Alexandr Stejskal

"Češi tam dovezli... děda tam dovezl, když tam byl s těma rodičema, tak tam dovezli pluh. A řeknu vám, ten pluh, to obdivovali tak jako když se jezdí tady do Brna na výstavu, tak tam jezdili ti atamani normálně se koukat, co to je za čert. Prej 'To je nějakej čert, to obrací zem!' Předtím tam oni orali tu půdu hákama. To měli takovej, říkali tomu socha, to táhli a ženský normálně s motykama a hrabičkama to urovnávaly. A když tam přijel děda, tak si zapálil cigaretu, to ruchadlo postavil do řádku prvního a a držel to za jednu ruku to držadlo a šel vedle. Tak ten ataman tam říkal 'Čech, já ti postavím barák za to, za to všechno, že ty to naučíš ty kozáky tady,' on říkal kozáky těm kovářům, 'Ty je naučíš, jak se to dělá!' A tak oni přijeli, oni byli velice šikovní ti kováři, okoukli ten pluh a za 14 se tam rojily pluhy po celý tý... Ty Češi tam dovezli kulturu, dovezli tam... třeba takový jenom poznatek krátkej. Začali vyvážet hnůj, mrvu chlévskou, na pole. A Ukrajinci říkali 'To bude to obilí smrdět! Ježišmarja co děláte Češi!' No a pak viděli takovýhle klasy, o tolik vyšší, tak začali i tu mrvu odendávali a začali taky teda ten pozemek hnojit si, přihnojovat, aby měli lepší úrodu"

„Nás sem přijelo v roce 1945 šest tisíc vojáků, kteří bojovali v československém armádním sboru, včetně těch děvčat 400, tak ti už tady zůstali v Čechách. Po ukončení druhé světové války. A my jsme přijeli, prakticky se dá říct za necelé dva roky v největších mrazech v únoru, přijeli jsme v takových těch nákladních vozech, co vozily Židy do Osvětimi, tak ve stejných vagonech jsme přijeli my sem. V únoru. Tak se to zacpalo slámou a ujížděli jsme, aby si to soudruh Stalin nerozmyslel, aby si nás tam nenechali… Během dvou a půl měsíců nás sem přijelo 33 000, to mně byly dva roky. Takže nás sem přijelo někde 39, ke 40 000, poměrně dost.“

Když jsem já tam přijel, a pak jsem přijel domů, a normálně jsem přišel do školy a oni - tady Saša přijel ze Sovětskýho svazu a to, tak nám řekne, jak to bylo, jak tam je všechno pěkný. A rodiče mi říkali - nic neříkej, žebráky jsi neviděl, to tam nevíš, že to...

„A když přišli, že nás budou rozkulačovat, tak děda nalil do toho ruskýho majora asi půllitr vodky a on potom, když tak změkl, tak vzal dědu kolem ramen a říkal: ‚Čech, já vím, co jste tady vybudovali, já nejsem tak hloupej, ale já jsem dostal příkaz. Já jsem vás přišel rozkulačit, ale co já mám dělat. Já když tě nerozkulačím, tak mi utrhnou vejložky a jedu na Sibiř.‘ Tak říkal: ‚Víš, já ti vezmu jenom čtyři úly včel, že jsme vás nezastihli, že jste byli někde pryč.‘ Tak se s dědou takhle domluvili, vzali, naložili na ten vůz s těma vojákama ty čtyři úly včel. Ony vyletěly, popíchaly je, tak to naházely na kupu a někdo to pak vzal a dovezl to zpátky.“

Já jsem si vždycky vzpomněl na dědu, kterej říkal - víš, kdybysme to věděli, co nás tam všechno čeká, ten tvrdej život a to všechno, co jsme tam museli prodělat, ty banderovce, jo, to vraždění, jo. Když vypravoval otec, že hnali Židy, tisíc Židů normálně od nás dva kilometry, tam bylo z první světový války takovej okop velkej, tam je normálně postříleli. A oni normálně ty, co nepostříleli, tak je tam museli zasypávat vápnem nějak, to tam zasypali, a říkal, oni pak nahnali všechny ty z vesnice, tak táta se tam byl podívat, a ten hrob se ještě hejbal!

Jmenuji se Alexandr Stejskal, jsem narozenej 10. 4. 1945. Narodil jsem se na Volyni, což je v současné době Ukrajina. Můj dědeček odjel na Volyň v roce 1879, když mu byly dva roky.

V zemědělství, hotovo! Ségra, která se výborně učila, Tonička, jako jo, tak normálně to samý. Jo, tak se můžete učit, a nějakou zemědělskou školu. A ona říkala - no já do zemědělský školy nechci jako a to... Tak prakticky měla výborný známky a pak dělala, normálně dělala s otcem v pivovaru. Táta dělal sádka a ona tam kontrolovala sudy a tak. Ty byli úplně odsunutý vám říkám!

„Poprvé jsem tam přijel v roce 1955, bylo mi 10 let a maminka mě vzala s sebou. Přestup jsme dělali ve Lvově, to bylo krásně opravené nádraží, nebylo rozbombardovaný, bylo nově opravený, a já jsem tam přišel s matkou. Šli jsme do té čekárny a za čtyři hodiny nám potom jel vlak. A my jsme tam sešli dolů, a když jsem uviděl těch lidí bez rukou, bez nohou, těch fronťáků, měli řády na sobě. Teď tam dokonce seděli někteří na takovém širokém prkně, měli tam čtyři kolečka a rukama se odráželi od země a popojížděli. A já jsem říkal: ‚Mami, kam jsi mě to dovezla?‘ To si pamatuju, že jsem se rozbrečel. Strach. To jsem neviděl tolik invalidních lidí. To byli všechno váleční veteráni a matka mi tenkrát řekla: ‚Víš, to jsou lidi z Ruska.‘ To bylo v roce 1955, aby dětem přivezli nějaký chleba a brambory. Tak si vezměte, jak to tam vypadalo v Rusku ještě deset roků po válce. Že nebyly ještě základní potraviny.“

Takže tomu dědovi se dařilo velice dobře a řeknu vám, když přijel sem, v roce 1947, a tady vyfasoval takovej po Němcích takovej malinkej domek, tak si tam takhle sednul, a pamatuju to jako teď: takhle seděl a vždycky říkal - hergot, já tam vybudoval takový dva baráky, tak já měl stodolu dvakrát větší, než tady mám ten domek, teď mně dávají 90 korun důchodu, jo, a já jsem blbec to... No, a říkal, no, ale co jsem měl dělat, kdybych tam zůstal... A pak když uteklo asi deset let, tak říkal - dobře, že jsem odjel sem, tam to zabrali Sověti.