„Jednou jsem byla ve škole, chodila jsem do měšťanky do Vizovic, a paní učitelka mi říká: ‚Jiřinko, půjdeš dneska se mnou domů.‘ Tak jsem šla. A ona povídá: ‚Vysvleč si to. Já ti dám oblečení. Tak přece nemůžeš chodit. Ve vlňáku a v takových šatech.‘ Řekla jsem, že to vím, ale že nic jiného na sebe nemám. Dala mi černý tříčtvrteční kabátek, károvanou skládanou sukýnku a halenku. Byla jsem ráda, že můžu chodit oblečená jako ostatní holky.“
„Partyzáni byli v lese a my jsme žili kousek pod lesem, takže to k nám měli velice blízko. To byla chyba. Vždycky mě posílali ke strýci, tatínkovu bratrovi, který bydlel ještě dál v lese, asi půl hodiny od nás. Tam se šlo jenom přes les. Maminka vždycky říkala: ‚Proboha, neposílejte mi tam tu dcerku, dyť mi ju tam zabijú.‘ A tak jsem tam chodila, jako partyzánka, a nestalo se mi nikdy nic. U strýce se partyzáni zdržovali ještě více než u nás, protože bydlel už úplně v lese. Měli to blízko do hory a vždycky, když jsem přišla, tak honem, honem pryč. Do hor Němci nechodili. Tam si nebyli jisti, jestli za každým stromem nečíhá partyzán.“
„Někdo nás udal. Tehdy jsme to nevěděli, ale pak už ano. Bylo normální ráno. Maminka dojila krávy a poslala mě podívat se na husu, která měla sedět na vejcích, aby byla housata. Vyšla jsem z chléva a viděla jsem tatínka, jak tam stojí jenom v košili. Byli tam už Němci. Byla veliká zima. Povídám: ‚Tatínku, vám je zima. Přinesu vám kabát.‘ On jenom řekl: ‚Nenos, Jiřinko. Mně už dlouho zima nebude.‘ Byla to vina partyzánů, že jsme tak dopadli. Zakopali u nás do hnoje nějaké třaskaviny. Nevím, kde to vzali. A někdo je viděl a udal nás, protože Němci šli najisto.“
Jiřina Straková, za svobodna Turýnová, se narodila 14. března 1932 v Prlově na Vsetínsku. Rodiče, Anna a Jan Turýnovi, měli velké hospodářství na prlovských pasekách. Asi od podzimu 1944 rodina pomáhala partyzánům, kteří patřili k brigádě Jana Žižky. Jiřina jim dělala jako sotva třináctiletá spojku. Informovala partyzány o přítomnosti Němců ve vesnici. V pondělí 23. dubna 1945 obklíčily jednotky SS vesnici, vypálily osm usedlostí a zavraždily přes dvacet lidí, kteří pomáhali partyzánům. Mezi upálenými oběťmi byli i oba její rodiče. Osiřelá Jiřina pobývala do svých šestnácti let u příbuzných. Pak pracovala sedm let jako dělnice v gumárnách komunisty znárodněných Baťových závodů ve Zlíně. Po svatbě se přestěhovala do Ostravy-Zábřehu. Narodily se jí tři děti. Manželství však nebylo šťastné a skončilo rozvodem. Až do důchodu dělala kuchařku ve školní jídelně. Získala status válečného veterána a příslušníka protinacistického odboje. Zemřela v roce 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
