„Na tohle bylo u nás tabu, nikdy tohle neřekl, nikdy se u nás o politice nesmělo mluvit. Takže já jsem se to vlastně dozvěděla až tadyhle, protože mně nebylo jasný, proč mě nevzali na tu průmyslovku, když se učím dobře. Tak tehdy taťka řekl, že má vlastně ještě záznam v tom trestním rejstříku, a nikdy o tom nemluvili – a ani potom. Po tý sametový revoluci už mohl říkat cokoliv, nechtěl o tom mluvit.“
„My jsme taky museli tehdy napsat takový to, že jsme se pomýlili. To byl takovej krásnej papír, co si vymysleli komoušové. A aby byl klid, tak i ten náš šéf, kterej byl teda jako normální, všechno, nikdy nás, tak nám říkal: ,Hele, já vám poradím, podepište to, ať máme pokoj, ať nám sem nenasaděj nějakého komouše.‘ Tak tam jsem podepisovala nebo jsem musela napsat, že jsem pomýlená, teď nevím, asi že jsem… tam byl nějakej takovej canc a já potom ,Pomýlená, Štěpánová‘. A tohle jsme udělali všichni.“
„Bohužel tatínek byl tak jako obviněn neprávem, samozřejmě od nějakého komunisty, kterej si chtěl přivydělat na stavbě, protože tatínek byl stavbyvedoucí. No, a tatínek, protože byl z vesnice, a byl prostě takovej spravedlivej a nechtěl, tak to trochu odskákal, tak tenhleten komunista, aby náhodou něco tatínek někde neřekl, tak udal, že tatínek chtěl krást. No, takhle to bylo dřív, když si něco komouši vymysleli. Takhle to musím říct, my jsme říkali komouši nebo komančové, aby to bylo jasný, o kom mluvím. Tak nevěděli pořádně, na co ho odsoudit, tak nakonec že ohrozil obecné ohrožení telekomunikační sítě v Praze, což byla pitomost, ale tak na to byl po roce odsouzen, samozřejmě do Jáchymova, ale protože to nebyl žádnej velkej politickej vězeň, tak mohl být na povrchových dolech.“
Drahomíra Štěpánová, rozená Pokorná, se narodila 13. dubna 1946 v Praze. Její otec pracoval jako stavbyvedoucí a v roce 1949 byl křivě obviněn, že chtěl krást materiál. Byl odsouzen k práci v jáchymovských dolech. Drahomíra Štěpánová s maminkou, která byla v tu dobu těhotná, se musela stěhovat na Žižkov do bytu ve čtvrtém patře bez výtahu. Otec v dolech onemocněl tuberkulózou a byl propuštěn, doma nakazil nemocí i šestiletou Drahomíru. O otcově věznění se dozvěděla až tehdy, když nebyla přijata na průmyslovou střední školu. Nakonec se jí podařilo na školu dostat a pracovala jako projektantka. V roce 2024 žila v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
