Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Strelkov, roz. Hofmanová (* 1925)

• narodila se 29. srpna 1925 v obci Teremno na Volyni

• pochází z rodiny volyňských Čechů

• vychodila devět tříd obecné školy

• nastoupila na českou matiční školu v Lucku

• zažila sovětskou a nacistickou okupaci Volyně

• pracovala u německých obyvatel Lucku

• roku 1944 prožila přechod fronty v Kopči

• v roce 1947 se neúčastnila se reemigrace do Československa

• vystudovala střední školu

• stala se účetní

• v roce 2019 žila v Lucku

Rodina Hofmanových byla jednou z mála českých rodin, které se po válce nevrátily z Volyně do Československa. Otec Hofman byl nemocný a nechtělo se mu v jeho věku začínat znovu na cizím majetku. Nabídl dcerám, ať jedou samy, ty ale nechtěly opustit rodiče ani zemi, která jim byla rodná. A to přes všechny hrůzy, které během války na Volyni zažily.

Ani první léta po válce nebyla jednoduchá, několik českých rodin, které na Volyni zůstaly,  sovětské úřady rozkulačily a poslaly na Sibiř. Hofmanovi unikli vyhnanství jen díky řemeslným dovednostem otce, který jako jediný v kraji dokázal opravovat porouchané stroje v kolchozech.

Maminka si přála, aby dcery odjely do Československa, už proto, aby si namluvily české chlapce. Děvčata vystudovala a vdala se. A jak maminka správně tušila, nevzala si české chlapce. Nejstarší Anna se vdala za sovětského důstojníka a zůstala s ním v Lucku. A jak říká, nikdy „neškodovala“. Což znamená, že ze svého rozhodnutí nikdy neměla škodu -řečeno současným jazykem - nelitovala ho.

Přátelství mezi národnostmi přervala v Lucku válka

Anin dědeček Franz Hoffman přišel na Volyň sám se svým strýcem v roce 1868. Češi tenkrát přicházeli za půdou a na Volyni zakládali svoje vesnice. Anna Hofmanová se už v takové čistě české obci narodila, v Teremně 29. srpna 1925.  Vesnice měla svoji kapelu, hasičský spolek, divadlo, knihovnu i mlékárnu. Když bylo Anně sedm let, přestěhovali se Hofmanovi na okraj Lucka, kde koupili půdu, postavili dům a vysadili sad. Luck byl mnohonárodnostní město, kde pokojně žili Češi, Poláci, Ukrajinci, Němci i Židé. „Žili jsme všichni přátelsky,“ vzpomínala paní Anna. „To až ta válka, ta to změnila.“

Anin tatínek byl kovář a zručný řemeslník, vyráběl zemědělské stroje, měl jedenáct zaměstnanců a plánoval postavit fabriku. „Tatínek nebral za práci peníze, ale bankovní ‚veksle‘,“ vzpomínala Anna Strelkov. „Ale přišla válka a všechno to propadlo. Měli jsme těch papírů plné šuplíky.“

Anna měla staršího bratra Vnislava a tak se číst a psát naučila souběžně s ním. „Když přišel ze školy, sedla jsem si k němu a s ním dělala úkoly.“ vzpomínala na rané dětství Anna. „ Až po Novém roce mě maminka zavedla do české školy. Musela jsem chodit denně pět kilometrů.“

V roce 1934 ale přestoupila do nové české matiční školy v Lucku (Matice volyňská), kterou si postavili sami Češi. Podobné matiční školy se začaly stavět i v menších českých vesnicích, jejich provoz zajišťovaly i finanční příspěvky z Československa. „Byla to sedmitřídka,“ podotklaAnna. „Já pak postoupila na gymnázium, ale byla jsem tam tři dny a začala válka.“

V září přišli sovětští okupanti

Po napadení Polska Německem v září 1939 skrze Volyň ustupovaly polské jednotky. V Lucku se zdržely několik dní. Město bylo na nohou, lidé cítili válku a skupovali veškeré dostupné zboží. „Nás tehdy okradli,“ vzpomínala paní Anna. „Soused nás přišel upozornit, že slyšel polské vojáky, kteří si povídali, že toho Němce Hofmana je potřeba zničit, tak ať raději nenocujeme doma. Zůstali jsme přes noc jinde a ráno byl dům vykradený. Všechny zásoby, co jsme si udělali, zmizely. Ukradli nám i americké kolo, které nám tatínek koupil. Toho nám bylo hrozně líto.“

Sedmnáctého září 1939 v rámci čtvrtého dělení Polska obsadila oblast západní Volyně Rudá armáda. „Když to potom lidé srovnávali, Poláci, Ukrajinci i Češi, shodli se na tom, že za Polska bylo líp,“ hodnotila zpětně paní Anna.

Po dvou letech přišli Němci

O dva roky později, 22. června 1941, vypukla mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem válka. Sovětská armáda nebyla připravená a tak pronikl wehrmacht na západní Volyni velmi brzy. „Týden před tím, než přišli Němci, utíkala spousta lidí,“ vzpomínala paní Anna. „Běželi komunisti a taky Židi, kteří věděli, co dělá Hitler. Jeli s fůrama na východ dál do Ruska.“

Den poté, co německá letadla poprvé bombardovala Luck, odvezl maminčin bratr všechny děti k prarodičům do Kopče.  Maminka zůstala v domě a ve sklepě ošetřovala zraněné vojáky. Po dvou týdnech se fronta přehnala. Němci byli ve městě a dva a půl roku v něm zůstali.

Tatínek Hofman byl v té době v nemocnici ve Lvově, bombardování zažil upoutaný na lůžku den po operaci páteře. Z nemocnice se po příchodu Němců stal vojenský lazaret a civilní pacienty přesunuli do soukromých bytů. Tatínek se po částečné rekonvalescenci vrátil k rodině do Lucku až v srpnu 1941. Po návratu za ním přišli němečtí úředníci a nabídli mu, když má to německé jméno, že když přijme německé občanství „volksdeutsche“, tak ho pošlou do německé nemocnice a děti nechají v Německu vystudovat. „Tatínek nesouhlasil,“ vzpomínala paní Anna. „Řekl jim, že neprodá svoje děti!“

Když se situace ve městě uklidnila, začala  Anna studovat ukrajinský institut. Nechodila tam ale dlouho, asi po půl roce začali jeho studenty posílat na nucené práce do Německa, proto tam přestala chodit. Rodina se bála také o syna Vnislava. „Proto si tatínek otevřel podnik na opravu strojů a zaměstnal ho. A mě, abych nemusela do Německa, našli práci u dvou Němek. Pracovaly v bance a já uklízela jejich dvojpokojový byt a starala se jim o domácnost,“ řekla pamětnice.

Díky tomu, že bankovní úřednice  měly rádio, mohla Anna Hofmanová poslouchat vysílání z Moskvy. Sice hodně riskovala, ale měla cenné informace o reálném dění na frontě. U Němek pracovala až do počátku roku 1944. Nechaly jí klíče od bytu, když spěšně utíkaly před blížící se frontou, a z korby nákladního auta na ni volaly: „Anna, my se ještě vrátíme!“

Luck měl před válkou velkou židovskou komunitu  

Hofmanovi se znali s mnoha židovskými rodinami, neboť od nich tatínek kupoval veškeré železo. Věděli proto dobře, co se děje. Vozili jim jídlo ještě v době, kdy už nacisté zavřeli Židy do ghetta a drželi je tam v nelidských podmínkách.  Pomáhat Židům bylo ale velmi nebezpečné, protože jakákoliv podpora se trestala smrtí.

V srpnu 1942 začala likvidace ghetta. Během dvou měsíců zavraždili nacisté přes 17 tisíc místních Židů. „Když je stříleli, tak naši sousedi je museli jezdit zakopávat. Hoši z toho byli nemocní, vyprávěli, že je přiváželi mašinou,  že se museli svléknout do naha, jedno dítě, že prý mělo zavázanou nohu, tak mu ji museli rozmotat, jestli tam nemá schované zlato,“ vzpomínala Anna Strelkov. „ A pak přišel rabín a říkal, že to tak musí být, že to tak bůh zapsal. Tak lidi lehali a oni po nich stříleli a děti ani nezabíjeli, jenom tak projdou a zakopávají, a na ně další vrstva. Země prý pak ‚chodila‘, protože nebyli všichni mrtví. Němci je přiváželi, ale stříleli je Schutzmani, a ty predatěli Ukrajiny, který s Němcema šli, ukrajinský policajti.“

Schutzmany mínila Anna německé esesáky a predatěli se dají přeložit jako zaprodanci.

Sovětská armáda – z okupantů se stali osvoboditelé

Na začátku února 1944 se přiblížila fronta na doslech, proto maminka Hofmanová rozvezla děti po příbuzných a přátelích.  Annu s bratrem Vnislavem odvezla do Teremna. „Byli jsme u Richterů, protože měli zděný barák. A najednou slyšíme ruský hovor. Tloukli do dveří, ale chlapi se báli otevřít, tak poslali ženský. Za dveřmi stál voják v bílé tulupě, v ruce měl petrolejku a ptal se, jestli tam jsou Němci. Všechny kolem obešel a pak přikázal otevřít stáj, protože museli nakrmit koně.“

Teremnem i samotným Luckem proběhl přechod fronty klidně, linie se zastavila na dlouhou dobu kus za městem, kde se německé jednotky ukryly v zákopech.  

Po přechodu fronty pracovala Anna v kanceláři a jezdila po vesnicích, aby informovala rodiny, jejichž vojáci byli v armádě. Pořád se báli banderovců, až ji tatínek cestování zakázal a poslal ji do školy. Tam se také dozvěděla, že už je po válce. „Všichni brečeli, protože každý měl někoho na frontě, a nevěděl, jestli je živý.“ Na frontě byl i Hofmanův jediný syn Vnislav, který se přidal ke Svobodově armádě a z Volyně došel až do Prahy. Využil nabídky zůstat v Čechách, založil rodinu a na sovětskou Volyň se už nevrátil.

Tatínek nechtěl jet na německý statek

Hofmanovi si stěhování do Čech příliš nerozmýšleli, otec byl stále ještě nemocný a nechtělo se mu jet do cizího prostředí na cizí majetek. Nabídl dcerám, ať jedou samy, ony ho ale nechtěly opustit. Tatínkovu rozhodování ovlivnila navíc informace, že jsou volyňským Čechům v Československu přidělovány usedlosti po vystěhovaných Němcích. A on na cizí majetek jít nechtěl.

Maminka Hofmanová by jela ráda, byla to velká vlastenka a litovala, že její dcery si ve Volyni jen těžko najdou české ženichy. Ale nemohla opustit svého muže ani dospívající dcery. Za svým synem Vnislavem a jeho rodinou se poprvé do Československa mohla jet podívat v roce 1956.

Po válce se Anna vdala za válečného veterána Strelkova

Anna Hofmanová dokončila osmou a devátou třídu už na ukrajinské škole. Původně chtěla být zubní lékařkou, ale ve Lvově se již nemohla zapsat, a tak se vyučila účetní. Nakonec vystudovala čtyřletou techniku.

V roce 1948 se vdala za Rusa válečného veterána „Borise“ Trofima Nikitoviče Strelkova. „Jeho otec bojoval za občanské války u ‚bělogvardějců‘,“ vysvětlovala paní Anna. „Byl kvůli tomu 10 let ve vězení a stal se nepřítelem národa. To se pak táhlo i s Trofimem.“

Už v jedenácti letech odešel Trofim Nikitovič od rodičů, učil se a přitom pracoval. Chtěl do armády, což ale bylo vzhledem k jeho kádrovému profilu nemožné. Napsal proto Vorošilovi, ministru obrany, a dostal odpověď, že pokud se rodičů zřekne, může nastoupit k sovětskému vojsku. Nešlo o žádné zřeknutí se naoko, Trofim se od rodiny absolutně odřízl.

„V roce 1939 dokončil vojenskou školu a byl ve finské válce,“ vyprávěla o svém muži paní Anna. „Potom odjel na Krym a tam začala vojna. Bojoval celou válku až do pětačtyřicátého roku, účastnil se bitvy o Stalingrad a bojů na běloruské frontě. Byl asi třikrát raněný, ale vždycky se vrátil zpátky na frontu.“

Po válce zůstal Trofim Nikitovič v Lucku, ale do  rodné vesnice k rodičům se vrátil až v roce 1977, po 42 letech. „Oni o něm nic nevěděli,“ vyprávěla paní Anna. „Nevěděli, že přežil válku a tak maminka, když ho ve dvoře uviděla, omdlela.“

Anně a Borisovi se narodili dva synové, Jiří a Miroslav. Anna vedle jejich výchovy pracovala jako hlavní účetní v nemocnici, ve stavitelství, v továrně na výrobu automobilů, v textilní továrně a ve velké pekárně. Pracovala ještě několik let v důchodu.

Většina příbuzných se odstěhovala do Československa

Život na Volyni se po odjezdu Čechů změnil. Česká komunita zmizela se svými tradicemi, nebylo s kým slavit svátky, dospívajícím slečnám Hofmanovým odjela většina jejich kamarádek i prvních lásek. Z Volyně se neztratili jenom Češi, Židé zmizeli už za války, Němci před příchodem fronty a Poláci těsně po válce.

„Kostel zavřeli a udělali z něj sklad,“ vzpomínala paní Anna. „Tak jsem chodila do souboru pravoslavného, ale bála jsem se  křižovat po katolicky, tak jsem se křižovala jako pravoslavní. Furt se ještě všichni báli. A když se znovu otevřel kostel v roce 1991, tak tam přišla spousta lidí. Divila jsem se, kolik je tu najednou katolíků, kde se tu ti Poláci vzali? Nikdo nevěděl, že oni jsou Poláci. Jména si změnili, z Janky byla Nina. Furt se ještě báli, ani teď nejsou ‚uvěreni‘, že jim je tu dobře, teď taky myslí všelijak.“

S rodinou ani mnoha známými, kteří do Československa odjeli, Anna kontakt nikdy nepřerušila. Psali si a později i volali. Cestování do ciziny bylo pro občany SSSR složité, „Když už jsme měli jet do Čech, Jiřík studoval a tak ho nepustili. Mohl jet až po pěti letech, když ukončil univerzitu,“ upozornila pamětnice. Za  celý svůj život byla Anna v Československu dvakrát, naposledy v roce 1986.

Všechny tři dcery zůstaly v Sovětském svazu

Maminčina předpověď, že si její dcery nevezmou české chlapce, se splnila. Druhá dcera Marie se vdala za místního Ukrajince a nejmladší Františka si po těžkých životních peripetiích vzala Ukrajince přesídleného z Polska. Jejich rodná vesnice Teremno už dávno není českou obcí, v rámci poválečných přesunů se v českých staveních usadili místní Ukrajinci a Rusíni z východního Slovenska a jihovýchodního Polska. Dnes je Teremno součástí Luca a je známé jako místo, kde se peče skvělý chléb.

„My jsme ale nikdy nelitovaly, že jsme neodjely,“ uzavřela svoje vyprávění Anna Strelkov. „Po válce to možná tady bylo těžší, než u vás v Čechách, ale časem se to srovnalo. Měly jsme hezkou práci, vdaly jsme se a měly děti a ty mohly studovat. Mluvily jsme spolu česky a když jsme se setkaly, zpívaly jsme české písničky. Rodiče jsme pochovali, tak jak si přáli, tady na českém hřbitově na Stromovce. Kdybychom odjely, bylo by všechno jinak. Ale my nikdy „neškodovaly“.