„Jednu z nejdramatičtějších chvil, jestli to takto dalece chcete vědět, jsem prožil, nevím, kolikátý to byl den [po invazi], bylo to v tom okamžiku, kdy tanky a obrněná vozidla projížděly po ulicích a lidé se k nim stavěli zády demonstrativně, a v tento den, asi druhý nebo třetí po vstupu, jsem se nacházel proti Bílé labuti, s manželkou jsme tam byli, když najednou přijel džíp a začali střílet z automatů do budovy bolševického nakladatelství Svoboda a tam rozstříleli tu fasádu a my jsme utekli do prodejny knih a tam jsme čekali, co se bude dít. A najednou strašný rambajs, množství toho skla, nevěděli jsme, co se děje. Já jsem si představoval, že se odehrává právě to, co se odehrálo v Maďarsku v roce padesátém šestém v Budapešti, jestli tam ještě někdy vylezu z toho knihkupectví... Po nějaké chvíli ustala střelba, mezitím tam vešel důstojník, my jsme se schovali dozadu za regály a on hledal vstup do té budovy. Pak se ukázalo, že tuhletu budovu měli od samého začátku ve vlastních rukách…“
„S Vladimírem Strakou, s tím jsem prožil jednu zajímavou epizodu, ale tu teď nechme stranou, to je spíš beletrie... Vladimír Straka byl odsouzen [na osm let] na rozdíl od Tomka, který dostal, jak známo, provaz; vzpomínám si, že den nato nebo pár dní nato jsem měl setkání s dotyčnými pány a jeden z nich se neobyčejně rozradostnil, když mi mohl sdělit: Ano, soud proběhl, tak to má, bude to mít za sebou! Zaplaťpánbůh! Vladivoj Tomek byl odsouzen někdy v červenci šedesátého roku, požádal o milost, bylo všechno marné, požádal o milost prezidenta, nikdo neodpověděl, jak známo, byl popraven, a ta tragédie je ještě zajímavá tím, že aby to bylo skutečně důkladné, tak k té popravě došlo sedmnáctého listopadu v pravé poledne tisíc devět set šedesát.“
„Jak to probíhalo... V mém případě mi byl poskytnut papír a tužka, abych napsal to, co jsem právě sdělil. Že se zavazuju scházet s příslušníky, že budu vystupovat pod jménem – zvolte si jméno! – řekl jsem ne, to já si nemohu určovat, tak mně určili jméno Filosof, takže toto jsem napsal, že budu používat toto jméno při styku s nimi, a že tedy zůstanu mlčenlivý a nebudu o věci nikde s nikým hovořit, a toto že mám napsat. Tak já jsem napsal všechno až na tu poslední větu tak, jak říkám, a v poslední větě jsem napsal: Byl jsem poučen, že o věci nebudu a nesmím nikde sdělovat své informace, a podepsal jsem to. Jenže to jsem netušil, že tohle je zrovna rozlítí. Další hodinu a půl mě přesvědčovali, že takhle to nejde, že se ukazuje, že moje postoje k režimu nejsou až tak úplně nejkorektnější, když zdůrazňuji, že poučení je něco, co nemusím eventuálně plnit, a že musím být daleko vstřícnější.“
Historik divadla a literatury Václav Štěpán se narodil 21. ledna 1935 v obci Tišice na Mělnicku v zemědělské rodině, která byla navzdory nevelkým polnostem (5,5 hektaru) v době kolektivizace označena za „kulaky“. Po gymnáziu ho přijali na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval historii. Seznámil se zde se studentem Vladimírem Strakou, který se mu na jednom večírku svěřil se svou účastí v protikomunistické odbojové skupině Vladivoje Tomka. V roce 1952 se tato skupina dopustila ozbrojeného útoku na čtveřici vojáků základní služby, přičemž jeden z vojáků zahynul. Tomkova skupina byla odhalena až o několik let později a kvůli Strakově výpovědi se příslušníci StB zaměřili i na Václava Štěpána, kterého kontaktovali na jaře roku 1960. Vzhledem k tomu, že Vladimíra Straku neudal, mu vyhrožovali, že jej budou soudit jako člena jejich „teroristické skupiny“. Václav Štěpán pod silným nátlakem podepsal spolupráci s StB. V té době pracoval ve Vojenském historickém ústavu a od roku 1961 v Ústavu české literatury Akademie věd. Zde se účastnil událostí Pražského jara. Zhruba v roce 1967 o něj Státní bezpečnost ztratila zájem, přestala ho kontaktovat a ukončila s ním spolupráci. V letech normalizace pracoval Václav Štěpán ve Scénografickém ústavu, v Divadelním ústavu a v divadelním oddělení Národního muzea. StB pamětníka znovu kontaktovala v 80. letech a vyslýchala jej v souvislosti s protirežimními aktivitami jeho švagra Rudolfa Battěka, na spolupráci ani přes výhrůžky ale již nepřistoupil. Je autorem a spoluautorem mnoha významných publikací o historii českého divadla. Václav Štěpán zemřel 30. prosince 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
