„Školy byly otevřeny a fungovaly. Dokonce i mě se snažili poslat do školy. Moje matka byla učitelkou a učila mě doma. Číst jsem se naučil ještě před válkou. Mojí nejoblíbenější knížkou byla Malá sovětská encyklopedie. Po válce jsem šel rovnou do čtvrté třídy.“
„Všichni okupanti mají stejný vliv na život. Neřekl bych, že Němci byli horší okupanti než jiní. Problém byl v tom, že se chovali velmi krutě, když na ně útočili. Mohli vzít a zastřelit deset, dvacet lidí. Vybuchla bomba - první vagon tramvaje byl pro Němce, druhý pro obyčejné lidi. Pod prvním vybuchla bomba, zatkli sto lidí, potom jich deset zastřelili, prakticky veřejně.“
„Můj bratranec byl partyzánem. Jejich dům shořel, odjeli z Minsku na vesnici. Žili jsme v jedné ulici, jejich dům shořel, ještě jeden dům shořel, pak se požár zastavil, vítr šel jinam. Zůstali bez domu, odjeli na vesnici. Starší bratranec se dal k partyzánům a mladší se zabýval zemědělstvím.“
Pan Stanislav Stanislavovič Šuškevič se narodil 15. prosince 1934 v Minsku. Zde žil i během druhé světové války. Jeho otec byl v roce 1936 zatčen, vězněn a následně poslán do vyhnanství na Sibiř, vrátil se až v 50. letech. V roce 1956 ukončil pan Šuškevič studium na Běloruské státní univerzitě (BGU). V roce 1973 se stal profesorem a členem Akademie věd. Od roku 1990 byl členem Nejvyššího sovětu Běloruské sovětské socialistické republiky. Mezi lety 1991 až 1994 byl jeho předsedou (hlavou státu). Zemřel 3. května 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
