„Tatínka přivezli, tatínek stonal. Ještě nebyla ta bolnice, jak se jede na Hnědavu vedle židovské synagogy. Tak jsem s tatínkem mluvila, při Němcích byla nemocnice, a tak jsem tatínka vozila na opatrování. Tatínek tam tehdy ležel. Tak nám stonal celou okupaci. Tenkrát to bylo tak, že nebyly léky, tak tady byl nějaký doktor Kubašovskij, bydlel vedle pivzavodu, tak jsme k němu chodili pro léky.“
„Kostel zavřeli, v kostele udělali sklad, tak jsem chodila do souboru pravoslavného, bála jsem se křižovat po katolicky, a křižovala jsem se po pravoslavném, furt se ještě všichni báli, furt se nějaká borba držela, já jsem Vám říkala, když se otevřel kostel v 91 roce, tak všichni známí Poláci, bože kdy vy jste byli Polákama? Všichni byli do té doby Ukrajinci, jména si změnili, z Janky byla Nina, všechno bylo jinak, než když tu žili Poláci.“ –„Chodili také do té doby do pravoslavného kostela?“- „Já nevím, kam oni chodili, já jsem s nimi nebyla tak známá, ale potom povídám, kolik je tu najednou katolíků, kde se tu ti Poláci vzali? Nikdo nevěděl, že oni jsou Poláci. Báli se ještě, furt se ještě báli, ani teď nejsou uvěreni, že jim je tu dobře, teď taky myslí všelijak.“
„Přišli k nám dva Němci a postavili šnaps na stůl, maminka jim dala ‚zákusku‘, to už si nepamatuju, a my jsme byly v druhý seknici, ale musely jsme přejít přes tu, kde byli Němci. A ty Němci pili furt, tam švarvotali, švarvotali, a tatínek přišel a říkal: ‚Holky je třeba odsud odejít.‘ Nám bylo kolem šestnácti let. Tak my jsme běžely, já jsem běžela první, tak ty Němci seděli a oni po nás stříleli. Ještě ve dveřích dřevěných byla dírka, kulička, stihly jsme přeběhnout. Nedaleko žila Němka s Čechem svázaná, uměla německý jazyk, tak maminka šla k ní. Ona přišla a ty Němce vyvedla.“
„Tatínek povídá: ‚Kam já vás tam povezu?‘ On byl ještě nemocnej, pozval nás všechny tři děvčata, protože bratr bojoval, bratr byl v Čechách, a povídal: ,Vy jak chcete, jeďte.‘ A my jsme řekly: ,My bez Vás tatínku nepojedeme.‘ A tak jsme tu zůstali. A Nislav psal tatínkovi, aby nejel, že nás dají na německý majetky. Tatínek řekl: ‚Já na nějaký německý majetek nepojedu, já mám svůj majetek, já nikam nepojedu.‘ No nás spaslo, že tatínek dělal mašiny, jinak bychom byli na Sibiři. Když mašiny svezli, tak ten Kravčuk, ten předseda, povídá: ‚Co děláte, kdo nám bude mašiny opravovat?‘ Tak tatínek zůstal, dali mu lidi, dva pracovníky a jen ty mašiny opravovali.“
„ Když je stříleli, tak naši hoši sousedi je tam jezdili zakopávat, a ti hoši vyprávěli, byli z toho celí nemocní, že je přiváželi mašinou, je sakumpak sesvlékali, na holo se svlékali, jedno dítě mělo zamotanou nohu bintem, tak museli rozmotat, jestli tam nemá zlato nebo co. A vycházel ten jejich rabín a říkal, že to tak musí bejt, že to tak bůh zapsal. Tak lidi lehali a oni po nich stříleli a děti ani nezabíjeli, jenom tak projdou, projdou a zakopávají. Tam soused jezdil a povídal, nechce se to říkat, Němci je přiváželi, ale stříleli je Schutzmani, a ty predatěli Ukrajiny, který s Němcema šli, povídal Němci je nestříleli, stříleli je ty Schutzmani, ty ukrajinský policajti.“
„Do Čech jsme nejeli, protože tatínek byl nemocný. Tatínek ještě furt stonal, tak jsme do Čech nejeli. Tatínek nás vyzval a povídal: ‚Jestli chcete, můžete ject.‛ My jsme povídali: ‚Tatínku, my bez vás nikam nepojedeme.‛ Tak jsme zůstali. Ale my jsme od toho neškodovali, protože všechny jsme se vdaly, pracovaly jsme, měly jsme práci.“
Anna Strelkov, dívčím jménem Hofmanová, se narodila 29. srpna 1925 v původní české obci Teremno na Volyni v tehdejším Polsku. Oba rodiče byli Češi. Vychodila devět tříd obecné školy a poté nastoupila na českou matiční školu v Lucku. Dalšímu vzdělávání zamezila okupace západní Volyně Rudou armádou v roce 1939. Na Volyni tak prožila sovětskou a poté i nacistickou okupaci, a protože jí hrozilo nucené nasazení, nastoupila do zaměstnání k německým obyvatelům Lucku. Před opětovným přechodem fronty v roce 1944 se skrývala v obci Kopče, ani ta však neušla válečné vřavě. V roce 1947 se kvůli otcově nemoci odmítla účastnit reemigrace do Československa, vyučila se účetní, vystudovala čtyřletou školu a nastoupila na pozici účetní ve stavebním podniku. Postupně se stala hlavní účetní a v této pozici pracovala i v továrně na výrobu automobilů, v textilní továrně a na dalších místech. V roce 2019 žila Anna Strelkov v Lucku na západní Ukrajině a byla jednou z nejstarších obyvatelek města s českým původem.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
