváček, který pak pokračoval ve čtení. Zmíněný prokurátor ho opět přerušil, že připravený text musí okamžitě odevzdat do soudních spisů. „Řekl jsem, že chci zaprotokolovat, že jsem byl podruhé přerušen v obhajobě, a odevzdal jsem text do soudních spisů. Vrátil jsem se na své místo, vytáhl z kapsy kopii a pokračoval ve čtení obhajoby, kde jsem naopak obviňoval je z toho, co provedli.“

Spolu s Miloslavem Šváčkem stanul před soudem také kněz Vojtěch Srna, který v táboře v Herborticích celebroval mše sváté. Za maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi odsoudili tehdy Vojtěcha Srnu k jednoročnímu podmíněnému trestu a zákazu kněžské činnosti po dobu tří let a Miloslava Šváčka k patnáctiměsíčnímu podmíněnému trestu.

Podržel ho ředitel

Miloslav Šváček sice nemusel nastoupit do vězení, ale soudní přelíčení mu přineslo mnoho jiných potíží. Stále ještě nesměl vycestovat do zahraničí, neustále ho sledoval soused, spolupracovník StB, a na ředitele Agrostavu Přerov, kde pracoval jako vedoucí přidružené stavební výroby, vyvíjeli nátlak, aby ho propustil. Ředitel podniku to však kvůli pamětníkovým vynikajícím pracovním výsledkům odmítl.

Miloslav Šváček se nezalekl a dál se angažoval jak v esperantském hnutí, tak v katolické církvi. V červenci 1985 se například účastnil Národní pouti na Velehrad konané k oslavám 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Přestože se komunistický režim snažil různými restrikcemi zabránit masové účasti, pouti se podle odhadů účastnilo až dvě stě tisíc věřících. Stala se jednou z největších protikomunistických demonstrací v Československu, při níž lidé hlasitým pískotem vyhnali z řečnické tribuny ministra kultury Milana Klusáka. Na pouti bylo přítomno také mnoho agentů StB a příslušníků bezpečnostních složek, kteří si však proti takové mase lidí netroufli zasáhnout. „Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal deset metrů od pódia. Bylo to nezapomenutelné. Myslím, že v tom velkou roli sehráli Slováci. Bylo to velice povzbudivé a myslím, že to přispělo k pádu komunismu. Účastníci pouti se potom už tolik nebáli.“

Když pamětníkovi po deseti letech vrátili pas, dostal se v roce 1987 s podnikovou rekreací do Polska. Na vlastní pěst pak ve Varšavě navštívil hrob Jerzyho Popiełuszka – římskokatolického kněze spojeného se Solidaritou, zavražděného v říjnu 1984 příslušníky polské tajné policie. V Gdaňsku se mu také podařilo sejít se se zakladatelem nezávislých odborů Solidarita Lechem Wałęsou.

Miloslav Šváček se ani po negativních zkušenostech s komunistickým režimem nemínil podřídit a například v roce 1988 podepsal petici Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů od Augustina Navrátila nebo o rok později petici Několik vět.

Brutální zásah proti demonstrantům 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze vyvolal události, jež následně vedly k pádu komunistického režimu. Miloslav Šváček se přes nevoli svých nadřízených v zaměstnání pravidelně účastnil demonstrací v Přerově a v Agrostavu spoluzaložil Občanské fórum, jehož se stal vedoucím. Vzpomíná, že jeho prvním krokem bylo zrušení podnikové buňky komunistické strany.

Po revoluci se Miloslav Šváček zasloužil o obnovení katolické sekce českého esperantského svazu a organizoval v ČR tři kongresy Mezinárodní jednoty katolických esperantistů, která má sídlo v Římě. V letech 2003 až 2012 dokonce vykonával funkci předsedy Mezinárodního sdružení katolických esperantistů (IKUE). Dnes žije stále se svou ženou v Penčicích a jako místopředseda této mezinárodní jednoty a předseda české sekce katolických esperantistů se stále aktivně věnuje tomuto hnutí.