Miroslav Stárek

„Když bylo po válce, nás Rusové přemlouvali, abysme jeli zpátky domů, na Ukrajinu, protože oni si nás počítali – přestože jsme Češi a byli jsme v československé armádě – si nás počítali, že jsme jejich občani. Byli jsme ruský občani. No pochopitelně, my když jsme se dozvěděli, když je konec války, tak jsme se radovali, jenom pár dnů jsme se radovali, že je konec války a že pudeme domů. Ale jo, my jsme se dozvěděli, že jsme přišli pod Rusko, pod Stalina, tak jsme posmutněli a sklopili jsme hlavy a řekli jsme si – co teď, co dál? Rusové nás přemlouvali. My mladý, co jsme byli svobodný, tak určitě žádný z nás nejel domů. A většinou jeli domů starší ročníky, tatínkové, kteří měli rodiče staří doma, nebo tatínkové, kteří měli… maminka zůstala a malý děti, ty jeli domů, taky jeli ti menší hospodáři, kteří jsme říkali: ‚Když Sověti nastolej takovej režim, jako byl vod toho třicátýho devátýho do toho jedenačtyřicátýho roku, tak mně se nic nestane, protože já nejsem tak zámožnej, aby mě vyvezli na Sibiř, tak vono to ňák bude…‘ A my, kterým se jednalo už, abych tak řek, který jsme věděli, že nás nečeká nic dobrýho, že to, co oni nám slibovali, že přijdeme domů, že nás demobilizujou, to jsme jim nevěřili, protože nebyla ukončená ještě rusko-japonská válka. Říkali jsme: ‚My pojedeme vedle domova, ale domů se nedostanem.‘ To je jedna věc. A druhá věc: Co by nás čekalo? Sibiř. A toho jsme se báli.“

„Byl jsem povolán, zavolal si mě velitel naší roty kapitán Lvovka a řek mi: ‚Pudeš zpátky, zahlásíš se veliteli stráže a řekneš mu: «Veškerý to, co jsme nesebrali, zásoby, co jsme neodvezli, součástky, vod hospodářskejch věcí zásoby jako potraviny, obleky, jako zásobování, že ano, tedy palivo, všechno koukejte, abyste evakuovali, a pokud to nestačíte, tak to všechno zapalte.»‘ No, a co teď. Já jdu pěšky, těch dva a půl kilometru jdu pěšky, a teďko všechno jede, všechno utíká – a já jdu zpátky. Sám jdu zpátky s rozkazem. Přišel jsem na místo, že ano, zahlásil jsem to veliteli, vodložil jsem zbraň a postupovali jsme, nakládali jsme, na co jsme přišli, abysme [to odvezli]. Než se udělal Boží den, všechno už jsme měli vodvezený. Nato rudoarmějci útok odrazili a k ránu, tak v půl pátý hodiny, přišli: kapitán Lvovka poslal moji dva kamarády z naší roty, aby [zjistili], kde jsem, co je se mnou atd. No pochopitelně, že mě našli, tak jsem jim to sdělil, no co vám můžu povídat, jo. Byla to velká radost, když potom, když jsme se potkali, když voni mě našli, chvíli jsme něco, chvíli jsme promluvili a vraceli jsme se zpátky.“

„Neměl jsem problémy s komunistickým režimem. Já jsem se nikdy nevystavoval proti komunistickýmu režimu a nereptal jsem, poněvadž jsem to bral jako dějiny, jako historii jsem to bral. Nebral jsem to jako ňákou frázi nebo něco takovýho, že to je divadýlko nebo něco takovýho, to byl děj, historický děj, že ano. Ale jako komunisté, jako u komunistů jsem oblíbenej nebyl. Nikdy jsem proti nim nebojoval ani jsem nagitoval proti nim, nesmiřoval jsem se s jejich zákony a s jejich stranou, do strany jsem nevstoupil, ale přímo abych agitoval proti nim, toho jsem se nedopouštěl.“

„A bylo to přesně v dubnu 1945, v první polovině dubna, když se na nás protrhla maďarská fronta. Tehdy jsme ustupovali. To bych žádnýmu… Nepřeju, nepřeju žádnýmu ten zážitek, to, co se děje při ústupu. Ať mně žádnej neřiká a nevypráví o ňákym hrdinství, o ňákym… To je zmatek nad zmatků, to si žádnej nedokáže představit. Hrdinství je to a odhodlání je to, že jsme plnili svůj rozkaz, necouvli jsme, třebas to stálo ztrátu života. Ale když se ustupuje, tak se ustupuje tak, aby se zdravou kůží člověk moh ustoupit a znovu se moh bránit. A to si nedovedete představit, jaký je to vypětí nervů a zděšení u každýho jednoho z nás. Dobře to řikal generál Klapálek, když byl jednou dotazovanej už po tej sametovej revoluci (zde se pamětník mýlí, gen. Klapálek zemřel již v roce 1984 – pozn. red.) u našich vojáků a měl takovej dotaz: ‚A co, pane generále, bál jste se, nebo jste se nebál?‘ Víte, co odpověděl? ‚Bál. Každý se bojí.‘“