Marie Stárková

„Jednou, to už neřediteloval doktor Pošta, ani inženýr Březina, ale už šéfoval soudruh Josef Kalabus, největší úderník ve Vítkovicích. Ten si každé ráno pozval mistry a techniky na poradu, aby něco věděl. Jednou přišel můj mistr, byl šest roků zavřený, už nevím, ve kterém koncentráku. Seděli jsme naproti sobě, tam jsme měli okno na vysoké pece, už to tam dnes neexistuje, jezdí tam tramvaje. Sedl za stůl, dal hlavu do dlaní a plakal. Já jsem říkala: ‚Mistře, proč pláčete?‘ Neřekl nic. Já zas: ‚Mistře, co je vám, co se stalo?‘ Nic. On byl stejně starý jako můj tatínek. Šla jsem k němu, chytila jsem ho kolem ramen. Nic. Tak jsem sedla naproti. On se najednou napřímil a řekl: ‚Maruško, kdyby vaši tátové věděli, zač v koncentráku umírali, ani jeden z nich by se nebyl nechal zavřít!‘“

„Třicátého dubna 1945 jsme byli v krytu u sousedů, tenkrát se říkalo kryt, dnes se říká sklep. Přišel německý voják, mluvil francouzsky. Chtěl po tatínkovi opravit motorku, tatínek se v tom vyznal. Tak ji dovezl, tatínek se na ni podíval a říkal, že tam nemá benzín. Poslal tatínka do hasičárny. Věděl, že tam benzín mají. Přinesl, spravil to a on řekl, že se chce umýt. Paní, která tam bydlela, mu donesla umyvadlo. Chtěl mýdlo. Přinesla i ručník. A sousedovic dcera, která měla si tak dvacet, řekla: „A toaletní vodu by nechtěl?“ A on tomu rozuměl. Řekl, že nás všechny postřílí. Ale nakonec se to urovnalo a odjel. To bylo třicátého dubna.“