Drahomíra Starobová

"Stáňa [bratr] musel jít kopat zákopy poblíž opavské nemocnice, tehdy to byla holá pláň, dnes je tam sídliště. Přinesla jsem mu oběd od maminky, ale on chtěl, abych mu ho odnesla do kasáren na Beethovenovo náměstí, kde byli ubytovaní, že tam za chvíli přijde. Německý voják, který je hlídal, to slyšel a česky mu řekl, aby mě tam neposílal, protože byl hlášený velký nálet. U kasáren byli tehdy nastoupení vojáci, kteří měli jít na frontu. Staňa mě zastavil, vzal si oběd a přikázal mi, ať jdu rychle domů. Došla jsem akorát k poslední tramvajové zastávce, když vtom začala hučet letadla a padat bomby. Utíkala jsem do budky, kde se schovával jeden starší muž. Strachy jsme se k sobě tiskli. Už jsme mysleli, že budeme oba dva mrtví! Když vše utichlo, on povídá: ‚Tak jsme to přežili, děvuško. Odkud jsi?‘ Já povídám: 'Z Otic, Janáčková.' On, že zná mého tátu a mám utíkat domů.“

"Němci pověsili Poláka na Tancovisku. Byl ve službě u jedné Němky. Ona mu přikázala pracovat, ačkoliv byl velký svátek. Poláci v takové svátky nedělají, chodí hlavně do kostela. Ten den odmítl pracovat a ona ho ihned udala na gestapo. Když se pokusil o útěk, střelili ho do nohy, ta se mu zanítila a dostal otravu krve. Do Otic svolali všechny polské dělníky z okolí, kteří pracovali pro Němce, a před nimi ho pověsili."