„To první a to, co je pevná kotva a co se nemění, je Pán Bůh a víra v něj, osobní vztah. Kdyby to byla jen nějaká teorie, tak je to málo. On je to vztah. A myslím si, že i mezilidské vztahy, které jsou budovány na tomhle základě, můžou obstát. Já neříkám, že věřící jsou dokonalí. Ani já nejsem dokonalý, to je potřeba vědět. Ale lidé jsou lidmi bez ohledu na národnost, na rasu, na barvu pleti a kéž by dokázali přijmout jeden druhého tak, jak nás Pán Bůh stvořil, ale také nás přijal a má nás rád. To je asi to nejdůležitější. Buďme lidmi, kteří přinejmenším lidi tolerují, ale pokud možno je mají rádi a jsou k nim přátelští.“
„Samozřejmě se hned musely odvádět dávky, zvláště po osmačtyřicátém, a snažili se nás pak dostat do družstva, které vzniklo v 50. letech. Každou chvíli nám nařídili, co máme pěstovat, kolik musíme všeho odevzdat, kolik mléka, kolik vajec a tak dál. A když tatínek nechtěl vstoupit do družstva, tak vyměnili pole. Nařídili nám naset řepku. Ta se musí zaset do poloviny srpna. Koncem srpna, když řepka vzešla, nám vyměnili pole, dali nám ho někde pod lesem. Nátlak všelijaký, rozmanitý. Jako děti jsme téměř neznali máslo. Protože se hlídalo, aby se nesebrala smetana. Téměř všechno mléko se odevzdávalo. Měli jsme kyselé mléko a brambory k tomu. To byl častý oběd.“
„Tatínek byl ve Svobodově armádě a v bojích, kdy směřovali k Dukle, ale ještě na polském území, byl v září 1944 těžce zraněn. Byl u obsluhy těžkého kulometu. Byla to trojobsluha – střelec, nabíječ a nosič. Tatínek byl jako nosič. Zasáhla je mina. Jeden byl okamžitě mrtvý, druhý těžce raněný a o něm nic dál nevím, tatínek byl těžce raněný. Postupně ho ošetřili a prošel řadou operací, až se dostal do zázemí na jižním Kavkazu. Nesnášel to tam, tak ho přesunuli na severní Kavkaz a po půl roce se vrátil z nemocnice domů na zdravotní dovolenou. Mezitím pak skončila válka. Ale střepiny z miny mu zůstaly v těle až do smrti, takže byl válečný invalida.“
Dobroslav Stehlík se narodil 29. července 1946 v obci Štěpánovka na Volyni v Sovětském svazu jako nejstarší ze tří dětí rodičům Vladimírovi a Amálii Stehlíkovým. Oba jeho rodiče pocházeli z rodů pobělohorských exulantů a na Volyni přijali za svou baptistickou víru. Jeho otec v řadách 1. československého armádního sboru v bojích o Dukelský průsmyk utrpěl těžké zranění, z něhož mu až do konce života v těle zůstaly střepiny. V roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadila se ve Vikýřovicích, kde se zapojili do života v tamním baptistickém sboru. Během kolektivizace byli rodiče pod nátlakem donuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a vzdát se tak svých polností. V únoru 1955 byl zatčen a následně ve vykonstruovaném procesu na tři a půl roku odsouzen vikýřovický baptistický kazatel, strýc pamětníka Vilém Pospíšil. Dobroslav Stehlík jako věřící a politicky neorganizovaná osoba si nemohl vybrat svou budoucnost a musel do zemědělství. Po studiu na střední škole se i díky omylu stranického funkcionáře dostal na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Po jejím absolvování pracoval ve státní traktorové stanici ve Vikýřovicích. V roce 1973 se oženil s Mladou Křížovou. V letech 1974 až 1981 se manželům narodily tři děti - Rut, Petr a Pavel. Ve vikýřovickém baptistickém sboru Dobroslav Stehlík sloužil jako laický kazatel, působil v celostátním výboru odboru baptistické mládeže, byl členem Ústřední rady BJB. V roce 1984 byl zvolen kazatelem sboru baptistické jednoty v Ostravě, kde působil až do roku 1995. Jako kazatel byl sledován státní bezpečností. V roce 1995 se rodina přestěhovala do Prahy, protože Dobroslav Stehlík se stal předsedou Výkonného výboru BJB v ČR. Poté působil jako baptistický kazatel v Žatci. Po odchodu do penze se vrátil do Vikýřovic, kde bydlel i v době natáčení v roce 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
