"Pro to obvinění, které vznesli, nebyli schopni najít nějaký skutečný paragraf, na který by to mohli nasadit, aby mne mohli odsoudit. Pořád proto hledali další možnosti, takže chodili po těch lidech a ptali se, jestli mají ty fotografie a sbírali je od nich. A vždycky se ptali – protože jsem četl ty jejich zápisy – co mi za ty fotografie dávali? Jestli mi dávali peníze. Protože to považovali za možné obvinění, že jsem se obohacoval. A oni odpovídali: My jsme mu dali vajíčka, jablka, brambory... Nikdy jsem po nich nechtěl peníze, protože to bylo přátelské fotografování. No tak ani tak nebyli schopni najít nic, čím by mě mohli nějak diskriminovat..."
"Ale dozvěděl jsem se zajímavé věci. Nebyl jsem podezřelý jen proto, že jsem vyfotil vojáka, ale – a to jsem se dozvěděl až od něho – byl jsem podezřelý, že jsem západní špion, který dělá fotografie pro Německo a mám kontakty se západem a všechno předávám dalším rozvědkám a tak dále."
"Já bych řekl, že se mohu charakterizovat jako jednotka naivity. Protože jsem neměl zkušenosti a vypěstovanou obezřetnost politického charakteru. Takže jsem šel do souvislostí s naivní představou, že by se něco mělo změnit. A s tímto pohledem jsem začal vytvářet fotografické soubory. I když jsem byl pedagog, učitel, tak vznikaly soubory na které se hledělo jako na téměř protistátní. Protože v té době, kdo chtěl vystavovat, tak umělecká tvorba se rekrutovala z toho, aby byla nezávadná pro režim. A já jsem si dovolil režim trochu demaskovat a ukazovat vesnický život realistickým způsobem."
„V roce 1956 jsme se museli přestěhovat do pohraničí, do malé vesnice Těchanov. Bylo to z toho důvodu, že otec vzpomněl narozeniny prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Nechali ho jen doučit a řekli: ‚Buď půjdete do továrny, nebo do pohraničí učit.‘ Otec si vybral druhou možnost, takže jsme se octli v podhůří Jeseníků v malé vesnici Těchanov, kde otec dále pokračoval v pedagogické práci.“
„Tyto fotografie, které jsem dělal, jsem považoval za obyčejné, protože realisticky zobrazovaly způsob života oné vesnice. Nepovažoval jsem je ani za protistátní, ani za hanobící. Proto když jsem byl pozván na výstavu v Praze, tak jsem je vystavil a prezentoval se jimi. Ovšem tyto fotografie vzbudily pozornost tajné policie, která přišla na výstavu, jež ještě než byla otevřena, byla zavřena.“
„Tajná policie přišla na výstavu, která se konala v Praze. O ničem nediskutovali, zabavili moje fotografie a ukončili výstavu. Já jsem večer odjel domů. Druhý den jsem šel normálně fotografovat, běžný život. Další den jsem byl doma, brzy ráno někdo zazvonil, šel jsem otevřít a dům byl obklopen tajnou policií. Když jsem otevřel, začala domovní prohlídka, která trvala třináct hodin. Převrátili dům vzhůru nohama, včetně sklepu s uhlím. Prohledali i školu v Jiříkově, kde jsem učil. Když skončili, nasadili mi pouta a odvezli mne do Prahy, do cely předběžného zadržení v Bartolomějské ulici. Po dvaceti čtyřech hodinách jsem byl převezen na Ruzyni do věznice. A tam jsem pobyl téměř čtyři měsíce.“
Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně. Vyrůstal v obci Střítež na Valašsku, jeho otec pracoval jako učitel. V roce 1956 otce za trest přeložili do malé obce Těchanov v okrese Bruntál, kam se rodina přestěhovala. Jindřich Štreit vystudoval gymnázium v Rýmařově a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor učitelství pro první stupeň a výtvarná výchova. Působil jako učitel na škole v Rýmařově a poté jako ředitel školy v Sovinci a Jiříkově. Na vysoké škole se začal věnovat fotografování. Fotografoval život na vesnici a vystavoval. V roce 1982 ho kvůli jeho dokumentárním fotografiím zatkla Státní bezpečnost a čtyři měsíce ho drželi ve věznici Praha-Ruzyně. Obvodní soud pro Prahu 7 jej odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců se zkušební dobou dvou let za trestný čin hanobení republiky a jejího představitele. Nesměl dále učit a po rozsudku jej vyhodili i z Okresní pedagogické knihovny v Bruntále. Našel zaměstnání jako dispečer na Státním statku v Ryžovišti, kde pracoval až do roku 1990. Komunistická moc mu zakázala vystavovat a publikovat. Až po sametové revoluci mohl znovu veřejně působit, cestovat, pořádat výstavy v Čechách i v zahraničí a vydávat knihy. V letech 1990-2003 přednášel na katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze, v letech 1991-1994 pracoval jako externí pedagog na Katedre vizuálných médií Vysokej školy výtvarných umení v Bratislavě. Od roku 1991 vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
