Petr Špinler

„Měl jsem asi šest let a přišlo k nám do světnice plno vojáků a civilistů. Maminka zrovna zadělávala na chleba a chodila s kopiskem kolem dokola. Vždycky se peklo tak jedenáct bochníků. Vojáci s dalšími lidmi zrovna přišli kontrolovat, co všechno máme v sýpce za obilí. Mohlo tam být jen na setí a určené množství na osobu. Všechno ostatní se muselo odevzdat. Na obci mysleli, že má tatínek všechno v pořádku, tak kontrolu poslali k nám. Tatínek měl totiž všechno rozdělené na hromádkách a u všeho cedule, kolik toho je. Když to všechno převážili, tak zjistili akorát půlmetrákovou odchylku. Říkali, že to bylo tím, že pytle byly po vyprání vlhké a těžší. Proto jim to nevycházelo, ale nic z toho nebylo. Dopadlo to dobře. Takže ještě po válce říkal tajemník, že by tatínka měli odměnit, že zachránil obec, že prohlídky dopadly dobře.“

„Tady byla lavička na dodávky mléka, na kterou jsme mohli dávat jídlo pro zajatce. Soused se tehdy trochu opozdil, a když šel transport nahoru a viděli, že nese chleba, tak se pár zajatců vytrhlo z transportu a běželi naproti. Dozorci po nich začali střílet. Kulky nám létaly do střechy. Jednoho zajatce zastřelili před našimi okny. Pak ho odvezl nějaký německý sedlák, protože byli ubytovaní v Horní Dobrouči. Někteří zajatci měli otřesné boty a jiní jen nohy obvázané hadry. Měl jsem tehdy asi deset let, takže jsem si toho všímal.“

„Můj tatínek vypravoval rozdíl mezi koncem první světové války a druhé světové války. Když byl konec první světové války, že se strašně radovali, zpívali tancovali. A když byl konec druhé světové války, tak se střílelo a mstili se jedni druhým. Přece Němci byli také lidi, žejo? Když strýček, co byl v Horní Dobrouči a u něj byli ubytovaní zajatci, poněvadž tam byly transporty, tak je museli někde umístit, tak je dali i k Čechům, takže byli ve stodole u Čechů. Takže ten německý dozorce mu říkal – strýček uměl německy, tak se s nimi bavil – jak toužil, aby bylo po válce, on to byl učitel, aby mohl jít zase zpátky učit.“

„Jednou přijeli k nám v noci, nevím kolik bylo aut – dvě tři, to nevím. Bratr byl v autě, toho nepustili, ten seděl v autě. Přišli k nám a hledali protistátní letáky. Ale u nás se tím nikdo nezabýval, u nás žádné nebyly. Měli jsme dřevěnou světnici a vedle malou. Neměli jsme žádnou knihovnu, ale kolem stropu byla prkna a tam byly všechny knížky, které jsme měli, třeba i kalendáře, všechno bylo tam uložené pod stropem na těch prknech. A ráno bylo všechno vyházené na zemi, všechno zpřeházené. Tatínka odvezli do Pardubic, dva dny byl pryč. On byl nemocný. Jak jezdil s koňmi u JZD, najelo mu kolo na paty a měl sedřenou kůži na patách, tak špatně chodil. Byl na vyšetřování v Pardubicích, a když s ním sepsali protokol, tak říkal, že ho napadlo, že by si to přečetl po sobě, co jako říkal. A když to přečetl, říkal: ‚Ale takhle to nebylo!‘ A oni mu říkali: ‚My si to můžeme upravit, jak potřebujeme.‘ Když tatínek viděl, jaká je situace, tak aby se dostal domů, tak to podepsal.“