"Musel jsem si kleknout, dát hlavu na zem, ruce mi svázali pevně za záda a začali mě mlátit. Bili mě dva, jeden mi pravidelně tiskl hlavu nohama, abych se necukal. Vyslýchali mě: pro koho pracuji, kolik mi za to platí, koho řídím. Našli u mě v peněžence deset euro, flashku s nápisem “Polské rádio” a v pase polské vízum. Řekli o mně, že jsem polský špión. Neměl jsem strach. Četl jsem hodně protokolů z výslechů a bylo mi jasné, že jakmile se přiznám, zabijí mě. Jestli jim řeknu, že jsem novinář, ochránce lidských práv, pozorovatel, že mě také zabijí. Řekl jsem jim, že se dcery vrací do Minsku, což byla pravda, a protože se před naším domem konal nějaký zátah, bál jsem se o ně, aby se k tomu nepřimotaly, mohlo by to špatně dopadnout. Začali mě vyslýchat, co dělám pro Polsko, co mám na té flashce. Řekl jsem jim, že se zabývám represemi v Orše a že tam je analýza dat obětí represí. Že moji prababičku a mého pradědu také takto vyslýchali, než je popravili. Smáli se mi a říkali: 'Tak to máš dědičné.' Odpověděl jsem, že ano. Asi dvacetkrát mě praštili přes zadek. Jeden z nich se pokoušel působit na mé svědomí otázkami typu: 'Co se ti nelíbí na Bělorusku? Nelíbí se ti pořádek, stabilita? Nemáš snad co jíst, jako tomu bylo v devadesátých letech? Chceš, aby to tu bylo jako dřív?' Propagandistické prázdné řeči, stejné jsem dříve slyšel od Lukašenka v televizi, ale žádný dojem to na mě neudělalo."
"Nejen já, ale i členové volební komise a pozorovatelé ze státních organizací byli překvapeni, jaké množství lidí přišlo k volbám. Od osmi hodin ráno do osmi večer šel nepřetržitý zástup lidí, stála tam fronta dlouhá přes padesát metrů. Nic takového jsme neviděli posledních dvacet let. A protože štáb Tichanovské dal pokyn skládat volební lístky zvláštním způsobem, do harmoniky, sledovali jsme nejen počty voličů, ale i to, jakým způsobem se složené lístky odevzdávají. Bylo poznat, že spousta lidí hlasuje pro Tichanovskou, mnozí měli bílé náramky. Přicházelo tak velké množství lidí, že jsme si s většinou z nich stihli říct jen pár slov, pokud jsme někoho minuli, tak maximálně dva tři lidi. Na konci dne, když se volební místnost uzavřela, poprosili nás, nezávislé pozorovatele, abychom odešli. Pozorovatelka, která tam byla za státní úřad s námi sympatizovala a radila nám se domluvit. Říkala, že na předsedu komise je vyvíjen nátlak, že byl za ní v předvečer "omonovec" [člen speciální policejní jednotky], a že mají problémy z toho, jak mi tu už pět dní bez přestávky dozorujeme.
Předsedkyně trvala na svém. Přišla policie a ihned na ni uvalila vazbu. Vyhnali nás nejdřív do předsálí a pak na ulici. Na ulici stálo několik desítek lidí, kteří čekali na výsledky hlasování. Ještě se sčítaly hlasy a zavolala mi dcera, že centrální volební komise oznámila v televizi, že pro Lukašenka hlasovalo 79 procent voličů."
“Byl jsem v šoku, když jsem se v protokolu o výslechu bratra mé prababičky dočetl, že se přiznává k tomu, že je polský špión, stejně tak jeho sestřenice, která údajně vede síť špiónů. Přiznal se, že vyvážel z Orši do Moskvy nějaké balíčky, za které dostával zaplaceno. Až později jsem pochopil, co bylo v těch balíčcích, stejně to bylo jedno, byly tam peníze od bratra z Polska na kabát, žádná špionáž, prostě jen peníze na kabát. Podruhé jsem byl v šoku, když jsem v protokolu o výslechu Antona Kamenského viděl seznam příbuzných. Uvedl okolo patnácti jmen s upřesněním, kdo je jak s kým příbuzný. Mnohá příjmení jsem neznal. Hledal jsem ta jména v otevřené databázi na internetu a ukázalo se, že skoro všechny zastřelili.”
Igor Stankevič se narodil 30. ledna 1976 ve městě Orša ve Vitebské oblasti v tehdejší Běloruské sovětské socialistické republice. Ze strany matky byli jeho předci Poláci, rodovým jménem Kamenští. Po Velké říjnové socialistické revoluci v říjnu 1917 mnozí jeho předkové čelili vykonstruovaným obviněním z “polské špionáže” a represím. V roce 1930 byla rodina Kamenských označena za kulaky a byl jim zabaven majetek. Prababička Anna Josifovna Kamenská a pradědeček Zacharij Samuilovič Chodovcev byli popraveni v roce 1937. Jejich příbuzní byli buď posláni do gulagu, nebo zastřeleni. Během dvaceti let podlehlo represím více než třicet členů rodiny.
Igor vystudoval fakultu žurnalistiky na Běloruské státní univerzitě. Začala ho bavit historie Běloruska, naučil se polsky a bělorusky a sestavil rodokmen své rodiny. V roce 2000 pracoval na přípravě Sjezdu za nezávislost, v roce 2001 byl členem tiskového centra v předvolebním štábu opozičního politika V. I. Gončarika. V roce 2017 uspořádal veřejnou iniciativu „Kobyljaki. Zastřeleni v Orše“, která měla upozornit a pomoci uchovat odkaz obětí represí stalinského teroru. V době prezidentských voleb v roce 2020 byl pozorovatelem za lidskoprávní organizaci Běloruský helsinský výbor, 11. srpna byl zatčen, vyslýchán a zbit. Z obavy o život opustil území Běloruska a odjel do Polska díky osvědčení “karta Poláka”, kterou disponuje kvůli svému původu. Od té doby žije na území Evropy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
