MUDr. Jaroslava Struková

„Úplně ke konci války, jak bombardovali, tak jsme byli v sousedním domě v krytu schovaní, protože tam u toho doktora (pozn.: domácí rodiny) nebyl. Vzpomínám si, jak jsme se strašně báli. Modlili jsme se, myslím, že jsme měli v ruce Matku Boží a modlili jsme se. Bylo to strašné. Jak přišli Rusové, tak mě tatínek nechtěl nikam pouštět, protože oni řádili a znásilňovali. Doktora Slusara (pozn.: domácí rodiny) Rusové zavřeli, nevím, kam ho odvlekli potom. Byl z Ukrajiny, to neměli Rusové rádi. Měl velkou knihovnu. Ze dvora vedlo schodiště do domu a on tam schoval všechny ty ukrajinské knihy. Zazdil to tam celé, protože tam bylo plno knížek, které se nesměly za panování Sovětů vydávat.“

„Němčiny jsme měli bohatě. Ale kupodivu moje dobrá kamarádka byla Němka. Asi je pak taky odsunuli, to nevím. Já si ale vzpomínám na ten odsun Němců z Brna. V Černovicích bylo pole a vzpomínám si, že ty Němce skutečně hnali jak dobytek. To mám také v živé paměti, z toho jsem byla skutečně zděšená. Tam přes ta pole... Oni unavení, prakticky nic moc s sebou neměli. Zanedbaní byli. Všechny je hnali bez přetržky. Vždycky říkám, že Hitler, ten jeho režim, to bylo ďábelské. Ale ti lidé nemuseli být takoví.“