Lydia Sternová

„Moc jsme jeden o druhém nevěděli. Každý měl určité spojení jeden s druhým. Byli lidé, kteří načerno převáděli přes hranice. Kde a jak přesně to probíhalo, to vám nemůžu říct. My jsme jen našli lidi, kteří chtěli odjet do Izraele, a jeden druhému jsme se snažili pomáhat. Dost jich odjelo. Nakonec ti, co jsou napsaní tady v té obžalobě, moc jsem z nich neznala. Byli jsme spojení se Samuelem Veselým. Co já jsem věděla. Kolik věděl můj muž, to já nevím. Snažili jsme se je převést. Nakonec tu rodinu chytili. Jak je chytili? Měli malé dítě a zapomněli mu dát nějakou tabletku, aby spalo. Tak začalo na hranicích plakat, a tak je chytili.“

„Začali jsme pomáhat pašovat lidi do Izraele. Samozřejmě to bylo za komunistického režimu velmi riskantní. Nakonec to byla rodina s dvěma dětmi, to byla ta poslední, co chytili na hranicích. Všechno prozradili, jmenovali se Kalinovi. Dvanáct lidí zavřeli. Mne také mezi nimi. Velvyslance vyhostili, zavřeli velvyslanectví, vyhostili ho jako nežádoucího. Nejdříve jsem byla v Litoměřicích, nevím, jak dlouho, měsíc či dva. Pak mne převezli na Pankrác. Byla jsem vyslýchaná devět měsíců, což je proti všem mezinárodním konvencím, ale komunistům to nevadilo. Dost jsem vytrpěla, byla jsem bita, dodnes neslyším na pravé ucho, protože mi praskl bubínek. Můj drahý manžel mne do toho ještě více vtáhl, protože žárlil, nežárlil, já nevím. Nebyl v pořádku. Já jsem dostala čtyři roky, za dva a půl roku mne propustili, když Stalin a Gottwald zemřeli.“

„Když mne vzali z cely, tak mi zavázali oči. Nechali mne venku stát, nevím, jestli hodiny, ale bylo to dost dlouho. Postavili vedle mne psa. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem udělat krok. Zavázali mi oči, víte, co to je, takhle tam stát?" "Kdybyste se pohnula, tak by vám ten pes něco udělal?" "Tak by mě asi kousnul, nevím. Bála jsem se. Jen mi řekli, že je tam pes, abych se nehnula. (…) Nepovedlo se jim to, že by ode mne něco získali." "To bylo v Litoměřicích?" "Ne, na Pankráci.“