Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandr Stejskal (* 1945)

• narozen 10. dubna 1945 v české vesnici Sofievka na ukrajinské Volyni

• v roce 1947 s rodiči reemigroval do Československa

• po krátkém pobytu na v Raspenavě se usadili na Broumovsku, kde žije pamětník dodnes

• vojnu absolvoval v Českých Budějovicích, kde zažil i vojenské cvičení „Vltava“

• vyučil se strojním zámečníkem, pracoval ve Strojtexu v Meziměstí a ve Vebě Broumov

• v roce 1975 začal pracovat u profesionálních hasičů, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 2003

• je předsedou regionální pobočky Sdružení Volyňských Čechů a jejich přátel, aktivně se zajímá o krajanskou historii a osudy lidí, publikoval několik článků a na Volyň se pravidelně vrací

Alexandr Stejskal se narodil 10.dubna 1945 na ukrajinské Volyni ve vesnici Sofiovka (na mapách jí můžeme nalézt pod jménem Sofiivka – Софіївка). Jeho rodiče byli potomky českých emigrantů, kteří v druhé polovině 19. století přijali nabídku ruského cara Alexandra II. na nákup levné půdy na západní Ukrajině. Spolu s nimi přišlo několik desítek dalších rodin a usadili se právě na Volyni, kde založili několik vesnic a začali zde hospodařit. Začátky však byly velmi těžké, jednalo se o oblast s řídkým osídlením, kam stále nedošly tehdejší moderní technologie. „Děda, když tam jel s těma rodičema, tak tam dovezli pluh. A řeknu vám, ten pluh, to obdivovali, jako když se jezdí tady do Brna na výstavu, tak tam jezdili ty atamani normálně se koukat, co to je za ‚čert‘, ‚To je prej nějakej čert, to takhle obrací zem.‘ Předtím tam oni orali půdu hákama,“ vzpomíná pamětník na vyprávění svého dědečka o prvních okamžicích na Volyni. Češi si zde museli vybudovat většinu věcí od naprostého začátku. 

Předkům pamětníka se v novém domově dařilo. Živili se zemědělstvím, hospodařili na několika hektarech půdy, postavili si domy a ačkoliv byl život na Volyni velmi těžký, žili spokojeně. Až s příchodem druhé světové války se začala situace komplikovat. Od roku 1921 spadala západní Volyň, včetně vesnice Sofiovka, Polsku. V roce 1939 však vtrhla do polské části sovětská armáda a území anektovala. Předkové pamětníka měli pochopitelně velké obavy o svojí budoucnost, báli se, aby sověti nechtěli i u nich zakládat kolchozy (obdoba jednotných zemědělských družstev), stejně jako na sovětské straně Volyně. Po skončení války, která byla pro malý region na západní Ukrajině v mnohém zdrcující, vyjednal tehdejší Československý prezident Beneš s Josifem Stalinem, aby umožnil volyňským Čechům návrat zpět do vlasti. V roce 1947 odjely první rodiny z volyňských vesnic do Československa. V tomto transportu jela i rodina Stejskalova, spolu s dvouletým Alexandrem Stejskalem, jeho dvěma sestrami a prarodiči a strýci z otcovy strany. Dědeček a babička z matčiny strany zůstali na Volyni.  

Návrat do vlasti

Rodiny volyňských Čechů byly často posílány do pohraničí, aby osídlily domy po vystěhovaných sudetských Němcích, což byl i případ Stejskalových. Kroky celé rozvětvené rodiny se rozdělily a rodiče pamětníka i s prarodiči nejdříve odešli do severočeské Raspenavy, kde zůstali po následující dva roky. Nastěhovali se do domu, kde ale stále žila jedna Němka, stará paní, která nebyla odsunuta a jejíž syn se nevrátil z fronty. Stejskalovi s ní měli velmi dobré vztahy, matka pamětníka ji dokonce bránila před útoky Čechů, kteří byli stále plní zášti k Němcům. Otec Alexandra Stejskala přijal v Raspenavě práci na pile a maminka se starala o malé hospodářství, aby zajistila rodině obživu.

Po dvou letech rodina odešla do východních Čech za bratrem otce, Josefem Stejskalem. Ten se usadil ihned po návratu do Československa v malé vísce Božanov vzdálené osm km od Broumova. Stejskalovi získali dům opět po odsunutých Němcích. V roce 1949, kdy sem rodina přišla, ale byly ty „lepší“ domy již rozebrané a ty, které nikdo neobýval, byly už většinou v dezolátním stavu. Rodina se nastěhovala do malého hospodářství, jehož stavení sice nijak zásadně nechátrala, ale o to více se ale zub času a absence lidské práce podepsala na pozemcích. Otec s matkou se velmi nadřeli, aby políčka zkultivovali a mohli na nich hospodařit: „Naši tam pak, říkal táta, musel orat, pejřku vyndávat z toho, prostě to bylo zanedbaný.“

Ve vesnici žilo více rodin volyňských Čechů a udržovaly mezi sebou velmi dobré vztahy. „V tom Božanově, když byla koleda, tak pravidelně u nás bylo 30 lidí. Na dvorečku, když bylo hezky, když ne, tak v baráku. Zabilo se prasátko, někdo donesl pálenku, táta vzal harmoniku, zpívali... A nikdy se nebavili před našima lidma (starousedlíky – pozn.ed), protože naši lidi, oni o tom nic nevěděli. Jak říkal strejc Stejskalů, Pepík, jako z toho Božanova, říkal, když mu řekli, že je rozvraceč a tak, tak říkal ‚Hoši, vy to ale jednou poznáte o tom Stalinovi vašem slavným‘“, naráží pamětník na složitost situace, jaké byli volyňští Češi po návratu do vlasti vystaveni.

Jako obyvatelé Sovětského svazu zažili krajané na vesnicích na Volyni rozkulačení, zakládání kolchozů a byli svědky zatýkání hospodářů a jejich deportací. Poznali tak odvrácenou stranu socialismu a utekli před ní do Československa. Netušili však, že zanedlouho je dostihne i zde. A ačkoliv spousta z nich bojovala na frontě po boku sovětů a na Volyni dovezli technologie a kulturu, komunistický režim v nich viděl nebezpečí. Volyňští Češi totiž věděli, jaká je jeho reálná tvář a nově nastupující garnitura se obávala, aby její křehké základy nenarušili a často byli i v hledáčku Státní bezpečnosti, která kontrolovala, jaké informace o situaci v Sovětském svazu předávají svému okolí.

Potomci reemigrantů pak měli často problémy ve škole nebo nebyli přijati na střední školy. Pamětníka samotného tento úděl minul, ale jeho sestry, které byly velmi dobrými žákyněmi, nemohly pokračovat ve studiích na gymnáziu a dokončily pouze zemědělské učiliště. Alexandr Stejskal také vzpomíná, jak jako silně věřící navštěvovali s celou rodinou a sousedy mše, které byly sledované Státní bezpečností. Ta monitorovala, kdo kostel navštěvuje a většinou alespoň jeden člen rodiny měl poté problémy buď ve studiu nebo i v zaměstnání. Stejskalovi tak byli velmi ostražití a žili v tichém odporu vůči režimu. Pamětník proto nebyl členem ani pionýra, ani Socialistického svazu mládeže. „Jsme cítili, že ten systém je proti nám. Jenom kvůli tomu, že mluvili pravdu, že nebyli falešný, tak to bylo prostě špatný,“ shrnuje Alexandr Stejskal vztah jeho rodiny ke komunistickému režimu.

Od zlomků k hasičům

V roce 1951 začal v Božanově navštěvovat pamětník základní školu. Rok nato se však stala velmi nešťastná událost. Maminka spadla z koňského povozu a těžce se zranila. Byla několik dní v bezvědomí a ačkoliv se nakonec uzdravila, na několik měsíců musela zanechat práce na jejich statku. V té samé době začalo v obci vznikat jednotné zemědělské družstvo, které samozřejmě vyvíjelo tlak i na Stejskalovi. Strýc Josef Stejskal nátlaku odolával a byl nejdéle soukromě hospodařícím zemědělcem v okolí, ale pamětníkovi rodiče, vzhledem ke zdravotnímu stavu matky, vstup do družstva odmítli a raději hospodářství opustili a přestěhovali se do Meziměstí. Pamětník zde pokračoval ve studiu na základní škole a maminka se pozvolna zotavovala ze svého zranění. Po vyléčení nastoupila jako ošetřovatelka k porodům telátek do místního státního statku, kde již pracoval i otec. V Meziměstí zůstala rodina tři roky a poté se už definitivně usadila přímo v Broumově. Oba rodiče zde pracovali na státním statku, kde i bydleli. Po několika letech si koupili rodinný domek nedaleko statku, kde již Stejskalovi zůstali.

Několikeré stěhování bylo pro rodinu velmi náročné. Jakmile se někde usadili a zvykli si, opět si začali balit kufry. Naštěstí byl malý Alexandr Stejskal velmi společenský a rychle si nacházel kamarády, stejně jako změna několika škol jeho studijní výsledky nijak nepoznamenala. Největší problém v rámci jeho základní školní docházky mu udělala cesta na Volyň, kde se svojí matkou strávil v roce 1957 dva měsíce. „A já jsem byl v šesté třídě a oni začínali mít zlomky, sčítání, odčítání, násobení, dělení a já jsem chyběl ty dva měsíce a oni zrovna tu látku probírali. A pak jsem rok jsem doháněl to, díky jednomu kamarádovi  jsem jakž takž to dohnal aspoň trošičku, což mě poznamenalo. Já jsem do páté třídy měl furt… my jsme soutěžili, kdo rychlejc vypočítá příklad, to bylo pro mě,“ vzpomíná Alexandr Stejskal na snad jedinou obtíž při jeho studiích na základní škole.

Po ukončení osmé třídy se mohl jít pamětník vyučit pouze v zemědělských oborech, protože pocházel ze selské rodiny, což však nechtěl. Jako první ročník však mohl pokračovat ještě do třídy deváté a poté se již mohl sám rozhodnout, jaká studia si zvolí. Nakonec nastoupil do učení na strojního zámečníka do Broumova s praxí v nedalekém Meziměstí v podniku Strojtex. Po ukončení školy pracoval několik měsíců ve Strojtexu a poté byl povolán do základní vojenské služby do Českých Budějovic.

Na vojně byl přidělen do pluku protiletadlové ochrany jako řidič a zajišťoval zásobování několika jednotkám v okolí, včetně nedalekého vojenského újezdu na Šumavě. Práce v základní službě jej bavila, měl přístup i k potravinám, takže nestrádal a až na několik incidentů s pozdím příchodem z vycházky se mu na vojně dařilo dobře. V roce 1966 se těsně před koncem služby účastnil i cvičení vojsk Varšavské smlouvy „Vltava“, což byla jedna z největších vojenských cvičných akcí na našem území. Účastnilo se jí několik desítek tisíc vojáků z několika zemí. Pamětník zde i nadále fungoval jako zásobovač a do přímých bitevních akcí se nezapojoval, ale měl možnost alespoň jako svědek přihlížet výsadkům tanků, navážení raket do prostor letiště a nahlédnout i pod ruce posádkám radarových stanic.

Po vojně se Alexandr Stejskal vrátil opět do Strojtexu v Meziměstí, dojíždění z Broumova jej však zmáhalo a zanedlouho změnil práci a nastoupil do podniku Veba přímo v Broumově. Zde vydržel až do roku 1975, kdy nastoupil k jednotce profesionálních hasičů v Broumově, čímž si splnil i svůj profesní sen. Už jako šestiletý hoch působil u dobrovolných hasičů a jeho vášeň ho neopustila ani v dospělosti. Ačkoliv se jedná o práci jak fyzicky, tak i psychicky náročnou, vykonával jí nesmírně rád a několikrát se umístil i na předních příčkách v krajských soutěžích hasičů z povolání. Požární výzbroj svlékl až v roce 2003, kdy po 28 letech služby odešel do zaslouženého důchodu.  

Návraty na Volyň

V roce 1955, když se po smrti Stalina začala trochu uvolňovat situace v Sovětském svazu, dostala matka pamětníka konečně povolení k první cestě na Volyň za svými rodiči, které od příchodu do Československa neviděla a kteří se rozhodli na Ukrajině i po válce zůstat. S sebou vzala i svého syna Alexandra. „Já jsem tam viděl těch žebráků, tady měli kopu vyznamenání, bez nohou byli, bez rukou, a měli takový pytlíky jako zavázaný na zádech. Já říkám ‚Mami, kam jsi mě to dovezla?‘ a ona říká ‚To jsou bransky,‘ oni jim říkali Češi bransky, těm, co jezdili z hlubokýho Ruska tady na tu Volyň pro chleba. Vemte si, deset roků po válce a oni ještě prakticky jezdili na to, aby vůbec uživili rodinu, jakej musel bejt v Rusku obrovskej hlad. Ještě deset roků po válce! To si nikdo neumí představit. Já když jsem je viděl, já jsem se úplně zhrozil, úplně jsem se rozbrečel,“ neskrývá pamětník ani po letech své rozčarování po příjezdu na nádraží do Lvova, odkud pokračovali dál na Volyň, do městečka Rovno, za příbuznými. Matka se po příjezdu do rodné vesnice rozplakala. Její rodiče bydleli v malé temné komůrce v jejich vlastním domě a zbytek stavení sloužil pro potřeby místní školy.

Matka se s tímto stavem odmítla smířit a dva roky na to se opět se synem na Volyň vydala, tentokrát však již na dva měsíce, aby pro své rodiče získala dům zpět. Absolvovala několik soudních stání, kde vypovídalo na 30 svědků, narážela na soudruhy, kteří odmítali jakékoliv pochybení a hlavně narážela na svůj osobní limit – neuměla pořádně číst a psát, protože vychodila pouze dvě třídy zimní školy, takže komunikace s úřady byla pro ní velmi složitá.  Nakonec se však podařilo navrátit majetek zpět do rukou rodiny a prarodiče pamětníka mohli po dlouhých letech opět důstojně bydlet.

Po příjezdu domů se kromě dohánění učiva musel pamětník věnovat i zodpovídání mnohdy bizarních dotazů ohledně života v Sovětském svazu: „Soudružka učitelka mi říká: ‚Sášo, prosimtě, tys byl v tom Sovětským svazu, je to pravda, že tam vypěstovali takový obilí, že tam jsou už… hotový bochníčky, že tam rostou na tom?‘ vzpomíná Alexandr Stejskal s úsměvem na dopady propagandy v tehdejším Československu.

Do svého rodiště se pamětník vrátil nesčetněkrát, ať už soukromě s rodinou či s přáteli, nebo jako součást vládních delegací, které jely na Ukrajinu uctít zejména památku obětí vypálení Českého Malína. Na jaře roku 1968 vzal na Volyň i svého švagra a krom jiného spolu navštívili i promítání v místním biografu. Po skončení filmu se rozsvítila světla v sále a najednou z davu diváků vystoupili tři muži: „‚Dozvěděli jsme se, že tu jsou dva soudruzi z Československa!‘ Švára, ten neuměl kápnout, tak ten měl pokoj, ale normálně oni věděli, že já tam jsem u nějakého Pavlíka a že se domluvím a ten jeden říká ‚Řekněte českejm soudruhům, že my to takhle nenecháme, aby psali o nás v novinách tyhlety články. My to čtem! My víme, co se tam děje!‘“ Tehdy ještě Alexandr Stejskal netušil, nakolik jsou jejich slova myšlena vážně. O několik měsíců později, 21. srpna 1968, mu došlo, že Sovětský svaz situaci v naší zemi dlouho monitoroval a výhrůžky, které slyšel v kině, neměly daleko k činům. Naštěstí sovětská okupace život pamětníka a jeho rodiny nijak nepoznamenala, ale slova soudruhů v kině si bude pamatovat už navždy.

Ani po okupaci pamětník na Sovětský svaz, respektive na své kořeny na Volyni, nezanevřel a dál udržoval s krajany styky a navštěvoval je na Ukrajině. Stejně tak byl v úzkém kontaktu i s volyňskými Čechy, kteří se usadili v Československu. Po roce 1990, kdy v Československu vzniklo „Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel“, tedy neváhal a stal se jeho členem, později pak předsedou regionálního sdružení volyňských Čechů na Broumovsku. Velmi se zajímá o krajanskou historii, sbírá příběhy pamětníků a přispíval i do několika časopisů a publikací, které se tématice volyňských Čechů věnují. Ačkoliv na Volyni prožil jenom krátkou část života, je na svůj původ a zejména na to, co jeho předkové vybudovali, velmi hrdý a snaží se zvýšit ve společnosti povědomí o této ne zcela známé kapitole našich dějin.