„Konec osmdesátých let, jak se k nám dostávaly všechny ty samizdaty, tak mezi nimi mnoho a mnoho různých petic – Několik vět, za propuštění pana (Augustina) Navrátila. (Pavla) Wonky, (Ivana) Polanského… Někde mám doma ještě fotografie. S těmi peticemi jsme obcházeli příbuzný, známý, lidi, kterým jsme důvěřovali. Pravdou je, že někteří to podepsali v návalu nadšení a pak přišli za námi, ať je z toho vyškrtneme. Už to bylo ale třeba odeslané. Někteří dostali dodatečně ještě strach. Ještě v tom osmdesátém osmém, (osmdesátém) devátém se lidé báli. Ale tady ty petice se podepisovaly. To šlo houfně. Ještě nedávno jsem doma narazila na arch Několik vět.“
„Přestože o nás věděli, tak nás nevybrali, ale jednou se stalo, že jsme měli telefon a nějaký neznámý hlas, který se představil jako přítel, vyzval manžela, aby šel ven. Bylo to večer, někdy v devět nebo deset hodin. Jemu se to už zdálo podezřelé, ale šel ven a tam ho čekal v autě nějaký tajný a odvezl ho na Račice do lesa a tam no teda jenom přátelsky říkal, že mu chce poradit, abychom si dali pozor, že ví, že k nám má na druhý den přijet významná osobnost a že tam shromažďujeme mladý rodiny a že s ním vyvíjíme nějakou protistátní činnost a že nám jen v dobrém radí. Ale to nám bylo jasný, že o nás ví úplně. Takže jsme přistoupili k tomu, že jsme do rána likvidovali kompromitující materiály, trhali, škubali a hlavně manžel objížděl všechny lidi, kteří k nám měli druhý den přijet, aby nechodili. A přijeli snad jenom jedni, kterým se nedovolal a těm jsme ještě napakovali nějaké věci, které odvezli k sobě domů.“
„Tak se stalo, že k nám přijel otec Josef Zvěřina. Seznámili jsme se a velice lidsky jsme si padli. Mně hodně imponoval také tím, že taky studoval dějiny umění a měl hluboké znalosti nejen teologické, ale filozofické a také co se týče umění. Takže jsme vedli dlouhé hovory a domluvili jsme se, že k nám zase přijede. A tak se stalo, že k nám začal jezdit a těch deset let do jeho smrti k nám jezdil. Stal se z něho náš rodinný přítel. Zapadl do naší rodiny a domluvili jsme se, že budeme organizovat takové bytové kroužky, kdy pozveme několik přátel a on nám bude přednášet teologii, dogmatiku. Nejdřív se to rozjíždělo tak nějak nenápadně a ani jsme nevěděli, do čeho jdeme, ale protože nás to s manželem velice zaujalo, chytlo, nadchlo, tak jsme tomu v podstatě uzpůsobili celý náš život. Vždycky se to připravovalo od jedné přednášky k druhé. To byly většinou víkendové akce. Později kvůli prozrazení se to dělo na různých místech na Šumpersku, Zábřežsku, na chatách, v různých bytech, ale vždycky měl základnu u nás. Díky tomu jsme poznali spoustu dobrých lidí, kteří nám potom pomáhali rozšiřovat různé samizdaty, různou literaturu, skripta se rozmnožovala a distribuovala. Potom k nám jezdili i jiní lidé jako třeba otec Oto Mádr.“
Jitka Srovnalová se narodila 12. dubna 1953 v Šumperku jako nejstarší ze tří dětí rodičům Aloisi a Zdence Frankovým. Její otec se za druhé světové války zapojil do odboje a bezmála rok strávil v nacistických věznicích. Potíže měl i po nástupu komunistického režimu. V roce 1948 ho akční výbor vyloučil z vysoké školy veterinární, kterou si mohl dodělat až po několika letech v dělnických pozicích. Velkou část dětství prožila Jitka v Jeseníku, kde otec pracoval jako vedoucí veterinárního střediska a kde vystudovala gymnázium. Po jeho absolvování ale z důvodu otcovy angažovanosti během Pražského jara nedostala doporučení na vysokou školu. Až po roce v dělnické pozici mohla na Filozofickou fakultu univerzity Jana Evengelisty Purkyně (dnešní Masarykova univerzita), kde vystudovala obor dějiny umění a národopis. V roce 1976 se vdala za Františka Srovnala, s nímž se přestěhovala do Prahy. Během pobytu v Praze získali v tamní komunitě věřících mnohá celoživotní přátelství, a to i z řad katolického disentu. V roce 1980 se už s dvěma dětmi Srovnalovi odstěhovali do Zábřehu. Postupem let Jitka Srovnalová přivedla na svět dalších pět dětí. V listopadu 1980 se nešťastnou náhodou ve studni utopil pětiletý syn Jakub. Ve svém domě v Zábřehu pořádali manželé Srovnalovi bytové semináře, rozšiřovali samizdaty, protikomunistické petice, náboženskou literaturu. Římskokatolický kněz a jedna z vůdčích postav katolického disentu Josef Zvěřina u nich deset let tajně přednášel teologii a dogmatiku. V listopadu 1989 se manželé Srovnalovi zúčastnili v Římě svatořečení Anežky České. Tam se také dozvěděli o demonstraci na Národní třídě. Počátkem devadesátých let byl manžel zvolen starostou města Zábřeh. Jitka Srovnalová pak deset let pracovala jako památkářka v Mohelnici. V době natáčení v roce 2022 bydlela se svým manželem stále v Zábřehu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!