Marie Susedková

„Druhý den morseovkou psal, že má dvaatřicet let a čeká na popravu, do týdne bude pravděpodobně popraven, a když chodím po dvoře, že mě vidí. Každý večer mně pískal: ,Dobrú noc, má milá, dobrú noc.' Já jsem mu odpískávala: ,Nechť je sám pán Bůh na pomoc. Dobrú noc, sladce spi…' Tak jsme si to pískali a morseovkou jsme si to domlouvali. Zdá se mi, že už za tři dny byl pryč. Ještě předtím jsme byli na procházce. Otevřelo se okno a najedou přede mě něco spalo. Dvojice za náma to vzala a chodilo se dál. Byl tam bachař i mutter (vedoucí cely). Přišli jsme z vycházky, a jak jsme vlezli do dveří, tak jsem viděla, že je všechno rozházený až po naši palandu, kde jsem spala. Protože on tam ve vatě vhodil... Vyžvýkal chleba a ze slámy ulámal takový kosočtverečky a v chlebu udělal srdíčko a v něm bylo takové malinké otevřené okénko vykládané tou slámou. Jak to bylo otevřený, tak tam bylo napsaný ,Z lásky‘. To bylo v té vatě a on to vhodil mně. Oni to potom u mě našli a za to jsem dostala tři dny korekce.“

„Výslechy dělali, kdy se jim zachtělo. Pořád po mně chtěli vědět, kdy se rozhazovaly letáky, co tam bylo napsané, kdo je rozhazoval. Já jsem o nich nic nevěděla. Při výslechu měli vyšetřovatelé nad loket vykasaný bílý košile. Byli tři a já jsem seděla před nimi a oni mi kladli otázky jeden přes druhého. Pořád jsem zapírala. Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo Dlouhý Honza a ten se vztekl a o půl druhé v noci mně takovou vrazil, že mně vyrazil dva zuby a posunul, jak se říká, sanici. On byl pořádný chlapisko a pořád řval, že lžu. Potom jsem samozřejmě plakala a říkala jsem, že chci, aby mě s někým konfrontovali, aby mně uvěřili, že o tom nic nevím. Druhý den nás s Láďou Kratochvílem postavili zádama k sobě a konfrontovali otázkama. Tam zjistili, že jsem o tom opravdu nic nevěděla. Dva šestnáctiletí kluci dělali ministranty v kostele a někde našli rezavý zbraně a schovali je do věže kostela. Pana faráře zatkli jen proto, že neměl zamčený psací stroj a cyklostyl. A ti dva ministranti na jeho psacím stroji napsali letáky a potom je rozhazovali po příkopech tady po dědinách.“

„Můj tatínek tehdy přišel na návštěvu a měl umělej chrup, a jak mě chudáček uviděl, tak začal plakat a ten chrup mu tím pláčem cvakal. Málokdy nám něco na návštěvě řekli. Jak sedli, tak plakali, plakali a plakali. My jsme se držely a vyplakaly jsme se, až jsme se vrátily zpět do místnosti. Maminka byla vždycky statečnější, že mně nedávala najevo bolest. Taky plakala, ale nebylo to zdaleka takové. Takže muži jsou zbabělci.“