Libuše Šrámková

* 1934

  • "Já jsem víc prožívala taky to, že jsem byla zavřená a že jsem vždycky – to musím říct, protože když bylo po válce, tak to bylo jak na Divokém Západě. Protože tam chodili Rusové, opilí, tam byl taky blízko pivovar, tak se opíjeli a tak lidi se zavírali a oni bouchali a řvali. Nebylo to pěkné. I když nás osvobodili. To si taky pamatuju, že když jsme s tou tetou bydleli v Židenicích a tam se stavěla pro Němce nějaká továrna v kopci, a to se jim tam nelíbilo, že tam padá písek, tak se odtáhli, šli pryč. No a lidi, kteří neměli sklep, tak tam přenocovali. Tam jsme byli čtrnáct dní, zavření, jenom vždycky jsem šla s tetou, ta byla na mě hodná, chodily jsme se dívat, jak bombardují Brno. Maminka se bála hrozně. A vím, že když jsme leželi a spali jsme, tak že chodil Rus, měl ten plášť a měl samopal – ptal se: ,Ne Němec, ne Němec?‘ A potom, jak vypadli, k ránu, každý už se balil, protože každý měl strach z těch Rusů, protože to bylo divoké."

  • "Když byl konec války, tak tam právě jsme se odstěhovali. Tam se objednal autobus a měli jsme někam jet. Nevím, jestli směrem na Jihlavu – to mně jednou říkal jeden pán, co tam taky žil, že do Jihlavy se mělo jet a ještě pořád dál. Utíkali prostě. Takže za pět minut dvanáct maminka z toho autobusu – tam byly, s tou tetičkou, to byla její sestra, tak pořád tam stály, přemlouvaly, že já jsem dcera a tak dále. Žádné doklady, nic. A ten Čermák, ten mně právě všechno vyběhal, protože maminka měla strach, že mě odsunou, protože jsem mluvila německy. A mně to dělalo tak potíže, to si pamatuji, ta čeština. Učila jsem se, chodila jsem potom na tu Cacovickou a pan učitel, který si mě opravdu oblíbil, tak se mně věnoval. Učil mě to di- ti-, to mně nikdy nešlo."

  • "Chovali se ke mně dobře, to nebyl žádný rozdíl mezi Němci nebo tak. Tam ale byly samé německé sestřičky, vychovatelky, takže já jsem neuměla vůbec česky. Já jsem … no prostě německy. A tam jsem chodila do té školy, Na Hlinkách, to jsme chodívali vždycky pěšky, jak to ukazují, v štrůdlu, a zpívali jsme německy taky. No a zpět už jsme chodili sami."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 29.06.2023

    (audio)
    délka: 34:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 14.07.2023

    (audio)
    délka: 15:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka měla strach, že mě odsunou

Pamětnice jako tříleté dítě před začátkem německé okupace
Pamětnice jako tříleté dítě před začátkem německé okupace
zdroj: Archiv pamětnice

Libuše Šrámková se narodila 5. července 1934 v Brně. Do sedmi let žila s matkou Josefou Šrámkovou, která se o ni starala sama, potom se ale dostala do dětského domova. Ten byl silně germanizovaný, vychovatelky byly výhradně německé, děti se vůbec nedostaly do styku s okolním světem, chodily do školy v zástupech a zpívaly německé pochody. Malá Libuše zde postupně zapomněla rodný jazyk i kulturu. Až na poslední chvíli, když z dětského domova odjížděl autobus utíkajících Němců, matka ji z něj nečekaně vyzvedla. Pamětnice u sebe neměla žádné dokumenty, jen panenku jako veškerý majetek. V poválečných dnech ji matka schovávala, protože se bála, že ji odsunou. Zároveň se pamětnice postupně znovu učila česky, české děti ve škole se jí ale stranily. Když dokončila základní školu, vyučila se pletařkou, vdala se a pracovala v Třebíči, Jihlavě a posléze opět v Brně. Byla také členkou úspěšného týmu házené. V 50. letech vstoupila do mládežnické organizace ČSM. V roce 2023 žila v Brně.