Petr Spielmann

„Když můj otec ještě nebyl v koncentráku, musel pracovat na stavbě a já jsem mu nosil obědy. Jednou jsme šli spolu po Masarykové směrem k nádraží, a už tenkrát se chodilo v kolejišti a nedodržovaly se chodníky. A on šel s hvězdou samozřejmě. A já jsem uviděl v davu proti nám jednoho kluka z naší třídy, o kterém jsem věděl, že je z kolaborantské rodiny. Jmenoval se Vávra a psal se Wawra. Tak jsem řekl tátovi: ,Tati, tam jde ten nácek z naší třídy.‘ A otec mně řekl: ,Běž dál, a neznáš mě.‘ A zmizel, šel stranou, někam do Josefovské. A ten kluk mě skutečně zastavil a zeptal se: ,Cos tam mluvil s tím Židem?‘ A já jsem samozřejmě řekl, že jsem s nikým nemluvil, ,to se ti zdálo, já žádného Žida neznám‘. Ale byl to pro mě hrozný šok, a když jsem přišel domů, měl jsem hrozné myšlenky a brečel jsem.“

„Nezapomenu na jeden zážitek ze Sychrova, kdy jsme se jednou po večeři s Aničkou Masarykovou vydali jen sami dva na procházku a já jsem jí tam říkal, že jsem měl ohromně intenzivní vztah... Že to byl pro mě ideál, její strýc Jan Masaryk, a že jsem přesvědčený, že to nebyla sebevražda, ale že to byla vražda. A ona mi tehdy vyprávěla své zážitky kolem té smrti, že ona byla ráno také v tom bytě, a vyprávěla mi, jak to tam vypadalo, jaký tam byl nepořádek a její názor, že Jan Masaryk byl taková letora, že by býval na to vysoké okno nikdy nevylezl. A ona měla pak taky to pyžamo, které bylo důkazem, že to nemohla být sebevražda. Byl to neuvěřitelný rozhovor...“

„Dvaapadesát jsme maturovali a pro atmosféru je, myslím, důležité: měli jsme nařízeno, že musíme maturovat ve svazáckých košilích. A víte, jak jsme maturovali? Ve svazáckých košilích, v černých oblecích, s černým sakem a se stříbrnou kravatou!“

„Nejdřív utíkali Němci. My jsme udělali něco, co se pak dělalo i v 68. roce, já jsem to pak dělal i v Praze, že jsme převraceli směrovky, to znamená, že ti Němci utíkali pořád dokola. Pak utíkali Maďaři. Maďaři utíkali s vozy a koňmi. A to zase tam nějací mladí lidé z Olešnice jim vypřahali koně, vždycky když byli dva koně, tak jednoho vypřáhli a nechali je utíkat jen s jedním. A taky obraz, který mám pořád před očima, oni rozhazovali z těch vozů – a my děcka jsme to sbírali – kostkový cukr. A pak přijela taková elitní armáda nesmírně příjemných lidí a to byla rumunská armáda, která to tam všecko osvobodila. Ta se teprve v posledním roce války dala na tuto stranu.“