„Přišel Husák a začala normalizace. Začalo se to utahovat a začalo to, co trvá doteď: 'My vám dáme nažrat a vy nám dejte pokoj.' A to trvá pořád. A bohužel, myslím si, že ta stopa tohohle, co se stalo, je na tom národě znát. Já už jsem tu možná říkal to, že jsem v roce 1938, když tatínek musel na tu vojnu, první ze všech musel rukovat k nějaké tajné službě, že jsem si vždycky říkal, později, že můj tatínek mohl padnout na frontě a já jsem mohl být hrdý na svého statečného tatínka. Kdežto teď je to všechno takové při zdi a lidi se bojí.“
„Pak jsme s dvouhodinovým zaškolením přišli na šachtu. A přiznám se vám, že byly doby, kdy jsem brečel. I když jsem nebyl žádnej měkkej nikdy. Kdybyste to viděla, jak to tam vypadá – polámané stojky, všechno možné. Teď na vás furt něco padá, nevidíte od té lampy. Ten horník vás žene jako psa. Já, bohužel, jsem se dostal k tomu nejvýznačnějšímu stachanovci toho dolu Mír. Ten si nás prohlížel, jako když prodávali otroky, osahávali svaly. Já byl nadělaný, tak mě dali k němu. Jenže já byl vysokoškolák. Ti kluci, kteří byli sedláci, ti říkali: 'My si tu odpočineme, my tu děláme osm hodin. Doma se dřeme 20 hodin denně a ještě nás pronásledují.' Takže to bylo hrozné, než jsem si zvykl.“
„Když houkali, že bude nálet a vy jste šli do sklepa domu, jak dlouho jste v tom sklepě byli?“ – „Tři čtyři hodiny. Já vím, že jsem se třásl – bylo mi 14 let –, že jsem se tam takhle třásl strachem, protože to bouchalo poměrně blízko. Když si vezmete tu Šternekovku, a vezmete si soud, za Malší, tam to taky dopadlo, což je blízko, a vezmete si Lannovku, tam to taky dopadlo. Takže ty rány byly hrozné a ten svist těch bomb, ještě než to dopadlo, byl příšerný.“ – „Byl jste se pak podívat někdy na ty rozbité domy?“ – „Byl, samozřejmě.“ – „Kdybyste to měl popsat, jak to na vás působilo?“ – „Hrozně, hrozně. Rozbitý dům, pro člověka, který je usazený ve svém hnízdečku, a teď vidí ty lidi, kteří přišli o všechno. Co teď? Někteří zranění, někteří mrtví. To víte, nad tím gestapem jsme se radovali vysloveně, nepokrytě.“
Václav Šulista se narodil 9. února 1930 v Českých Budějovicích, kde jeho rodiče provozovali známý textilní obchod. Absolvoval budějovické Gymnázium J. V. Jirsíka a v roce 1949 začal studovat na Karlově univerzitě v Praze svůj vysněný obor – farmacii. Po čtyřech úspěšně zakončených semestrech obdržel pamětník oznámení o zrušení odkladu nástupu vojenské služby a musel narukovat k Pomocným technickým praporům do karvinských dolů. Zde sloužil celých 29 měsíců. Po vojně se mu podařilo na univerzitě J. E. Purkyně v Brně dostudovat farmacii a celý život vykonával práci lékárníka. Roku 1990 vstoupil do Svazu Pomocných technických praporů. V roce 2020 žil pamětník se svou manželkou Boženou v jihočeských Drahotěšicích. Václav Šulista zemřel 24. prosince roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
