Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Dobroslav Stehlík (* 1946)

• narozen 29. července 1946 v obci Štěpánovka na Volyni v Sovětském svazu

• je z rodu pobělohorských exulantů

• jeho rodiče na Volyni přijali za svou baptistickou víru

• otec Vladimír Stehlík v bojích o Dukelský průsmyk utrpěl těžké zranění a v těle mu zůstaly střepiny

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa a usadila se ve Vikýřovicích

• rodina se ve Vikýřovicích zapojila do života v tamním baptistickém sboru

• za kolektivizace byli rodiče pod nátlakem donuceni vstoupit do JZD

• v únoru 1955 byl zatčen a následně ve vykonstruovaném procesu na tři a půl roku odsouzen vikýřovický baptistický kazatel, strýc pamětníka Vilém Pospíšil

• ve vikýřovickém baptistickém sboru Dobroslav Stehlík sloužil jako laický kazatel, působil v celostátním výboru odboru baptistické mládeže, byl členem Ústřední rady BJB

• v roce 1984 byl zvolen kazatelem sboru baptistické jednoty v Ostravě, kde působil až do roku 1995

• jako kazatel byl sledován státní bezpečností

• předsedou Výkonného výboru BJB v ČR a baptistickým kazatelem v Žatci

• v době natáčení v roce 2024 bydlel ve Vikýřovicích

Pobělohorští exulanti pro svou protestantskou víru opustili před staletími českou kotlinu. Někteří z nich putovali do Kladska, poté do tehdy pruského Zelówa a několik rodin později na Volyň. Zakládali si vlastní komunity a díky tomu si po generace udrželi svou rodnou řeč a zvyky. Do země svých předků se velká část z nich vrátila až po druhé světové válce, kdy se po odsunu Němců vylidnily pohraniční oblasti. Právě z takové rodu pochází Dobroslav Stehlík, svého času kazatel baptistického sboru, jehož křesťanské hnutí se hlásí k odkazu Jednoty bratrské.

Na Volyni

Dobroslav Stehlík se narodil 29. července 1946 v obci Štěpánovka na Volyni v Sovětském svazu jako nejstarší ze tří dětí rodičům Vladimírovi a Amálii Stehlíkovým. Oba jeho rodiče pocházeli z rodů pobělohorských exulantů, kteří se přes Minstenberg (dnes polské město Ziębice) a oblasti Zelówa dostali až na Volyň. Oba na Volyni přijali za svou baptistickou víru.

V době Dobroslavova narození se otec stále léčil z vážného zranění, které utrpěl jako voják 1. československého armádního sboru v bojích o Dukelský průsmyk. „Tatínek byl nosič u těžkého kulometu. Byla to trojobsluha – střelec, nabíječ a nosič. Zasáhla je mina. Jeden byl okamžitě mrtvý, tatínek a ten další těžce ranění. Postupně ho ošetřili a prošel řadou operací, až se dostal do zázemí na jižním Kavkazu. Nesnášel to tam, tak ho přesunuli na severní Kavkaz a po půl roce se vrátil z nemocnice domů na zdravotní dovolenou. Mezitím pak skončila válka. Ale střepiny z miny mu zůstaly v těle až do smrti, takže byl válečný invalida,“ vypráví Dobroslav Stehlík a dodává, že otce prožité hrůzy na frontě celý život pronásledovaly. „Když usnul, tak křičel ze snu, že ho chtějí umučit, že ho chtějí zabít.“

Druhé světová válka velmi krutě zasáhla do života volyňských Čechů a nejinak na tom byli i Stehlíkovi. Při průchodu fronty jim shořel dům. Rodiče sice stačili na poslední chvíli vyskočit oknem, ale přišli o veškeré vybavení i osobní věci. Další týdny se pak ukrývali s ostatními členy rodiny ve sklepě. Tehdy o život přišel dědeček Dobroslava Stehlíka – Bedřich Pospíšil. „Vylezl se podívat ven a hned u příchodu do sklepa ho zastřelil nějaký německý odstřelovač. Kulka mu prošla jedním uchem a druhým uchem vyšla ven přes čepici, kterou jsem ještě jako dítě viděl, protože ji moje babička přivezla do Čech.“

Ani po válce nebylo na Volyni bezpečno. V kraji operovaly různé ozbrojené bandy a jednotky ukrajinské povstalecké armády UPA, kterým se zkráceně říkalo banderovci podle jejich velitele Stepana Bandery. A ti si k Stehlíkům přišli pro zásoby, což málem otce stálo život. „Rabovali a tatínka vzali do chléva. Musel si kleknout, že ho zabijí. Roztrhl si košili a říkal jim, ať ho zabijí. Maminku okradli a jeho potom naštěstí pustili.“

Chtěli je zlikvidovat

Jako naprostá většina volyňských Čechů i rodina Stehlíkova využila možnosti návratu do Československa a v únoru roku 1947 v rámci reemigrace nastoupili do nákladního vlaku. O čtrnáct dní později vystoupili v Šumperku, aby si následně našli dům ve vedlejších Vikýřovicích, kde už bydlel matčin bratr, baptistický kazatel Vilém Pospíšil. K domu patřilo menší hospodářství s pěti a půl hektary polností roztroušenými po okolí. Všichni se museli zapojit do práce, protože otce stále trápily následky frontového zranění.

Rok po příjezdu rodiny Československo ovládla totalitní moc vedená komunistickou stranou. Dle pokynu z Moskvy se následně v zemi rozjela kolektivizace a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Ve Vikýřovicích JZD založili až na podzim roku 1956. Rodina se ale odmítala vzdát svého majetku a stát se jeho členy. Úředníci jim proto nasadili vysoké dodávky zemědělských komodit, které museli odevzdávat státu, a když to nezabralo, použili jiné nátlakové metody. „A když tatínek nechtěl vstoupit do družstva, tak vyměnili pole. Nařídili nám naset řepku. Ta se musí zaset do poloviny srpna. Koncem srpna, když řepka vzešla, nám vyměnili pole, dali nám ho někde pod lesem. Nátlak všelijaký, rozmanitý. Jako děti jsme téměř neznali máslo. Protože se hlídalo, aby se nesebrala smetana. Téměř všechno mléko se odevzdávalo. Měli jsme kyselé mléko a brambory k tomu. To byl častý oběd,“ vypráví Dobroslav Stehlík a dodává, že nebyli zdaleka jedinými soukromými hospodáři, kteří odmítali vstoupit do JZD. „Soudní procesy tady tehdy nebyly, ale během krátké doby vyhořelo několik stodol, a to zvlášť těch větších hospodářů.“

Rodině také vyhrožovali, že se Dobroslav nedostane na žádnou školu, a když pak otec onemocněl na břišní tyfus a ještě v době sklizně se léčil v nemocnici, k tomu se maminka musela starat o nemocnou babičku, rodině nezbývalo nic jiného, než vstoupit do JZD, což udělali jako jedni z posledních v obci někdy v letech 1958 až 1959. Přišli pak nejen o své polnosti, ale sebrali jim i zahradu. „Říkalo se, že je to protiprávní, ale stejně si to rozdělili různí komunističtí funkcionáři, dodává Dobroslav Stehlík, jehož rodině sebrali i dobytek a dva koně. Jednoho koně si rodina přivezla z Volyně, druhý prošel ve službách armády frontou a koupili si ho až po válce. Oba skončili na jatkách. Rodině zůstala jen jedna kráva, a přestože těžce nemocná babička mohla jíst jen mléčné výrobky, i pro tu si nakonec z JZD přišli.

Uvěznit a zastrašit

Hned po příchodu do Vikýřovic se Stehlíkovi zapojili do života v tamním baptistickém sboru, který fungoval jako jednotné společenství. S nástupem komunistického režimu se ale baptistické hnutí dostalo pod přísný státní dohled. Mnozí z kazatelů tehdy skončili po vykonstruovaných procesech ve vězení. „Byla snaha baptisty zlikvidovat,“ dodává Dobroslav Stehlík, jehož strýce a místního kazatele Viléma Pospíšila zatkli v únoru 1955, těsně před výukou náboženství. „Byl jsem ve třetí třídě. Najednou strýček nepřišel. Čekali jsme, uplynula vyučovací hodina a potom jsme šli domů. Když jsem to doma říkal, tak moji rodiče už tušili, co se děje, protože už byl předtím víckrát vyslýchán.“

Komunistický režim chtěl tímto procesem zastrašit baptistickou komunitu ve Vikýřovicích a tím pádem ji dostat pod kontrolu. „Strach to určitě nevyvolalo, spíše určité semknutí. Na jeho místo nastoupili laičtí kazatelé,“ dodává Dobroslav Stehlík.

Vilém Pospíšil strávil tři roky ve věznici ve Valdicích. Poté pracoval manuálně v eternitce v Šumperku u míchačky rakovinotvorného azbestu s cementem. Ke své kazatelské službě se mohl vrátit v roce 1969. Vilém Pospíšil zemřel v roce 1980 na rakovinu.

Omyl ho dostal na vysokou školu

Život Dobroslava Stehlíka byl přirozeně od dětství spojen s baptistickou komunitou. Nechodil do žádných mládežnických organizací řízených komunistickou stranou - Pionýrské organizace svazu mládeže, Socialistického svazu mládeže (SSM) ani Československého svazu mládeže (ČSM). Neměl tudíž dobrý posudek. Chtěl studovat gymnázium a posléze medicínu, ale ani přes vynikající prospěch si nemohl vybírat. Jeho rodiče si předvolali na pracovní úřad, že žáky s takovým prospěchem potřebuje naše zemědělství a že buď může studovat zemědělskou školu nebo hned po základní škole manuálně pracovat v JZD. Dobroslav Stehlík si vybral menší zlo a po studiích na Střední zemědělské škole v Šumperku a několikaměsíční praxi v zemědělství si podal přihlášku na vysokou školu zemědělskou. Dostal sice doporučení, ale přišel příkaz od stranických funkcionářů, že jako věřící a politicky neorganizovaná osoba nesmí nastoupit. Po letech se od známé dozvěděl, že člověk, který měl celou věc na starosti, odjížděl na dovolenou a omylem dal jeho přihlášku na hromádku doporučeno, což se zjistilo až po několika týdnech, kdy už Dobroslav Stehlík seděl v lavicích univerzity v Praze. Žádné dodatečné vyloučení už naštěstí nepřišlo. Psala se polovina šedesátých let a ve společnosti a posléze v politice se začalo projevovat určité uvolnění.

Převážel bible do Sovětského svazu

Během prázdnin v roce 1967 jel Dobroslav Stehlík s maminkou poprvé za příbuznými, kteří zůstali na Volyni ve Štěpánovce. Vzpomíná, že přes hranice do Sovětského svazu tajně v několika zavazadlech převáželi bible a náboženskou literaturu. Na hranicích sice museli otevřít všechna zavazadla, ale protože ve vedlejším kupé nastal nějaký problém, tak už je nikdo nestačil prohlédnout. „Nikde nám naštěstí nic nezabavili, jinak nevím, jak by to se mnou dopadlo,“ vypráví Dobroslav Stehlík, který se na Ukrajinu ještě několikrát vrátil a setkal se s mnoha tamními baptistickými komunitami.

Invaze

První polovina roku 1968 je označovaná jako Pražské jaro - období reforem, které byly pokusem o uvolnění režimu a proces demokratizace. Tehdy se změnil i přístup k výuce na univerzitě. „To byla úplně jiná atmosféra. My studenti jsme to velice prožívali,“ vzpomíná Dobroslav Stehlík, který v létě toho roku odjel na studijní praxi do zemědělského družstva v Rüdersdorfu nedaleko Berlína v Německé demokratické republice. 20. srpna, den před invazí vojsk Varšavské smlouvy, tam viděl kolony vojenských vozidel směřujících na Československo. Díky dobrému televiznímu signálu ze západního Berlína měl přehled o následném dění. Domů se vracel 23. srpna. Vzpomíná že jejich autobus prošel nespočtem kontrol, než se konečně dostali na hranice a pak na noc ke známému do Liberce. Zrovna v den společného pohřbu obětí invaze v Liberci, kde během prvního týdne okupace zemřelo devět lidí.

V následném posledním ročníku studia se atmosféra zcela změnila a na univerzitě se začaly utahovat normalizační šrouby. „Vyměnili nám děkana fakulty. Do popředí se už tehdy dostávali komunisté, které jsme už předtím neměli rádi.“

Pod dohledem Státní bezpečnosti

Po ukončení studia a měsíci zaměstnání ve Strojní traktorové stanici ve Vikýřovicích absolvoval Dobroslav Stehlík zkrácenou vojenskou službu u železničního vojska. Poté se opět vrátil do strojní traktorové stanice. V roce 1973 se oženil s Mladou Křížovou. V letech 1974 až 1981 se manželům narodily tři děti - Rut, Petr a Pavel.

Ve vikýřovickém baptistickém sboru Dobroslav Stehlík sloužil jako laický kazatel, působil v celostátním výboru baptistické mládeže, byl členem Ústřední rady BJB. Absolvoval také část dálkového teologického studia. Velkou změnu pro něj a jeho rodinu znamenal rok 1974, kdy byl zvolen prvním kazatelem sboru baptistické jednoty v Ostravě, k čemuž dostal i státní souhlas. Podal proto výpověď ze zaměstnání a celá rodina se přestěhovala do Ostravy. Jako kazatel byl pod dozorem státních orgánů, církevnímu tajemníkovi musel hlásit každou návštěvu a v té době ho také sledovala státní bezpečnost. Nikdy si ho ale prý nepředvolali k výslechu. „Věděl jsem, že těch, kteří mě sledují, je celá řada. Asi mě nekontaktovali, protože věděli, že nejsem schopen dělat kompromisy,“ dodává Dobroslav Stehlík, na nějž Státní bezpečnost vedla spis v letech 1984 až 1987. Dochované dokumenty v Archivu bezpečnostních složek ale neobsahují nic konkrétního.

První je Pán Bůh

V Ostravě také zažil sametovou revoluci, kterou přivítal s nadšením. V roce 1995 se rodina přestěhovala do Prahy, protože Dobroslav Stehlík se stal předsedou české části Ústřední rady BJB. Poté dělal ředitele Vyšší odborné školy sociální a teologické Dorkas v Olomouci a baptistického kazatele v Žatci. Po odchodu do penze se vrátil do Vikýřovic, kde se s rodinou staral o svého otce Vladimíra, který zemřel v 96 letech v roce 2012. „To první a to, co je pevná kotva a co se nemění, je Pán Bůh a víra v něj, osobní vztah. Kdyby to byla jen nějaká teorie, tak je to málo. On je to vztah. A myslím si, že i mezilidské vztahy, které jsou budovány na tomhle základě, můžou obstát. Já neříkám, že věřící jsou dokonalí. Ani já nejsem dokonalý, to je potřeba vědět. Ale lidé jsou lidmi bez ohledu na národnost, na rasu, na barvu pleti a kéž by dokázali přijmout jeden druhého, tak jak nás Pán Bůh stvořil, ale také nás přijal a má nás rád. To je asi to nejdůležitější. Buďme lidmi, kteří přinejmenším lidi tolerují, ale pokud možno je mají rádi a jsou k nim přátelští,“ řekl na závěr své poselství pro budoucí generace Dobroslav Stehlík.