„Já jsem byla výjimka, která nevstoupila do komunistické strany na JAMU. Nebyla jsem v partaji a tím pádem se mnou nechtěli počítat. A pak se [v listopadu 1989] stal převrat a oni za mnou chodili a přemlouvali mně, abych dělala rektorku. A protože jsem do té partaje nevstoupila, tak mě chtěli zvolit. Chodili za mnou a dělali nějaké podpisové akce, abych do toho šla. A když se toho nahromadilo tolik, od těch studentů, tak jsem řekla, že asi to nemůžu odmítnout. Tak jsem do toho šla a byla jsem třikrát za sebou zvolena rektorkou. Poprvé to bylo jenom na rok, to byl nějaký jiný zákon. Pak se to změnilo, tak jsem byla znova, na tři roky a pak ještě jednou na tři roky. Takže jsem toho dělala dost. Musí se pochlubit, že když jsem zdědila školu, tak jsem zdědila jedinou budovu, a to v dosti dezolátním stavu na Janáčkově náměstí. A když jsem končila, tak jsem měla čtyři budovy zrekonstruované, získala jsem pro školu mnohem větší prostory. Bylo to dosti náročné, ale škole se tím dost pomohlo, že získala ty výukové prostory – nemohli jsme zůstat tolik za Prahou, tak moc vzadu. Na to jsem docela hrdá, že se tohle podařilo.“
„Neměli moc chuť se o tom bavit. Ale vím, že matka říkala, že jednou potkala nějakého vojáka, který je tam hlídal a on jí nabídl, v dobrém: ,Jestli chcete, já bych vás zastřelil.‘ Jakože by jí udělal službu. Aby se tam už nemusela trápit. To jsou neskutečné situace.“
„V Buchenwaldu to bylo trošičku snesitelnější, relativně, než v tom Ravensbrücku. Měli tam dokonce vězeňské kvarteto, protože otec velice rád pěstoval komorní hudbu. Já jsem jim tak dokonce posílala noty, aby si tam mohli zahrát, vězeňské kvarteto. Ale ten ženskej tábor byl mnohem horší. Když se otec vrátil, maminka pořád nebyla. Dlouho jsme čekali, asi měsíc, než se vůbec objevila. Tam to bylo špatné.“
„Vzpomínám si, že jsem se jednou vracela domů a viděla jsem před našim domem nějaké velké auto. Hned mi došlo, že to jsou gestapáci, ale vůbec mě nenapadlo, že bych tam neměla chodit. Klidně jsem tam vlezla a oni: ,A, to je dcera.‘ No, odvezli rodiče, vykradli, co mohli a mě tam nechali, samotnou. Tak jsem honem běžela o ulici dál, kde bydlel můj profesor. Já jsem tehdy študovala na konzervatoři. Tak jsem šla za tím profesorem a řekla mu, co se stalo. Přátele si mě trochu rozebrali a chodila jsem k různým známým na obědy, starali se o mně, přátelé. No ale měla jsem dost tvrdej život v tu dobu. To nebyla legrace.“
Alena Štěpánková Veselá se narodila 7. července 1923 v Brně Heleně a Vítězslavovi Veselým. Otec byl akademickým profesorem, uznávaným chemikem a – mimo jiných – přítelem pozdějšího laureáta Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského. V dobách druhé světové války Alena Štěpánková Veselá studovala hru na varhany na brněnské konzervatoři. Počátkem roku 1944 si pro oba rodiče přijeli příslušníci gestapa kvůli příbuzenské vazbě na protinacistického odbojáře Harryho Freunda. Následovala deportace do koncentračních táborů – matku nacisté až do konce války věznili v Ravensbrücku, otce v Buchenwaldu. Oba hrůzy holokaustu přežili. Po válce Alena Veselá nastoupila na nově vzniklou (1947) brněnskou JAMU, kde také od 50. let vyučovala. V roce 1954 se provdala, s manželem Mirkem Štěpánkem vychovali dceru Helenu. Coby vystudovaná varhanice koncertovala na mnoha místech Evropy i mimo ni. Na svobodný Západ se jí dařilo skrze svou profesi pravidelně cestovat i přesto, že nikdy nevstoupila do komunistické strany (KSČ). V roce 1990 se stala první porevoluční rektorkou JAMU. Funkci vykonávala do roku 1997 a ze své pozice se zasloužila o rekonstrukce a rozšíření akademických prostor. V roce 2013 ji vyšla autobiografická kniha Z rejstříků paměti, roku 2020 převzala státní vyznamenání, medaili Za zásluhy I. stupně. V roce 2023 žila v rodném Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
