Josef Srkal

„Ještě vám řeknu o tátovi, on byl u Rudé armády. Oni se tam cvičili, ale náš táta a Novák nevzali zbraň do ruky, protože byli křesťané. Tak že je odstřelí, že je zastřelí a hotovo, že je fronta a ve frontě se tohle netrpí, takže je zastřelí. Oni leželi v noci a ráno je měli odvézt a zastřelit. Novákovi se zdálo, že je nezastřelí a že půjdou domů. Našemu tátovi taky, přesně to samé. Zdálo se mu, že je nezastřelí a že půjdou hned domů. Zkrátka vzali je tři vojáci a vedli je do rokliny asi kilometr vzdálené. Tak je tam odvedli a tam je měli odstřelit. Místo toho jim jeden voják řekl: ‚Utíkejte, utíkejte.‘ Tamty on nějak zabavil a oni utekli a už je nemohli nijak chytit. Schovali se někde a přicestovali ze Suchobezvodnej domů ve válce. Nechali se zarůst hrozně vousama a dělali ze sebe hrozné starce. Starce na frontu nebrali. Tak prožili válku doma.“

„Někteří vystoupili v Žatci nebo v Podbořanech, ale nás vezli až do Bochova, do takových dřevěných budov, kam nás nastěhovali. Odtamtud jsme si hledali místa, kde bychom bydleli. Tak jsme zakotvili v Tašovicích. V Tašovicích jsme zabrali malé hospodářství, šest hektarů. Táta šil a my jsme s Láďou obdělávali. Když měly přijít kolchozy ve čtyřicátém osmém roce, když Gottwald vyhrál, tak jsme se honem koukali odtamtud dostat pryč, abychom nebyli v kolchozu. Honem pryč. Odstěhovali jsme se na Stachov. Ze Stachova jsme pak šli do Podbořan.“