Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Štěpánová (* 1946)

• narozena 13. dubna 1946 v Praze

• v roce 1949 byl otec odsouzen k práci v jáchymovských dolech

• v roce 1952 otec propuštěn kvůli svému zdravotnímu stavu

• kvůli otcově uvěznění měla problémy s přijetím na střední školu

• pracovala jako projektantka

• v roce 2024 žila v Praze

Moji těhotnou maminku poslali do čtvrtého patra bez výtahu

Drahomíra Štěpánová, rozená Pokorná, se narodila 13. dubna 1946 v Praze. První tři roky žila s rodiči na Zahradním Městě. V roce 1949 byl však její otec obviněn na základě křivého svědectví. Pracoval jako stavbyvedoucí a jeden z jeho zaměstnanců, který byl komunista, si chtěl na stavbě nezákonně přivydělat a tatínek Drahomíry Štěpánové mu to zakázal. „Tenhle komunista, aby to tatínek někde neřekl, tak o tatínkovi řekl, že on chtěl krást.“

S otcem probíhal soud, nejprve nebylo jasné, za co by ho mohli odsoudit, ale komunistický soud si nakonec našel způsob a pan Pokorný byl odsouzen za ohrožování telekomunikační sítě v Praze. Trest si odpykával v Jáchymově na povrchových dolech a perzekuce se bohužel dotkla i zbytku rodiny. „Moji maminku poslali na Žižkov do čtvrtého patra bez výtahu. Já jsem byla tříletá a moji sestru maminka očekávala,“ vypráví.

Drahomíra Štěpánová vzpomíná, že jako malá nevnímala, že by to bylo nějaké náročné období, ale zpětně ví, že pro maminku to muselo být strašně těžké. Celá široká rodina se jim snažila pomáhat, jak jen mohli. „Naši o té době nemluvili, asi abychom někde něco neplácly.“ Tatínek onemocněl v Jáchymově závažnou tuberkulózou a po třech letech ho poslali domů, aby nezemřel během výkonu trestu. „Zapomněli ho poslat s touhle diagnózou, takže já jsem od něj tu tuberkulózu hned chytla.“ Tatínek se léčil na Slovensku v lázních a Drahomíra Štěpánová strávila tři čtvrtě roku v nemocnici během první třídy.

Štěstím mi vyhrkly slzy

Na dětství na Žižkově vzpomíná Drahomíra Štěpánová ráda, chodila cvičit sportovní gymnastiku a hrála si s dětmi z okolí. V létě jezdili do Loun, kde měla dědečka. „Tam se vždycky o prázdninách stavovali kočovní cikáni. Vždycky jsme se museli schovat, ale zajímalo nás je pozorovat,“ popisuje. Koupali se v Ohři a prožívali dobrodružství, která dnes už děti moc prožívat nemohou, protože jsou více pod dohledem dospělých, než byly tehdy.

V 60. letech začal tatínek stavět družstevní byt v Košířích, kam se rodina nastěhovala, když bylo Drahomíře Štěpánové osmnáct let. Stěhovali se ze starého žižkovského bytu, kde byla toaleta na chodbě společná pro tři byty a pro vodu bylo potřeba chodit mimo dům. „Když jsem tam přišla a viděla jsem tam kuchyňskou linku, záchod, mně až štěstím vyhrkly slzy.“

Až tehdy mi to táta řekl

Po základní škole chtěla Drahomíra Štěpánová nastoupit na stavební průmyslovku. Její otec byl stavař, a tak chtěl, aby dcera šla v jeho stopách. Ve škole se učila dobře, takže nebyl důvod, proč by neměla být na průmyslovku přijata. „Tam jsem se nedostala, ani mě nevzali k přijímačkám… Pak jsme dostali vyjádření, že jsem nežádoucí.“ Drahomíra Štěpánová netušila, v čem je problém, nevěděla nic o tom, že její otec má špatný kádrový posudek. „Mně pak nebylo jasný, proč mě nevzali na průmyslovku, když se učím dobře, tak až tehdy táta řekl, že má asi ještě záznam v trestním rejstříku,“ říká.

Až tehdy se Drahomíra Štěpánová dozvěděla, že byl její otec nucen k práci v dolech. Rodiče jí ale řekli jen to nejnutnější a víc se o tom nemluvilo. „Tohle bylo u nás tabu, táta o tom nikdy nemluvil.“ Otec se s dceřiným nepřijetím na průmyslovku nehodlal smířit a vyrazil do školy. Díky tomu, že byl také stavař, nabídl, že pro školu udělá nějakou práci. Slovo dalo slovo a Drahomíru Štěpánovou napsali jako první pod čáru s tím, že někdo určitě nenastoupí. 

Nakonec se to povedlo, na školu nastoupila a vystudovala ji. Drahomíra Štěpánová se pak až na třídním srazu po čtyřiceti letech dozvěděla, že velká část spolužáků byla tehdy ke studiu nežádoucí. „Kluci to řešili tak, že šli na rok dělat zedníka. Tím se stali dělnickou třídou a příští rok je vzali.“

Řekl, ať si to s ním vyměním

Během dospívání chodila Drahomíra Štěpánová s kamarády na odpolední čaje, kam se tradičně chodilo hledat partnery. Tancovat chodili do podniku Vltava, kde zpíval tehdy mladičký Karel Gott. „Volali jsme na něj, co nám má zahrát… Později když byl slavným, tak už se ke mně samozřejmě nehlásil.“

Po dokončení studia dostala Drahomíra Štěpánová umístěnku přímo na stavbu. „Přišla jsem tam a oni mi říkali, že to není pro mě. Přišla jsem nešťastná do školy a spolužák říkal, že on se stejně hlásí na vysokou a má umístěnku do obchodního projektu, tak ať si to s ním vyměním,“ říká. Tím získala místo v obchodním projektu, kde se zaměřovali na návrhy hospod, obchodů a hotelů. V práci se seznámila i se svým budoucím manželem, za kterého se na jaře 1968 provdala a odjeli na pozvání do západního Německa. Vzpomíná na to, jak úžasné tam pro ně všechno bylo, i přesto, že ona uměla německy jen trochu a manžel vůbec, takže se jim složitě komunikovalo.

Mysleli jsme, že na nás střílí

Zdálo se, že se v Československu bude žít svobodněji, ale vše se zhroutilo 21. srpna 1968, kdy přijely okupační armády. „Sousedka na nás ťukala, ať si hned pustíme rozhlas, a tam právě říkali, že Rusové překročili hranice. Můžu vám říct, že to je tak hroznej pocit, že to si nedovedete představit.“ O pár hodin později už s manželem pozorovali sovětská letadla, jak nalétají na Ruzyň. S manželem pracovali nedaleko domova, takže do práce zvládli dorazit. „Sešli jsme se v práci a šéf nám říkal, že se neví nic. Vyrazili jsme na Václavák.“

Spolu s davy dalších lidí se vydali k Českému rozhlasu, který obsadili okupanti. Informace občané Československa ještě nějakou dobu získávali díky vysílání z tajných bytů, než se rozhlas dostal plně do rukou vojáků. „Nejvíc překvapení byli ti mladí vojáčci na tancích. Čekali, že je budeme vítat, a my jsme jim nadávali. Oni v podstatě nevěděli, co se děje,“ říká. Drahomíra Štěpánová vzpomíná, jak s manželem projížděli přes Klamovku, kde stál sovětský tank. „My jsme měli motorku a jeli jsme za našima. A někde kousek od toho tanku nám praskl řemen, to byla strašná rána, my jsme se tak vyděsili, rychle jsme se běželi schovat… Mysleli jsme, že na nás střílí,“ vypráví.

Nikdo nejel do práce dopravou, všichni šli pěšky

V srpnu 1969 si lidé v Československu připomínali různými způsoby roční výročí od invaze okupačních vojsk. „Já nevím, jak si to tehdy všichni řekli, ale prostě nikdo nejel do práce dopravou a všichni šli pěšky, byl to takový protest.“ Ve všech podnicích probíhaly na začátku normalizace prověrky. To se týkalo i jejího zaměstnání, kde museli podepsat papír, že byli před srpnem 1968 pomýlení, což Drahomíra Štěpánová, stejně jako ostatní kolegové, podepsala. „I ten náš šéf, kterej byl takovej fajn, říkal: ,Já vám poradím, podepište to. Ať máme pokoj, ať nám sem nenasadí nějakého komouše.‘“

Manželům Štěpánovým se narodily dvě dcery. Po mateřské dovolené začala pamětnice pracovat v architektonické službě, kde měla na starosti výpočty. Po sametové revoluci si zařídila živnostenský list a nějakou dobu pracovala na volné noze. Měla však problémy s vymáháním peněz od zákazníků, a tak se raději stala opět zaměstnankyní. 

Sametovou revoluci prožívala Drahomíra Štěpánová s nadšením a chodila zvonit klíči na Václavské náměstí. V práci umožňovali tisk letáků a plakátů. „Měli jsme kopírky, takže si k nám chodili tisknout.“ Po revoluci si užívala především cestování, navštívila mnoho evropských států.

Strejda mi vyprávěl, že si nechal v Egyptě dělat boty

Až po maminčině smrti se Drahomíra Štěpánová dozvěděla další příběh z rodiny, o kterém se doma nikdy nemluvilo. Její maminka měla dva bratry – Františka a Miroslava. Když vypukla druhá světová válka, tak se oba rozhodli zapojit do bojů. František odjel bojovat do Ruska a Miroslav na Západ a pak do Afriky.

Oba dva válku přežili a vrátili se, během komunistického režimu se každému z nich žilo jinak. František se stal ředitelem severočeských pošt, protože byl z hlediska komunistické propagandy jako veterán z východní fronty považován za hrdinu. Jeho bratr Miroslav dostal práci pouze v nádražní hospodě, protože sloužil na Západě a byl pro režim automaticky ohrožující. „Já jsem se to dozvěděla, až když zemřela maminka, tak mi ten strejda vyprávěl, jak si v Egyptě nechal dělat boty.“ Po roce 1989 byl Miroslavovi in memoriam udělen čestný kříž.