Josef Srkal

„To pak ty Židy, když neměli ještě koncentráky, vraždili bokem. Mezi Moštěnicí a Futorem byla taková roklina malinká, jinak byla rovina. Tam ty Židy odvedli, bylo tam dvě stě nebo ještě víc Židů. Museli si vykopat velkou díru. Z okolních vesnic lidi všechny nahnali tam, aby se na to dívali. Viděl jsem, když je tam stříleli, oni je postavili do řady před jámu a stříleli. Střílelo celé komando. Jeden měl před sebou mladou ženu, hezkou, snad se mu zalíbila, a nevystřelil. Ženská zůstala stát. Když stála, tak přišel Němec k tomu Němci, který ji měl zastřelit, a hned ho zastřelil, toho Němce, hodil ho do jámy a tu ženskou po něm.“

„Ještě vám řeknu o tátovi, on byl u Rudé armády. Oni se tam cvičili, ale náš táta a Novák nevzali zbraň do ruky, protože byli křesťané. Tak že je odstřelí, že je zastřelí a hotovo, že je fronta a ve frontě se tohle netrpí, takže je zastřelí. Oni leželi v noci a ráno je měli odvézt a zastřelit. Novákovi se zdálo, že je nezastřelí a že půjdou domů. Našemu tátovi taky, přesně to samé. Zdálo se mu, že je nezastřelí a že půjdou hned domů. Zkrátka vzali je tři vojáci a vedli je do rokliny asi kilometr vzdálené. Tak je tam odvedli a tam je měli odstřelit. Místo toho jim jeden voják řekl: ‚Utíkejte, utíkejte.‘ Tamty on nějak zabavil a oni utekli a už je nemohli nijak chytit. Schovali se někde a přicestovali ze Suchobezvodnej domů ve válce. Nechali se zarůst hrozně vousama a dělali ze sebe hrozné starce. Starce na frontu nebrali. Tak prožili válku doma.“