Jaroslav Suk

„Tak jestliže Moskva byla pro mě kulturní šok, tak ta Sibiř, to bylo úplný bahno, tam skutečně člověk viděl chudobu. Ty vesnice, který byly podél řeky, v tajze, tak tam byly takový zakrslý prasátka, primitivně se tam žilo, žádná hygiena, ve vesnici byl jeden obchod, kde prodávali vodku a druhej obchod, kde vykupovali lahve, nebyla tam elektrika, když tam přijeli promítat film, tak museli nastartovat generátor, kterej do toho vrčel celou dobu, že jo. Přivezli tam prostě mouku občas, takový ty nejzákladnější věci, na lodi, která jezdila každej týden po Leně. A pak byly ty, tam na severu jsou vojenský základny, tak tam vozili taky na lodi, dopravovali věci. Já jsem byl i v zavřených městech, protože jsem byl mladej kluk a nikdo nevěděl, že jsem cizinec, tak jsem byl v Angarsku a v Omsku, to člověk nevěděl, že je tam radioaktivita po tý havárii.“

„A ovšem dozrál jsem až v tý Moskvě, když jsem teprve na vlastní oči viděl, že nám lžou. Všechno, to co, prostě s čím jsem se tam setkal, ten smrad, ty tlačenice, neúcta k člověku, všechno to byla lež, co nám říkali. Tam to bylo úplně jinak. Najednou jsem to cejtil, že ta kultura česká nebo ta západní je úplně něco jinýho, než co nám předkládají jako vzor. Ruská společnost byla rozškatulkovaná, velkej rozdíl mezi bohatejma a chudejma. Nenávist k Židům, takovýhle věci, který prostě člověk bytostně neměl rád, nevkus, spousta věcí, který, s kterýma byl člověk najednou konfrontovanej a mně bylo, já nevím, třináct, čtrnáct let, tak to člověka zasáhne velice hluboce a prostě jsem začal hledat něco jiného.“