„A ona za mnou přišla závodní rada, že ho tam ještě potřebují. Protože tam byla modernější výroba vlnité lepenky. On byl syn toho majitele, to byl Paul. Tam byl Brandt a tady byl Paul. Já jsem mu potom vymohl, aby tam mohl být o měsíc nebo dva déle. To byly tenkrát vlastně začátky Pohraniční stráže, jak bydlí v zámečku. Já jsem tedy vymohl měsíc nebo dva měsíce, až oni přišli a řekli, že on sám chce domů. On měl jednu ruku, tak jsem řekl o nákladní auto a dovezli mu věci na hranice. To mně potom chtěli dávat. Prokurátor říkal, že jsem čekal, že Němci zas budou na vrchu, a proto jsem to udělal, abych se u něj dobře zapsal. To mně taky dávali za vinu.“
„No na mý místo ne, ale chtěli mě odstranit. Poněvadž já měl u lidí velkou váhu.“ – „Vždyť jste byl komunista?“ – „To jim vadilo (že jsem měl u lidí váhu), já jsem byl sice komunista, ale měl jsem své názory a opíral jsem to o to, že jsem nikdy nezradil český národ před Hitlerem. Takže jsem byl právem sebevědomý.“
„Před noční šichtou jsme ještě museli vykládat vagony na vlečku. Cement, písek. Lopatami. A já jsem šel na šichtu, ale to jsem zastupoval civila a dělal jsem u klece. Najednou zvoní, já jsem si náhodou vzal bekovku. On říkal: ,Hele, my za chvíli spouštíme mašinu, dneska máš ohromnou šichtu, tak jen jestli by jsi mi uvolnil klec.‘ Šel jsem si pro bekovku, že to půjdu zkontrolovat. Bylo to poslední patro štoly, tam už to nešlo dolů, to bylo štěstí. Já šel kontrolovat, jestli je tam voda, a vrazil jsem tam hlavu, a najednou cák ho! Dostal jsem nadvakrát zlomenou otevřenou zlomeninu pravé nohy. A to mě právě zachránil ten primář Clar.“
„Pořád chtěli vědět, jestli jsem se tam s někým setkal. Povídám, jo, to bylo v Marseille. Jak to tedy bylo? My jsme tam přišli, tam byl obchodní dům. Pak jsem šel doleva, nebo doprava. Teď nevím. Myslím dopředu. A on: ,Vy si ze mě děláte srandu!?‘ Já říkal: ,Máte pravdu. O co vám vlastně jde?‘ Tak mě tam nechal a šel za Věrkou a Věrka se přiznala, protože ji naháněli tak, že by se tam nikdy nedostala, k sestřenici. Tak to řekla, že jsme byli v Izraeli. Tak ji přivedl a začal. Mezitím než přišli, tak takový chlap, mladík, u psacího stroje seděl, říká: ,To se na to ještě podíváme.‘ – ,Na co byste se dívali? Tak mě odvezte na Bory, já už tam byl sedm let, na Jáchymově. Mně už to nevadí.‘ Tak přestal. Já jsem ještě vzkázal, to ještě fungoval ten náš právní zástupce v advokátní poradně. Tam šla dcera a on říkal: ,Otec umí mluvit, kdyžtak já ho potom doprovodím právnicky. Ať se nebojí.‘ Tak jsem dostal vzkaz. Ale oni potom přestali. Ještě tady byli asi dvakrát. Ohromně přátelští.“
zdroj: Uranový důl na Jáchymovsku (ilustrační foto ze sbírky Post Bellum)
zdroj: Uranový důl na Jáchymovsku (ilustrační foto ze sbírky Post Bellum)
Stáhnout obrázek
František Štěpán se narodil 31. 3. 1917 v Uhříněvsi. Jeho otec pracoval u dráhy, matka byla v domácnosti. Rodina bydlela v Táboře a později se přestěhovala do Prahy, kde František studoval na libeňském gymnáziu. Před válkou nastoupil vojenskou službu v Pardubičkách. K tamnímu kraji velmi přilnul, protože měl rád koně a na vojně se o ně mohl starat.
Františkovu službu v armádě přerušily události let 1938 a 1939. Vrátil se do Prahy a v zaměstnání se seznámil s panem Čalounem, který mu otevřel dveře k odbojové činnosti. František pak posílal českým vystěhovalcům majetek, který jim byl před válkou zabaven. Jednalo se převážně o majetek židovských spoluobčanů. Po Čalounově zatčení se František z Prahy raději stáhl. Přestěhoval se do Rychnova, kde se zapojil do odbojové organizace Solnice.
Po válce byl díky svým organizačním schopnostem jmenován národním správcem podniku Brandt v Jílovém u Děčína. V té době vstoupil do komunistické strany. Podnik pod jeho vedením vzkvétal, on sám však byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k sedmnácti letům vězení za podporování kapitalismu a rozvracení socialistického hospodářství. V podniku zřejmě překážel novým, dravým komunistům. Rok strávil ve vazbě a dalších šest let pracoval jako vězeň na dole Bratrství v Jáchymově. Tam utrpěl těžký pracovní úraz, ale z Jáchymova jinak vyšel bez velkých zdravotních potíží.
Po propuštění směl pracovat jen manuálně a vystřídal několik zaměstnání ve stavebních firmách. V roce 1968 uvažoval o emigraci, ale nakonec zůstal v Čechách. Několikrát se ho snažila získat ke spolupráci StB. V 90. letech byl aktivním členem Svazu bojovníků za svobodu, ale s vedením této organizace se časem začal rozcházet v názoru na její další směřování. Žil na Plzeňsku. Zemřel 3. ledna roku 2012.
zdroj: Uranový důl na Jáchymovsku (ilustrační foto ze sbírky Post Bellum)
Stáhnout obrázek
Odkazy (0)
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
