„Němčiny jsme měli bohatě. Ale kupodivu moje dobrá kamarádka byla Němka. Asi je pak taky odsunuli, to nevím. Já si ale vzpomínám na ten odsun Němců z Brna. V Černovicích bylo pole a vzpomínám si, že ty Němce skutečně hnali jak dobytek. To mám také v živé paměti, z toho jsem byla skutečně zděšená. Tam přes ta pole... Oni unavení, prakticky nic moc s sebou neměli. Zanedbaní byli. Všechny je hnali bez přetržky. Vždycky říkám, že Hitler, ten jeho režim, to bylo ďábelské. Ale ti lidé nemuseli být takoví.“
„Bylo mně sedm a půl roku. Začala jsem tam chodit do obecné ukrajinské školy v září. A v březnu 1939 k nám pozdě odpoledne přišli nějací páni a mluvili s tatínkem. A i když jsem byla dítě, tak jsem cítila, že se něco děje. Pak byl doma ruch a asi za další dvě hodiny pro nás přijel vůz tažený koňmi. Odvezli nás do Perečína. Jeli jsme prakticky bez ničeho. Chvíli jsme tam pak čekali na nádraží a potom tam byl přistavený emigrantský vlak. Asi v deset hodin večer jsme nasedli do toho vlaku a pamatuji se, že ještě než jsme vyjeli, tak ten vlak ostřelovali Maďaři. S maminkou jsem ležela na podlaze. To byly takové škaredé dřevěné vagony. Měla jsem velký strach, jak po nás stříleli. Asi před deseti lety jsem tam byla a navštívila jsem tam svou kamarádku z té předválečné doby. A to Zakarpatí je moc krásný kraj, a tak mně přišlo líto, že jsem tam nevyrůstala. Marici (pozn.: kamarádka) jsem tedy říkala, jaký by to asi bylo, kdybych zůstala tehdy tady. A ona mně říkala: ‚Nebylo by vůbec nic, protože Maďaři všechny z Haliče, co tam zůstali, postříleli.‘ Takže bychom už nebyli mezi živými.“
„Úplně ke konci války, jak bombardovali, tak jsme byli v sousedním domě v krytu schovaní, protože tam u toho doktora (pozn.: domácí rodiny) nebyl. Vzpomínám si, jak jsme se strašně báli. Modlili jsme se, myslím, že jsme měli v ruce Matku Boží a modlili jsme se. Bylo to strašné. Jak přišli Rusové, tak mě tatínek nechtěl nikam pouštět, protože oni řádili a znásilňovali. Doktora Slusara (pozn.: domácí rodiny) Rusové zavřeli, nevím, kam ho odvlekli potom. Byl z Ukrajiny, to neměli Rusové rádi. Měl velkou knihovnu. Ze dvora vedlo schodiště do domu a on tam schoval všechny ty ukrajinské knihy. Zazdil to tam celé, protože tam bylo plno knížek, které se nesměly za panování Sovětů vydávat.“
Jaroslava Struková se narodila 8. září 1932 v Užhorodu na Podkarpatské Rusi, která byla tehdy jednou ze samosprávných částí Československa. V březnu 1939 musela se svými rodiči uprchnout před maďarskou okupací. Emigrantský vlak, do kterého rodina v Perečíně nastoupila, byl ostřelován. Pamětnice posléze prožila druhou světovou válku v Protektorátu Čechy a Morava, v Brně, kde žije dodnes. Rodina našla azyl díky fungující ukrajinské komunitě. V 50. letech se jí a jejích blízkých dotkla Akce P. Totalitní režim se snažil zlikvidovat řeckokatolickou církev. Řeckokatolíky na základě zmanipulovaného církevního sněmu v Prešově v dubnu 1950 sjednotil s pravoslavnou církví. Pro náboženskou příslušnost a ukrajinský původ měla Jaroslava Struková a později i její syn problémy s přijetím ke studiu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
