Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Jindřich Štreit (* 1946)

• narozen 5. září 1946 ve Vsetíně

• vyrůstal v obci Střítež na Valašsku

• roku 1956 se rodina nuceně přestěhovala do Těchanova, okres Bruntál

• vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor učitelství pro první stupeň a výtvarná výchova

• učitel na škole v Rýmařově, ředitel školy v Sovinci a Jiříkově

• fotograf

• v roce 1982 zatčen Státní bezpečností kvůli dokumentárním fotografiím

• čtyři měsíce vězněn ve věznici Praha-Ruzyně

• odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců se zkušební dobou dvou let za trestný čin hanobení republiky a jejího představitele

• v letech 1983–1990 pracoval jako dispečer Státního statku Ryžoviště

• v letech 1990–2003 přednášel na katedře fotografie Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze

• v letech 1991–1994 externí pedagog na Katedre vizuálných médií Vysokej školy výtvarných umení v Bratislavě

• od 1991 vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě

Každý totalitní a autoritářský režim se snaží kontrolovat a ovlivňovat umění, které vzniká na jeho území a působí na jeho obyvatelstvo. Hrozbu pro něj může představovat i zcela apolitické umění, které však nezobrazuje realitu podle předepsaných mustrů a odchyluje se od oficiální propagandy. Výjimkou nebylo ani normalizační Československo. Dosvědčuje to příběh fotografa Jindřicha Štreita, který v osmdesátých letech stanul před soudem a byl odsouzen za svou dokumentární tvorbu z prostředí moravských a slezských vesnic.

Za trest do pohraničí

Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně, ale vyrůstal v obci Střítež na Valašsku. Pocházel ze středostavovské rodiny, jeho otec Jindřich Štreit pracoval jako učitel, matka Antonie pečovala o domácnost. Pamětník měl ještě čtyři mladší sourozence.1

Do prvního neúmyslného konfliktu s komunistickým režimem se rodina dostala, když bylo pamětníkovi deset let. Jeho otec totiž ve škole připomněl narozeniny prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který se v té době nacházel na černé listině jako čelný představitel odsuzovaného „buržoazního“ státu – první republiky. Otec musel okamžitě školu opustit a měl si sám vybrat trest – buď půjde pracovat do továrny, nebo může jít učit do pohraničí, kam nikdo nechtěl a kde chyběli pedagogové. Otec zvolil druhou možnost. Proto se celá rodina stěhovala do malé vesnice Těchanov v podhůří Jeseníků. Tento kraj se stal pamětníkovým domovem. I když procestoval celý svět, stále se vrací do tohoto odlehlého koutu republiky.

Učitel buditel

Jindřich Štreit dokončil školní docházku ve škole v Rýmařově, kde poté pokračoval ve studiu gymnázia. Po maturitě v roce 1963 nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, absolvoval obor učitelství pro první stupeň a výtvarná výchova. Na vysoké škole také zakoupil od svého vyučujícího svůj první fotoaparát a začal se věnovat fotografování, které se mu stalo vášní a později i povoláním. Přineslo mu slávu i kriminál.

Po promoci v roce 1967 pracoval jako učitel na základní devítileté škole v Rýmařově. Po roce se stal ředitelem školy jednotřídky v Sovinci a od roku 1976 dělal ředitele ve větší škole v sousedním Jiříkově, kde se jako s kolegou setkal i se svým otcem. Se svou manželkou se usadil v Sovinci, kde žije dodnes. V obci plnil roli obrozeneckého buditele – kromě výuky dětí pečoval také o obecní knihovnu, předsedal Osvětové besedě a působil jako promítač filmů. Se svou ženou Agnes zde pořádali kulturní akce.2 Ty později navštěvovali i tajní policisté. „Dělali jsme výstavy, pořádali koncerty a setkání. A samozřejmě že i tyto akce byly předmětem různých návštěv tajné policie. Už jsme věděli, kteří pánové k policii patří, takže jsme to respektovali.“ Agnes, absolventka kroměřížské konzervatoře, vedla místní děti k hudbě v Lidové škole umění. Jablko nespadlo daleko od stromu, hudbou se živí i jejich dcera Monika, která je slavnou flétnistkou a působí v zahraničí.

Vesnický fotograf

Od roku 1975 vedl Jindřich Štreit v Sovinci také obecní kroniku a pořizoval do ní fotografie. Fotografoval běžný život na vesnici. A protože tam rovněž žil, jeho obrázky poskytovaly pohled zevnitř, byly velmi realistické a často obsahovaly sociální podtext. Dokumentoval i témata, která ostatní fotografové opomíjeli, například vesnické schůze nebo politickou výzdobu na vesnici. „Tyto fotografie, které jsem dělal, jsem považoval za obyčejné, protože realisticky zobrazovaly způsob života oné vesnice. Nepovažoval jsem je ani za protistátní, ani za hanobící. Proto když jsem byl pozván na výstavu v Praze, tak jsem je vystavil a prezentoval se jimi.“

Pamětník si doplnil umělecké vzdělání a fotografoval profesionálně. V letech 1974–1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie při ústředním výboru Svazu českých fotografů v Brně. Od roku 1980 postupně pronikala jeho díla do povědomí veřejnosti a byl zván na výstavy v Čechách i na Slovensku. Ale o jeho činnost se začala zajímat Státní bezpečnost (StB).

Státní bezpečnost na výstavě

Zlom v jeho životě představovala výstava nazvaná Setkání, která se konala v létě 1982 v areálu tenisových kurtů Sparty v Praze: „Tajná policie přišla na výstavu. O ničem nediskutovali, zabavili moje fotografie a ukončili výstavu. Já jsem večer odjel domů. Druhý den jsem šel normálně fotografovat, běžný život. Další den jsem byl doma, brzy ráno někdo zazvonil, šel jsem otevřít a dům byl obklopen tajnou policií. Když jsem otevřel, začala domovní prohlídka, která trvala třináct hodin. Převrátili dům vzhůru nohama, včetně sklepa s uhlím. Prohledali i školu v Jiříkově, kde jsem učil. Když skončili, nasadili mi pouta a odvezli mne do Prahy, do cely předběžného zadržení v Bartolomějské ulici. Po čtyřiadvaceti hodinách jsem byl převezen na Ruzyni do věznice. A tam jsem pobyl téměř čtyři měsíce.“

Fotografování očima

Svoji vězeňskou zkušenost popsal pamětník v knize Bytem v hrůze: „Přidělili mě na celu, kde jsem se setkal se svými spolubydlícími a později se také seznámil s jejich osudy. Litoval jsem, že nemám fotoaparát, a snažil se vše si zapamatovat. Realita bývá nepřekonatelná a přináší situace, které si člověk není schopen vymyslet ani ve snu.

Byly dvě věci, na které jsem si nemohl zvyknout. Zaprvé světlo, které se v noci nezhasínalo a svítilo mně, když jsem ulehl na matraci, přímo do očí. Stejné světlo, potřebné denně k mé fotografické práci, mně nedovolovalo usnout. Druhou zásadní věcí bylo očko, které každou hodinu, ve dne v noci, nahlíželo špehýrkou do cely. Ta se nacházela hned vedle katru kovových mřížových dveří, které svým velikým rachotem při každém otevírání i zamykání rozřízly chodební ticho.

Fotografování očima pokračovalo. Umývárna, kde jsem se jednou týdně potkával se spoluvězni ze sousedních cel, vězeňský dvůr, kde se chodí v části prostoru, který má tvar sýrového trojúhelníku. Člověk je po chvíli vyčerpán, protože si odvykl pohybu, ale potřebuje dýchat čerstvý vzduch.“3

I těžké a bolestné situace mohou nakonec člověka vnitřně obohatit. A tak Jindřich Štreit později zužitkoval svou vězeňskou zkušenost při fotografování věznic v Pardubicích a v Saint-Quentinu ve Francii a také ve fotografickém projektu Cesta ke svobodě, v němž sledoval téma drogové závislosti a fotografoval i ve věznicích.

Odsouzen za hanobení republiky

Dne 30. listopadu 1982 zasedal Obvodní soud pro Prahu 7 a Jindřicha Štreita odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců se zkušební dobou dvou let za trestný čin hanobení republiky a jejího představitele.4 Tohoto zločinu se měl dopustit tím, že jeho dokumentární fotografie zobrazovaly státní symboly Československé socialistické republiky (např. vlajku) a portréty prezidenta Gustáva Husáka v nedůstojném prostředí a souvislostech. Pro představu o absurditě soudního procesu i rozhodnutí poslouží několik citací z rozsudku:

„Ve dnech 26. 2. — 28. 2. 1982 konala se ve spojeném závodním klubu ROH v Uničově, okr. Olomouc, výstava Mladá kamera, které se rovněž zúčastnil. Na této výstavě pak veřejně vystavil několik fotografií hanobících ČSSR. Jde zejména o fotografii založenou v přílohové dokumentaci k trestnímu spisu pod číslem III/1, kde občan Rudolf Papaj z obce Křížov v okrese Bruntál drží ve zdvižené ruce mapu ČSSR. V případě Rudolfa Papaje jde o nesvéprávného člověka, evidentně debilního. Skutečnost, že obžalovaný symbolicky vkládá Československou socialistickou republiku, znázorněnou školní mapou ČSSR, do ruku debila, je hrubým projevem neúcty vůči republice. V podobném duchu je i fotografie označená číslem II/1, kde jde o snímek vlajky ČSSR nevhodně umístěné v koutě prázdné a sešlé místnosti, stranově obrácená, navlečená na obyčejný klacek. I tato fotografie je hrubým znevážením státní vlajky ČSSR jako státního symbolu Československé socialistické republiky. Rovněž tato fotografie byla v Uničově vystavena a v průběhu výstavy ji zhlédlo větší množství lidí.

Obžalovaný však přibližně od roku 1979 zhotovil též větší množství fotografií, které snižují vážnost prezidenta. V dokumentaci jsou založeny ve svazku nadepsaném číslem I. Jde zejména o fotografii I/3, kde zachytil situaci, jak voják v době zemědělské brigády hraje na ubytovně uprostřed velkého nepořádku na housle a na parapetu okna je nevhodně umístěn portrét prezidenta ČSSR, dále o fotografii I/16, kde skupina mužů popíjí alkohol a nad touto situací visí opět v krajně nevhodném prostředí portrét prezidenta republiky, a konečně o fotografii I/19, kde si muž a žena navlékají plynové masky pod portrétem prezidenta. Tento poslední snímek – v případě, že je posuzován ve všech souvislostech a s ohledem na další tvorbu autora – vyjadřuje navíc militarizaci státní správy. Obžalovaný sice setrvává na tvrzení, že tímto snímkem chtěl vyjádřit svůj boj proti neutronové bombě, za mír, nicméně na snímku není nic, co by tento boj autora symbolizovalo. Snímek naopak hrubě zkresluje mírumilovnou politiku čsl. socialistického státu. Všechny shora uvedené fotografie byly vystaveny nejen na výstavě v Uničově, ale též na nepovolené výstavě Setkání dne 10. 6. 1982 na tenisových dvorcích TJ Sparta v Praze 7 – Stromovce. Tato výstava sice byla uzavřena, nicméně vystavené exponáty v klubovně vidělo asi 50 lidí.“

„Jak je již výše podrobně uvedeno, v činnosti obžalovaného nejde o pouhá náhodná zobrazení některých přetrvávajících negativních skutečností v životě našich vesnic, ale o koncepční a systematické zachycování státních symbolů a oficiálních portrétů hlavy našeho státu v prostředích a stavech nepřirozených, nedůstojných, zesměšňujících je, zlehčujících bezpříkladným způsobem jejich význam a pošlapávajících důstojnost a vážnost státu.“5

Zlobu vládnoucí moci Jindřich Štreit nejspíše vzbudil tím, že jeho fotografie ukazovaly vesnickou společnost a život na vsi bez idealizování, s jeho světlými i stinnými stránkami, a tento pohled nevyzníval pro vládu vždy lichotivě. Pamětník zobrazoval i bídu, zbytečné schůze, neustálou hrozbu války, kterou připomínala branná cvičení, plynové masky; jevy, které podle komunistické ideologie již měly být ze socialistické společnosti vymýceny a podle oficiální propagandy neměly v Československu existovat. Svou dokumentární tvorbou usvědčoval režim ze lži, a proto následovala perzekuce.

Šťastné fotografické období

K učitelskému povolání se pamětník již nesměl vrátit. Když jej propustili z vyšetřovací vazby, balil knihy v Okresní pedagogické knihovně v Bruntále. Po skončení soudu jej propustili i z tohoto místa. Našel zaměstnání jako dispečer na Státním statku v Ryžovišti, kde pracoval až do roku 1990. Kolegové i nadřízení se k němu chovali velmi vstřícně a přátelsky, dokonce pamětníkovi koupili nový fotoaparát a mezi jeho úkoly patřila i fotografická dokumentace dění na farmách. Organizoval také kulturní akce pro spolupracovníky, jezdili do divadel, na koncerty a výstavy. „Byl jsem sledován, nesměl jsem vystavovat, nesměl jsem publikovat, nesmělo se o mně moc mluvit. Toto období jsem ale považoval za velmi šťastné, protože jsem se mohl naprosto koncentrovat na svoji fotografickou práci. Tehdy jsem udělal nejvíce fotografií, protože jsem nebyl rozptylován žádnými jinými aktivitami než svou prací na státním statku.“

Situace Jindřicha Štreita se diametrálně změnila se sametovou revolucí. Začal cestovat, publikovat, vystavovat a přednášet. Do rozdělení Československa učil na Vysoké škole výtvarných umění a v letech 1990 až 2003 přednášel na FAMU. Od roku 1991 působí jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Vydal více než třicet knih, řadu katalogů a měl 1150 samostatných výstav po celém světě. Vytvořil také řadu fotografických cyklů a projektů – v Čechách i v zahraničí.6

ŠTREIT, Jindřich. Ohlédnutí. In: Jindřich Štreit – Fotografie 1965–2005. Praha: Kant, 2006. s. 232–243.

Tamtéž.

ZAPLETAL, Jaroslav (ed.). Bytem v hrůze. Velehrad: Ottobre 12, 2002. s. 147.

Jindřich Štreit – Rozsudek. In: POSPĚCH, Tomáš (ed.). Česká fotografie 1938–2000 v recenzích, textech, dokumentech. Hranice: DOST, 2010. s. 232–242.

Tamtéž.

Více k pamětníkově tvorbě viz: Jindřich Štreit – Fotografie 1965–2005. Praha: Kant, 2006; Jindřich Štreit: Portfolio [online]. 2016 [cit. 2016-01-31]. Dostupné z: http://www.jindrichstreit.cz/