„Od říjnu 1943 do roku 1944 jsem stál na frontové linii. Samé stromy bez větví a bez listí, vše zničeno granáty. Když jsme začali postupovat, viděl jsem poprvé civilistu. Cítil jsem se zvláštně, možná jsem se styděl nebo se ho bál... Celou dobu bylo u všech stejné oblečení a najednou civilní. Byl to psychologický zlom, v tom momentě, kdy jsem ho viděl, jsem se lekl.“
„S armádou jsme se spojili v říjnu 1943. Hned jsem byl poslán do školy mladších velitelů-rozvědčíků 12. záložního pluku. Tam jsem byl necelé tří měsíce. V prosinci nás již poslali na frontu.“
„Když začala operace Bagration, dostali jsme úkol, já a ještě další tři rozvědčíci a jeden ženista jsme měli v Bychově zlikvidovat německá palebná postavení, která na druhé straně Dněpru vystřelovala světlice, které osvětlovaly řeku a široké okolí. Měli jsme malou loďku, na ní jsme se dostali na druhý břeh. Kousek od hřbitova byla nějaká betonová budova a tam vybuchovaly bomby. Asi tam byl nějaký sklad munice, který rozstřílelo naše dělostřelectvo. Tak jsem chlapcům řekl, že bychom mohli projít mezi hřbitovem a tím vybuchujícím skladem. Tam Němci určitě nebudou. Dostali jsme se do města, byla noc. Ženista začal hledat miny, abychom mohli projít. Šlo to pomalu. Tak jsme se rozhodli, že půjdeme po záhonech se zeleninou, tam snad miny nebudou. Risk se vyplatil. Pak tam už byly koleje od tanku, tak jsme šli po nich, ani krok stranou. Došli jsme až do centra. Nalevo těžká palba, napravo nádraží, ale uprostřed klid a my jsme byli uprostřed. Již jsme viděli palebná postavení osvětlující Dněpr. Pustili jsme tam dávku z kulometu. Nikdo palbu neopětoval.“
Pan Anatolij Tichonovič Stančenko se narodil v roce 1925 ve vesničce Počepy v Mogilevské oblasti v Bělorusku. Po okupaci byl v roce 1942 deportován na práci do Německa. Ze zajetí se mu podařilo uprchnout. Od roku 1943 byl partyzánem v Suvorovově oddílu. Téhož roku se oddíl spojil s postupující Rudou armádou. Jako vojenský vyzvědač působil v Bychovské oblasti. Diverzní skupina, jejímíž byl Stančenko členem, překročila Dněpr, zlikvidovala německá palebná postavení, a zajistila tak prostor pro nastupující oddíly sovětské armády. Absolvoval školu mladších velitelů-rozvědčíků. Poté sloužil u speciálního výzvědného oddílu 3. armády. Od roku 1944 byl rozvědčíkem 1208. střeleckého pluku 362. hornodněperské divize. Téhož roku utrpěl již čtvrté těžké zranění, byl hospitalizován a poté demobilizován. A. T. Stančenko byl vyznamenán řádem Velké vlastenecké války I. stupně, Partyzán Velké vlastenecké války I. stupně, medailemi Za odvahu a Vojenské zásluhy. Po válce žil v Mogilevě, zemřel roku 2006.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
