„Když se válka blížila ke konci, museli jsme se odstěhovat do Opavy, protože Němci začali opět tlačit na Rusy. Ruský voják na koni obcházel všechny domácnosti, ať hned jdeme do Opavy, že bude velký boj. Naložili jsme tedy věci na vozík a vyrazili až někde na Kylešovský kopec. Do Otic to bylo dost daleko. Doma zůstaly služky, které dojily krávy a já jsem tam musela chodit s konví pro mléko. Byla jsem malá, nevím, jak to rodiče vůbec napadlo. Před Oticemi, v místech, kde stávaly kapličky, bylo tolik mrtvých koní! Protože bylo horko, měli už nafouklá břicha. Leželo tam i mnoho německých vojáků a mezi nimi chodila zahalená stará Němka, všechny ty vojáky ohlížela a kradla jim, co měli u sebe – snubní prsteny a podobně. Já jsem zůstala stát a ona na mě: ‚Geh weg!‘ – ať jdu pryč. No šla jsem, bála jsem se.“
"Stáňa [bratr] musel jít kopat zákopy poblíž opavské nemocnice, tehdy to byla holá pláň, dnes je tam sídliště. Přinesla jsem mu oběd od maminky, ale on chtěl, abych mu ho odnesla do kasáren na Beethovenovo náměstí, kde byli ubytovaní, že tam za chvíli přijde. Německý voják, který je hlídal, to slyšel a česky mu řekl, aby mě tam neposílal, protože byl hlášený velký nálet. U kasáren byli tehdy nastoupení vojáci, kteří měli jít na frontu. Staňa mě zastavil, vzal si oběd a přikázal mi, ať jdu rychle domů. Došla jsem akorát k poslední tramvajové zastávce, když vtom začala hučet letadla a padat bomby. Utíkala jsem do budky, kde se schovával jeden starší muž. Strachy jsme se k sobě tiskli. Už jsme mysleli, že budeme oba dva mrtví! Když vše utichlo, on povídá: ‚Tak jsme to přežili, děvuško. Odkud jsi?‘ Já povídám: 'Z Otic, Janáčková.' On, že zná mého tátu a mám utíkat domů.“
"Němci pověsili Poláka na Tancovisku. Byl ve službě u jedné Němky. Ona mu přikázala pracovat, ačkoliv byl velký svátek. Poláci v takové svátky nedělají, chodí hlavně do kostela. Ten den odmítl pracovat a ona ho ihned udala na gestapo. Když se pokusil o útěk, střelili ho do nohy, ta se mu zanítila a dostal otravu krve. Do Otic svolali všechny polské dělníky z okolí, kteří pracovali pro Němce, a před nimi ho pověsili."
Drahomíra Starobová, za svobodna Janáčková, se narodila 26. září 1931 v mlynářském domku na kopci Kamenná hora v Oticích u Opavy. Měla deset sourozenců a žili na pokraji bídy. V roce 1938 musela rodina dům opustit, protože Kamennou horu zabrala německá armáda. Němci zde v roce 1943 pro výstrahu popravili polského dělníka Františka Kubicu. Její otec Josef Janáček působil v protinacistickém odboji a ukrýval doma partyzány. Na konci války se schovávali v úkrytu na zahradě a museli se nakrátko přesídlit do Kylešovic. Tam byla svědkem znásilnění ženy sovětským vojákem. Po základní škole se starala o nemocnou matku. Za svůj život vystřídala několik zaměstnání včetně těžkého průmyslu. Byla třikrát vdaná a měla tři děti. V době natáčení v roce 2023 žila v domě s pečovatelskou službou v Nové Bělé.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
