Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Srkal (* 1932)

• narozen v roce 1932 v obci Moštěnice na Volyni

• dětství prožil na Volyni

• otec pacifista dezertoval z Rudé armády

• svědek lokálních válečných událostí na Volyni

• v roce 1947 návrat do Československa

• hospodářství v Bochově, Kašovicích, Podbořanech

• žije v Siřemi u Podbořan

Josef Srkal pochází z české evangelické rodiny usazené po několik generací na Volyni. Jeho předkové odešli na Volyň tak jako zhruba 15 000 Čechů, kteří se od šedesátých do osmdesátých let 19. století vystěhovávali především z ekonomických důvodů do okolí měst Rovno, Dubno, Luck, Žitomir a Ostroh. Josef Srkal se narodil v roce 1932 v obci Moštěnice v okrese Ostroh. Jeho otec pracoval jako krejčí, matka byla švadlena. V rodině Srkalových, která hospodařila na statku, se narodilo celkem osm dětí. Josefův otec si získal v obci autoritu díky své znalosti Písma a přezdívalo se mu „kazatel“. Velice se přátelil se sousedem Novákem, také kazatelem.

Řádění černého komanda

Na začátku války byla Moštěnice a západní část Volyně, která od roku 1921 patřila Polsku, obsazena Sovětským svazem. Pamětník na příchod Rusů v roce 1939 vzpomíná: „Rusáci nás neměli rádi. Češi kritizovali komunismus.“ Později, po napadení Sovětského svazu německou armádou v roce 1941, vedla touto částí Volyně a Moštenicí sovětsko-německá fronta. Vesnicí procházela vojska Wehrmachtu, většina domů byla zničena a obyvatelé zažívali teror. „Nejdřív šel Wehrmacht a za ním komando SS s naverbovanými žoldáky různých národností, říkalo se jim ´černé komando´. Chtěli oblast vyčistit od Poláků, Židů i Čechů. Holky nad šestnáct tahali na práci do říše.“  Pamětník byl v té době očitým svědkem brutální vraždy asi dvou stovek židovských obyvatel okolních vesnic: „Němci posbírali Židy po všech vsích a přivedli je do rokliny mezi Moštěnicí a Futorem. Židé si museli vykopat velkou díru, hrob. Lidi ze tří nejbližších vesnic tam Němci nahnali, aby se na to dívali. Všechny Židy postavili do řady a postříleli. Sám jsem viděl, jak jednoho Němce, který nevystřelil na mladou ženu stojící před ním, jeho velitel okamžitě popravil a hodil i se zastřelenou ženou do hromadného hrobu.“

Otec Josefa Srkala i jeho přítel Novák museli narukovat do Rudé armády. Oba jako přesvědčení křesťané odmítli bojovat se zbraní v ruce. Za neplnění vojenských povinností jim hrozilo zastřelení. „Novákovi i otci se noc před popravou zdál stejný sen, že je nezastřelí, ale že půjdou domů. Ráno pak jeden ze tří vojáků, kteří je vedli do rokliny k popravě, otci i Novákovi řekl: ´Utíkejte!´ Dva zbylé vojáky pak nějak zabavil a otec s Novákem zběhli. Už je nechytili.“ Do konce války se pak Josefův otec s Novákem ukrývali doma. Nechali se zarůst vlasy i vousy, aby vypadali jako starci.  

Rusové, banditi i banderovci

Když se po neúspěšné blokádě Leningradu vracela fronta zpět a německá vojska ustupovala, Moštěnice byla ostřelována a zůstaly v ní pouze dvě rodiny – Novákovi a Srkalovi. Ostatní obyvatelé utekli do lesů, přestřelka mezi ustupujícím Wehrmachtem a Rudou armádou trvala týden. „Dokonce k nám do domu přišel německý velitel, a když viděl, že táta čte u stolu s tolika dětmi Bibli, říkal: ´Gut, gut.´ Zjistil, že jsme Češi, a začal mluvit česko-německy. Byl to nějaký sudetský Němec.“ Na konci války se tato oblast Volyně dostala do střetu územních zájmů Ukrajiny a Sovětského svazu. Jak vzpomíná pamětník, „byl tam velký guláš. Plenili nás všichni. Ve dne chodili Rusáci, navečer banditi, taková všelijaká národnostní směska, a v noci přišli banderovci.  Češi totiž hospodařili nejlíp, takže v českých domech se vždy našlo něco k jídlu.“

Češi se všeobecně na Volyni těšili dobré pověsti i mezi Ukrajinci, kteří si Čechů pro jejich píli a přičinlivost vážili. Ukrajinští nacionalisté, příslušníci jednotek banderovců, však při svých etnických čistkách nebrali ohled na nikoho. Josef Srkal jako chlapec byl očitým svědkem mnoha krutostí spáchaných za druhé světové války na civilním obyvatelstvu. Vzpomíná na vyvraždění rodiny Domanských v jeho obci: „Divil jsem se, že mají krávy stále ve chlívě, zatímco já jsem byl od rozbřesku na pastvě. Vešel jsem do domu, v kuchyni nikdo. V pokoji jsem našel hospodáře i se ženou, v pokojíku kluka, se kterým jsem měl hnát na pastvu. Všichni byli probodaní noži. Ve stodole pak ležel zavražděný i jejich čeledín. Banderovci nešetřili nikoho.“ S tragickou událostí se panu Josefovi spojuje vůně jasmínu, který kvetl na zahradě domu tehdy, když zavražděné objevil. Někteří obyvatelé vesnice raději utekli do města, kde nehrozilo tak velké nebezpečí. Později i Rudá armáda věnovala ochraně vesnic před banderovci větší pozornost.

Pryč od kolchozu

Po skončení války začala jednání o reemigraci volyňských Čechů do vlasti. Na základě dohod mezi Sovětským svazem a Československem tehdy Volyň opustilo mnoho rodin, uvádí se počet zhruba 40 000 osob. Také Srkalovi se rozhodli pro návrat do Československa. Dosti krkolomnou cestu absolvovala desetičlenná rodina v polovině roku 1947. „Spolu s Novákovými jsme zabrali celý vagon. Čtrnáct dní nám trvala jen cesta na hranice, protože nás v každé stanici nechávali čekat. Na hranici nám dělali očistu, sypali nám prášek za košili. Po odvšivení jsem byl moc rád, že jsem se vší zbavil. Pamatuji si i jedno pořekadlo: ´Davaj, Stalin, myla, uže voši majut kryla. Staline, dej mám mýdla, vši už mají křídla.´“ 

Při průjezdu Československem navrátilci obdivovali vesnice i města. Dojeli do Žatce, odkud pak pokračovali do Bochova. Tam strávily rodiny nějakou dobu v provizorním ubytování a postupně si hledaly nový domov. Většinou šlo o statky, které museli opustit sudetští Němci. Rodina Srkalových se usadila v Tašovicích. „Táta šil a my s bratrem jsme obdělávali půdu. Když měly přijít kolchozy ve čtyřicátém osmém roce, kdy Gottwald vyhrál, tak jsme honem koukali rychle se odtamtud dostat pryč, abychom nemuseli do kolchozu.“ Přestěhovali se do Stachova u Blšan a později koupili dům v Podbořanech, „kde skončilo naše putování“. Rozhodnutí svých rodičů vrátit se do země předků pan Josef Srkal nelituje, naopak tvrdí: „Měli bychom být vděčni Benešovi i Svobodovi, že nás vzali zpátky.“