Marie Šťastná

„Jsme se vychovávaly tak nějak, abychom moc nepotřebovaly, prostě vyjít s tím. A netruchlit zbytečně, ten entuziasmus tady byl, že pravda vítězí. Stejně to dává takovou tu vnitřní sílu, jakou jsme cítily převahu. To byly takový hlouposti, co nám předkládali. Vzpomínám si na takový, jak tam píše ten záznam, prostě o jedné sestře, na kterou se ptaly, že je zootechnička okresního výboru. Já jsem se začala smát a on nevěděl co. Jsem říkala: ,No, zootechnička okresního národního výboru.´ Tak on, pak mu to došlo, tak to vytáhl ten papír. Víte, ono jestli vy byste měla ráda takhle prostě, jaký byly hrubý a sprostý a to, ale my jsme to nezažily. Mně to připadá, že je odzbrojí ty lidi, když člověk k nim si ponechá úctu. Nebo když, to jsem viděla i u těch vězňů, u těch třeba zlodějů nebo vražedkyň, že tohle působí, když jimi člověk nepohrdá, když není nadnesený, když se snaží jim pomoct, přiblížit anebo trošku změnit tu atmosféru. V tom jsem taky viděla ten svůj úkol, proč tam jsme. Že tam je to nejvíc potřeba. Nenechat se úplně zlomit. No, někdy je to těžký ale. Tedy spát jsem mohla, ani jsem na váze neubyla. To sestra Jana, ta už byla já nevím o kolik kilo. Já ne, já jsem se vyspala. Tak nemůžu opravdu podávat nějaký takový hrůzný věci. Tedy snažej se, psychicky chtěj člověka zlomit, ale když má protiváhu, tak se nemusí bát. Třeba ta myšlenka, že tady nejsem sama, Bůh je se mnou, o co mně jde. No, nebo nemám tady úkol? Tahle je tady taková smutná, tak jsem ji ještě spíš jako těšila nebo něco. Vědět, že tam nejsem jen tak pro sebe, abych tam truchlila nebo něco, a že se stejně vrátím. Nebo jak jsem vám říkala už před tím, že můžeme prožít kousek toho těžkýho, co náš zakladatel prožil, co nám předžil. Takže to teď můžeme zkoušet, a už jsem se těšila, až mu to jednou budeme vypravovat, jaký to bylo.“

„My jsem věděly, že naše místo je u našeho národa, tak jsem šly. Teď třeba ta situace v Chebu. Vystoupily jsme, tam byla taková... všude prapory, taková nervozita, plno ranců na zemi a lidi chtěli za hranice. My jsem jely v sesterských šatech, jak nosíme. Máme možnost chodit v civilu i v sesterských šatech. Tak nás bylo devět, vystoupily jsme a teď jsme čekaly, co bude. A první takový jako úsměv byl, že na peron nám přišel naproti malý chlapec, dítě, a pozdravil nás: ,Pochválen buď Ježíš Kristus!´ To bylo pro nás takové uvítání v našem národě. První pozdrav, který jsme slyšely, že nás pozdravilo dítě a právě tímto pozdravem. Pak jsme se rozjely nejdříve domů. Pan biskup Hlouch nás chtěl přijmout do své diecéze. Tak jsme ho šly dvě navštívit, abychom se s ním domluvily co dál. Ten byl překvapený, říkal: ,Děti, kde se tu berete?´ Právě šel navštívit nemocné a chodil ještě mezi bohoslovce. My jsme říkaly: ,No, přijely jsme.´ ,A víte, jak to tady vypadá?´ ,Víme!´ ,A přesto jste přijely?´ ,Právě proto jsme přijely!´ Tohle jsme si napsaly do kroniky, a potom když nás později sebrali, tak to bylo: ,Právě proto! Špioni!´ Daly jsme jim to jako písemně.“

„Pak jsme měly ještě jednou takovou obláčku, že jsme přijaly dalších sedm děvčat, že budou sestrami. To ještě byl pan biskup (Hlouch) u nás při té obláčce. Ale už nás varoval, jestli nemá pozvat radši generálního vikáře, že on má dozor a že je to zrovna moskevsky školený dozor, a tak aby nám neudělal nějaké nepříjemnosti. Ale my jsme chtěly, ať přijede on. A to se tenkrát ještě setkal, poněvadž tam přijel celý autobus, byli tam kněží a ta mládež, která nás znala. Tak jsme je měly v Třeboni na té obláčce, a to byla poslední možnost, že pan biskup mohl mluvit takhle s těmi kněžími o samotě. My jsme ty pány posadily do takového pokoje, tam byla socha Imakuláty Neposkvrněné, a tam jsme vždycky daly takovou podezřelou návštěvu. Tam jsme jim přinesly jídlo a oni si sedli a baštili a baštili jako materialisti. A pan biskup zatím, my jsme měli obláčku v kapli domácí. Za chvíli si ten jeden vzpomněl, že maj přeci hlídat biskupa, tak tam šel a my jsme zpívali Loretánskou litanii, to patří k tomu obřadu. A on říkal: ,To je mše?´ A sestra řekla: ,Ano!´ ,Tak to jsem už viděl,´ a šel zase pokračovat. A pan biskup využil tu dobu, že ještě mohl mluvit otevřeně s těmi svými kněžími a s těmi lidmi. A nakonec byl pan biskup dřív v autě nežli ten jeho doprovod. Jenže to netrvalo. My jsme tuhle dobu mohly využít, poněvadž ještě komunismus, ještě v tom neuměli tak chodit. Proto jsme přijímaly další členky a rozrůstaly jsme se. Obsadily jsme taky nějaké takové filiálky. Ale potom mě zavolali na krajský úřad a dali nám takovou... museli jsme se rozhodnout, buďto jít do civilu... Totiž my jsme přijely v době, kdy probíhaly ty monsterprocesy s těmi představiteli, a taky v době, kdy řádové sestry musely opustit svoje domy. Ale my jsme se nikde nehlásily jako společnost. My jsme přišly jenom jako občané a říkaly jsme: ,Pan biskup o nás ví, a když budete chtít něco vědět, tak se přijďte zeptat.´ Tak nám dali tu možnost, buďto se nechat internovat jako ty sestry řádové, anebo jít do civilu. Jenže civil, pro nás to bylo... my jsme už nová společnost, takže my můžeme chodit i v civilu, můžeme žít i jednotlivě i společně, máme obě možnosti. No, tak jsme si řekly, že půjdeme do civilu.“

„Jinak jsem byla pohromadě potom později s takovou jednou, ta neuměla číst a psát. To jsem vám taky ale už, neříkala? Ta mě učila, jak se to dělá, když chtěla odrovnat esenbáky. Že jim očesala ty jejich výložky a pak že ho kopla. Chtěla mě to učit, jak se to dělá. Chtěla jsem s ní, že si budeme číst, že se budeme střídat, a to jsem zpozorovala, že číst neumí, protože to byla taková slátanina. Přišli někde do hospody, dali si tohle... Já jsem si říkala, že to není možný, aby takhle někdo psal. Tak jsem se podívala do knížky a pak teprve se přiznala, že neumí číst a neumí psát. Tak jsme se učily číst, učily jsme se psát, takhle aspoň trošku podle těch písmen. Počítat se nechtěla učit. To ji nebavilo. A jinak jsem taky chtěla mít ticho. Jsem říkala: ,Tak já jedu směrem severovýchod, jedu navštívit maminku, tak mě neruš.´ Když jsem se chtěla modlit třeba. Abych měla ticho. Tak to respektovala. To věděla, že s ní nepromluvím. To jsem si vymínila jako takový čas pro sebe. No, ono se... Krmily jsme holuby v tom okýnku. Vždycky jsme jim tam něco daly, takhle nahoře do toho okna. Pak přišli, že dole je trus, jestli tam... co tam? Tak nám to zakázali, že nesmíme nic na to okýnko dávat. To byly takový samý hlouposti. O politice nebo tak... no, prostě sedím proto, že jsem to nepochopila, že mně má dojít, co to je komunismus, a mně že to nedošlo, takže za to sedím, to bylo takový... Tedy ta vyšetřovačka, to bylo vždycky, jak nás vedli po chodbě, nikdo tam nesměl být. To červený světlo. Přitom jsem věděla, kde je ta moje, ta druhá sestra, která byla zavřená. Když jsem takhle musela pochodovat, tak jsem vždycky zaklepala na dveře. Ten, co mě doprovázel, jednou mně říkal: ,Zapomněla jste zaklepat.´ Já si nemůžu stěžovat, že by se ke mně nějak hrubě nebo vulgárně chovali. Dřív říkali, že jsem sarkastická, že si z nich utahuju. A to tedy jo. Bylo mně těžko, když jsem si vzpomínala, že maminka v tom zůstala sama, jak se s tím vypořádá. Když měla vyklidit po nás všechno. Všechno to šlo na maminku, maminka stará. To bylo těžký. Jednou jsem se zmínila před tou komplotkou, že vzpomínám na maminku a hned ten referent mi říkal: ,Já jako spoluobčan cítím s vaší matkou, ale vy!´ Já jsem říkala: ,Jak si mě vychovala, tak mě má!´“