Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Stárek (* 1920)

• narodil se 4. dubna 1920 na Volyni, ve vsi Huleč

• vyučil se strojařem

• na Volyni žil do roku 1944, kdy se přihlásil do československé armády

• sloužil u roty technické obsluhy tankové brigády

• absolvoval tažení po trase Kamenec Podolský – Černovice – Dukla – Velký a Malý Šariš – Levoča a odtud na Moravskou Ostravu

• po válce zůstal v Československu

• 1945 demobilizoval, usadil se na statku ve Zderazi

• později s rodinou přesídlil na Mělnicko

• pracoval v dílnách mělnické elektrárny, bydlí v Brozánkách

Původ

Pan Miroslav Stárek pochází z volyňské obce Huleč, kam jeho prarodiče, původem z Ústí nad Orlicí, přišli roku 1870. Huleč v té době byla součástí carského Ruska, leží na důležité železniční trase Varšava–Dubno–Kyjev, nedaleko Rovna.

Narodil se 4. dubna 1920, a v mládí tak na Volyni prožil rozdělení regionu mezi SSSR a Německo roku 1939. „Věřili jsme, že to nebude tak hrozný dopad, jako když rodiče vzpomínali na hroznou první světovou válku. 1940 ale Rusové začali propagovat kolektivní hospodářství, kolchozy.“ Češi byli ovšem již dobře zavedeni jako soukromí hospodáři.

Vzdělání

Miroslav Stárek před válkou nedokončil střední elektrotechnickou školu v důsledku napjatých vztahů mezi československou a polskou vládou. „Poláci nás, Čechy, ve školách netrpěli.“ Vyučil se tedy „černému  řemeslu“ u firmy Bratři Stárkové – vyráběli zemědělské stroje, „počínaje od mlátiček až k řezačkám, žentourům –  to, co bylo v zemědělství zapotřebí“. Další školení u firmy Špaček v důsledku vypuknuvší polsko-německé války již nedokončil. Po připojení jejich části Volyně k SSSR neměl práci, „to všechno se rozpadlo, firma bratří Stárků přestala existovat“. Poté pracoval při budování silnice Rovno–Lvov, již stavěl Narodnyj komissariat oboronnych děl.

Do armády

Jako branec prošel vojenským výcvikem. Naučil se „dělat zákopy, házet granáty – to všechno se nám vyplatilo potom, když jsme vstoupili do československé armády“. Motivací Volyňáků byl krutý osud „volyňských Lidic“ – Českého Malína. Po osvobození Kyjeva se přihlásil „každý, kdo dokázal udržet zbraň v ruce,“ sovětským úřadům jako zájemce o vstup do československé armády. Na přelomu ledna a února 1944 přijela odvodní komise a Miroslav Stárek s dalšími do armády vstoupil. „Během třech dnů nás nastoupilo do zbraně 12 000.“ Dva týdny po něm narukoval i jeho otec.

Ještě před vstupem do armády tragicky zahynul Miroslavův bratr Antonín při pokusu zlikvidovat zapomenutý protitankový granát.

Členem RTO

Pan Stárek byl přidělen k tankové brigádě. Prodělal výcvik, s ohledem na znalost řemesla kolem motorů a strojů vstoupil na doporučení do roty technické obsluhy (RTO). „Já osobně jsem měl na starosti motocykly a všechny lepší auta.“ Velitelem pětašedesátičlenné jednotky byl ruský kapitán Lvovka. „Naše starost byla, abychom veškerou techniku uvedli vždy do provozu. Je pravda, že jsem nebyl frontovej voják, ale na svý jsem si přišel. Nebylo mnoho dobrých zážitků.“ Radost vojákům způsoboval postup vojsk a osvobozování měst a vesnic, ovšem za krutou cenu životů mnoha kamarádů.

„My jsme byli unavení, nevyspalí, sotva jsme rozložili ponky, hned byl rozkaz jít dál. Co je ale nejsmutnější: tam, kde jsme zakotvili, veškerou naši techniku museli jsme zakopat. A to nás hrozně huntovalo. Hladoví jsme byli, kuchyň nebyla, my jsme dostali suchej příděl, a pak už nebylo. Hlad jsme zaháněli kouřením. Kouřili jsme ruskej tabák zabalenej do novin.“

Vojáci bývali nastydlí, mívali chřipku. Na motocyklu M-72 absolvoval Stárek dlouhé trasy z pověření styčného důstojníka jako posel, někdy i v nedostatečné výstroji. Jednou po dělostřelbě byl zasypán hlínou a na týden ohluchl.

Velitelem stráže

Paradoxně se panu Stárkovi lépe žilo, dokud nezískal svou první (a jedinou) „pecku“. Pak se stal velitelem stráže a dvakrát týdně, někdy i obden, musel celou noc každé dvě hodiny zavádět stráž, takže se prakticky nevyspal. „Pěšáci to jistě měli mnohem horší, ale i my jsme často promokli tak, že jsme si nedokázali zout ani boty přes nasáklé onuce. Praxe byla taková: svléknout se do spodního prádla a tím mokrým se přikrýt. Nasbírat cokoli, větve, chvojí, hlavně uchránit ledviny před nastydnutím.“

Maďarská ofenziva

Pan Stárek podrobněji vzpomíná na ústupové boje v Horním Slezsku, kde čelili maďarské protiofenzivě. Tehdy prožil silné pocity strachu a zmatku. Úkolem RTO byla mimo jiné evakuace techniky a pohonných hmot, v případě nemožnosti evakuace i jejich likvidace. Po úspěšném odsunu výzbroje se Sovětům podařilo maďarský útok odrazit.

Kázeň

„Za Duklou jsem byl přidělenej, abych dal do pořádku willysku sovětského generálmajora Kambulova(?). To byl přísnej člověk, ale na vojáka nedal dopustit. Voják musel splnit rozkaz, ale pak to měl dobré.“ Kázeň v jednotce považuje pan Stárek za výbornou. „My jsme museli splnit rozkaz, protože ti kluci tam to potřebujou.“ Na druhou stranu pan Stárek vzpomíná i na situaci, kdy vyšel vstříc jednomu z řidičů a pozdržel opravu alespoň do rozednění, poněvadž ten se noční jízdy obával.

Velmi dobré byly i vztahy v jednotce: „Mužstvo ve válce, to byl kamarádšoft.“

Styk s domovem

„Dopisy jsme dostávali zřídka, ale dostávali. Dostávali jsme taky balíky, co nám maminka nebo manželka poslala.“ Balíky ale často nedorazily, dopisy, které vojáci psali, byly cenzurovány. Nesměli psát např. žádné konkrétní údaje o místě apod. „Dovolená nepřicházela v úvahu,“ pouze po zranění se někteří vojáci dostali na čas domů.

Smíšené pocity na konci války

Po skončení války v Evropě měli volyňští vojáci „radost jen chvíli, a pak jsme posmutněli“. Bylo jasné, že Volyň „připadne Stalinovi“, a tak se mnoho z nich obávalo návratu: tušili, že je čeká nasazení proti Japonsku nebo Sibiř. O návratu domů uvažovali hlavně otcové od rodin a také majitelé hospodářství natolik malých, že se neobávali osudu „kulaků“. Okamžitě po válce ale byli vojáci povyšováni, dostali nové uniformy, zatímco ti, co chtěli zůstat v Československu, „byli jako prašivý ovce“.  Vedle sovětských politruků se najednou z řad mužstva vynořili i čeští komunisté „a kamarádství najednou skončilo a už jsme byli nepřátelé“. Miroslav Stárek se přesto rozhodl zůstat v Československu. „Asi tak do týdne, do čtrnácti dnů po válce se rozhodovalo, kdo pojede domů, a kdo ne. Z naší roty zůstali jsme jenom čtyři, kteří jsme nejeli zpátky do Sovětského svazu.“

Demobilizace

Krátce po válce prošel ještě několik posádek, po demobilizaci se usadil ve Zderazi na Rakovnicku. Vzpomíná na opomenutí své osoby při poválečném povyšování a vyznamenávání. Vstupu do armády pan Stárek nikdy nelitoval.

Po válce

Po demobilizaci Miroslav Stárek netušil, co bude dělat. „Zůstal jsem sám v Československu a půl druhého roku trvalo, než mohli rodiče reemigrovat za mnou.“ 1945 byli vojáci usídleni na zemědělských usedlostech: „Každý si mohl vybrat takový statek, na který stačil. Já jsem byl v listopadu osídlen ve vesnici Zderaz na Rakovnicku.“ Statek převzal po náhradním správci ze Skryjí. „Ti národní správcové, ti byli jenom pro zlost. Nic neudělali.“

Problémy s režimem neměl: „Já jsem to bral jako historii, ne jako divadlo; u komunistů jsem ale oblíbenej nebyl, i když jsem proti nim nikdy neagitoval.“

Ze zemědělství pan Stárek po několika letech odešel a spolu s manželkou, volyňskou Češkou Allou Husákovou, a rodinou odešel na Mělnicko. Pracoval v Elektrárně Mělník, nový domov našel v Brozánkách u Mělníka.

Vzkaz dalším generacím

Pan Stárek hovoří o upevňování vlastenectví a naplňování odkazu bojovníků „ze všech úseků fronty. Především mějte úctu ke své vlasti.“

Přepis nahrávky neznámé autorky vyhotovil Jaroslav Richter