Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Stárková (* 1935)

• narodila se 29. dubna 1935 v Ostravě

• celý život prožila v Hrabové u Ostravy

• od patnácti let pracovala ve Vítkovických železárnách

• řadu jejích známých a sousedů komunisté v 50. letech zatkli

• znala rodinu Jana Buchala odsouzeného k trestu smrti v procesu s Miladou Horákovou

• její švagr Jaroslav Stárek byl pět let politickým vězněm

• vyslýchala ji Státní bezpečnost

• v roce 2022 žila v Hrabové u Ostravy

Buchal, Lyčka, Vašíček, Olšanský, Vašut…. Marie Stárková nikdy nezapomněla jména svých sousedů, které v padesátých letech komunisté odsoudili v politických procesech. Celý život prožila v Hrabové u Ostravy, kde docházelo k obrovskému bezpráví.

Narodila se 29. dubna 1935 v Ostravě, její rodné jméno je Lyčková. Jako dítě žila v centru města. Maminka uklízela kanceláře, otec byl zaměstnancem radnice a jezdil s parním válcem. Rodina se přestěhovala do Hrabové do domku po jejím dědečkovi. Pěkné dětství přerušila německá okupace. Marie si z ní vybavuje dvě značně rozdílné vzpomínky.

„Maminka myla podlahu a najednou s objevil německý voják. Přijel na kole. Řekl, že doma nechal ženu a děvčátko jako jsem já. Nechtěl dovnitř. Řekl, že nechce našlapat,“ vzpomíná.

Setkání s dalším vojákem bylo jiné. Válka se chýlila ke konci, bylo 30. dubna 1945, Lyčkovi seděli v krytu u sousedů. Přišel německý voják, mluvil francouzsky a požádal jejího otce, aby mu opravil motocykl. Poté se chtěl umýt. „Paní mu donesla vodu v umyvadle. Chtěl mýdlo a ručník. Přinesla. Sousedovic dcera, která měla asi dvacet, podotkla, zda by nechtěl i toaletní vodu. A on tomu rozuměl. Řekl, že nás všechny postřílí. Nakonec se to urovnalo a odjel,“ vypráví.

Dobu za protektorátu prožívala těžce, protože některé její kamarádky často plakaly. „Odvezli jim táty. Několik lidí ze sousedství skončilo v koncentračních táborech,“ vysvětluje.

Jednou z hrabovských rodin, která přišla během války o otce, byli Vašíčkovi. „František odešel na počátku války do ciziny. Tím pádem jeho maminku a bratra Aloise Němci odvlekli do koncentračních táborů. František padl, Alois se vrátil, pracoval u policie a byl starosta Sokola. Já v Sokole cvičila jako žákyně. Byla jsem s panem Vašíčkem roce 1948 v Praze na sletu. Moc jsme si ho vážili. Ale jiní si ho nevážili. Komunisté ho zatkli a vrátil se z vězení až v roce 1960,“ vypráví.

Kdyby jen věděli, zač v koncentráku umírají

Nerada vzpomíná také na pochmurnou dobu po roce 1948, spojenou s honem funkcionářů KSČ na takzvané třídní nepřátele, Vystrašilo ji, že její mistr jednoho dne přišel z porady vedení, sedl si za stůl, dal hlavu do dlaní a rozplakal se. Vážila si ho, šlo o muže, který přežil koncentrační tábor. Jeho nadřízeným se tehdy stal Josef Kalabus, jeden z nejvlivnějších komunistů v železárnách a atmosféra na pracovišti se výrazně změnila k horšímu. Stále se mistra ptala, co se stalo. „On se najedou napřímil a řekl: ‚Maruško, kdyby vaši tátové věděli, za co v koncentráku umírají, ani jeden z nich by se nebyl nechal zavřít‘!“ vzpomíná.

Nikdy nezapomněla ani na to, jak se o více než dvacet let později dozvěděla, že jedna ze sousedek psala posudek na jejího syna. Šlo o zarytou přisluhovačku komunistického režimu. Syn se nemohl dostat v práci na lepší pozici a Stárkovi se dozvěděli, že na něj z místa bydliště přišel posudek, v němž se píše, že jsou věřící rodina. Zjišťovala, kdo ho napsal. Pak se ženy bydlící nedaleko šla zeptat, zda to byla skutečně ona. Dotyčná jí řekla, že ano a oznámila jí, že rovněž napsala posudek na jejího druhého syna.

„Byl tehdy krátce na vojně. Bylo nám divné, že ho chtějí dát pást vepře. Shodou okolností jsme měli jednoho známého v armádě, ten se za něj přimluvil. Tak ho pak nechali opravovat elektroniku. Ale nechybělo mnoho a byl pasákem vepřů. Nejvíce mě ale rozhodilo to, jak se sousedka hrdě k psaní posudků přiznala. Ona na to byla hrdá,“ vypráví.

Mezi lidmi byla faleš

Marie silně vnímala, jak se po nástupu komunistů k moci život kolem ní měnil. Právě v Hrabové komunisté silně prosazovali svůj vliv, protože hodně tamních obyvatel s jejich ideologií nesouhlasilo. V Hrabové žili sedláci, živnostníci. Marie doma rovněž vychovávali tak, aby komunistickým myšlenkám nevěřila, vyrůstala v katolické rodině.

„V osmačtyřicátém mi bylo třináct, ale už jsem vnímala. Mezi dětmi začalo být vidět rozdíly. Chodila jsem do školy s dcerou Vašíčkových a zároveň s dcerou člověka, který zakládal JZD. Mezi lidmi byla faleš, nic poctivého. Viděla jsem, že z některých lidí se stali Jidáši, kteří by za pár stříbrných prodali mámu i tátu,“ říká.

Zatýkání mezi sousedy

Marie si celý život pamatovala jména sousedů a dalších obyvatel Hrabové, kteří v padesátých letech skončili ve vykonstruovaných procesech ve vězení.

Znala strážmistra Sboru národní bezpečnosti Jana Buchala, jeho ženu a dcery. Bydlel rovněž v Hrabové a komunistická justice ho odsoudila v procesu s Miladou Horákovou. Dostal trest smrti. Jeho žena a dcery se poté z Hrabové odstěhovaly a tamní lidé už s nimi dál nebyli v kontaktu.

Cílem komunistů bylo přesvědčit veřejnost, že i v menších městech a obcích žijí takzvaní nepřátelé státu, kteří chtějí škodit při budování socialismu. Vytvářeli proto další, menší procesy, při nichž společně soudili lidi, kteří ve skutečnosti žádnou protistátní činnost společně nevyvíjeli. Před soudem se ocitali především proto, že nebyli v komunistické straně, podnikali a režzm jim mohl něco co zabavit.

Z Hrabové byli zatčeni a odsouzeni: Karel Tellinger, Miroslav Laryš, Alois Vašíček, František Brázdil, Bohuslav Bezruč, Bohumil Suchánek, Oldřich Vašut, Alois Petr, Otakar Lyčka, Bohumil Olšanský a Jaroslav Stárek, který se později stal Mariiným Švagrem. Oldřich Vašut patřil mezi obžalované v procesu, který proběhl v roce 1950 v Ostravě v Čapkově sokolovně a dostal název Buchal a spol. Komunisté se snažili vyvolat dojem, že kontakty z Prahy sahaly až do nenápadné malé Hrabové.

Život ve strachu a mlčení

Do potíží se dostal i manžel pamětnice Bohumil Stárek. „Poštmistr měl synka. Vypravoval, že podpálil statek. Manžel a další to slyšeli, ale nikomu to nenahlásili. Tak padli do podezřelí, že mu pomáhali. Shodou okolností manžel byl tenkrát v kině, když hořelo. Kvůli požáru kino přestalo hrát. Cestou potkal známého. Než došel domů, už tu byli estébáci a ptali se, kde byl. Řekl, že v kině. Chtěli vidět vstupenku. Ještě že ji nevyhodil. Prohlédli mu boty, měl je čisté. Ale švagr zůstal osočený, že tomu blbému synkovi pomáhal,“ vypráví Marie.

Nesla velmi těžce zatýkání sousedů, které dobře znala a o nichž věděla, že šlo o slušné lidi. „Nedalo se nic dělat. Člověk si pořád jen dával pozor na pusu. Strašná doba,“ říká a je přesvědčena, že u řady z nich bylo hlavním důvodem zatčení to, že měli majetek. „Pan Olšanský, cementář, měl maličkou fabriku, hned mu ji zestátnili a jeho zavřeli. Alois Petr národní socialista, Sokol a navíc ještě stolař,“ vzpomíná.

Do práce v patnácti letech

Marie Stárková od patnácti let pracovala. Po skončení měšťanské školy měla jen týden prázdnin a pak hned nastoupila do rourovny Vítkovických železáren. Její tatínek hodně peněz utápěl v alkoholu, rodina  proto potřebovala peníze nejen od něho. Zpočátku roznášela po továrně poštu, pak dostala lepší místo v kanceláři.

Za totality Marie Stárková poznala, jak vypadá ýyslech Státní bezpečnost. Někteří z jejich nadřízených údajně chtěli emigrovat a přišlo se na to. „Bylo to krajně nepříjemné. Pořád jsem jen říkala, že nic nevím. Také chtěli, abych vstoupila do svazu mládeže. Maminka říkala, ať mě Pán Bůh ochraňuje, ať tam nejdu. Jak jsem jí pak po letech byla vděčná. Ve svazu se děly věci. Pořád se tam někdo musel ženit, holky se hned musely vdávat. Byla jsem ráda, že jsem s nimi neměla nic společného,“ říká.

Návraty z komunistických lágrů

Zpětně lituje, že se více nezajímala o to, co její sousedé ve vězení a v pracovních táborech prožili. „Já jsem byla mladá, měla jsem dítě, jezdila jsem brzy ráno do práce, měla jsem dost svých starostí. Ale viděla jsem, že švagr se choval zvláštně. Odsoudili ho na deset let, po pěti letech ho za dobré chování pustili. Ale nebyl na tom dobře. Někdy dlouho stál, koukal do knihy, vůbec nereagoval, když na něj tchyně mluvila,“ říká.

„Jednou někdo zvonil. Byl to pan Vašut, který byl taky zavřený. Vrátil se až v roce 1960. Seděl u nás tady v kuchyni a vyprávěl, jak ho vyslýchal manžel jeho nejlepší kamarádky, která pocházela jako my všichni odsud z Hrabové. V kanceláři Státní bezpečnosti v Ostravě mu zavíral prsty do šuplíku u stolu. Ti chlapi zažili strašné věci, bylo vidět, že si nevymýšlí. Muselo to být příšerné,“ říká Marie.

Nevěřila, že komunismus padne

Marie Stárková nikdy nevstoupila do komunistické strany. Její kolegové ji však požádali, aby se stala na pracovišti předsedkyní odborové organizace, která se za socialismu nazývala Revoluční odborové hnutí. „Říkala jsem jim, že nemůžu mít funkci, protože chodím do kostela. Ale chtěli mě tam,“ říká. Nakonec se podvolila a pak například rozhodovala o tom, kdo ze zaměstnanců pojede do lázní nebo dostane podnikovou rekreaci.

V roce 1977 přešla z Vítkovických železáren do podniku Prefa. Pracovala jako jeřábnice, přemísťovala těžké panely. Pracovala tam až do roku 1989, kdy odešla do penze.

Listopadovou revoluci v roce 1989 sledovala v televizi, ale delší dobu stále nevěřila, že se podaří komunistickou stranu připravit o moc. „Už jsem byla zvyklá na ledacos, tak jsem věděla, že se to klidně mohlo úplně obrátit a ti lidé, kteří chodili na náměstí, mohli být mrtví. Já jsem dlouho nevěřila, že s to podaří. Stále jsem žila ve strachu, tak jsem byla nedůvěřivá,“ vysvětluje.

Přestože celý život říkala, že s politikou nechce mít nic společného, vstoupila do Občanské demokratické strany a její byla tam i v době natáčení v roce 2022. „Jsem jednou z nejstarších členek. Ale že bych byla spokojená s tím, jak se společnost vyvíjí? To nejsem. My Češi máme nedobrou vlastnost. Když se začneme mít dobře, jsme jako posedlí a chceme se mít ještě líp. A to pak bratr nezná bratra,“ říká.