Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Spielmann (* 1932  †︎ 2020)

• narozen 22. října 1932

• německo-židovská komunita v Brně

• záchrana před transportem

• nálety na Brno

• otec v koncentračním táboře v Oslavanech

• poválečný odsun Němců z Brna

• antisemitismus v 50. letech

• marxisté na FF MU v 50. letech

• setkání s O. Scheinpflugovou, L. Kubou, J. Šafaříkem, B. Matalem, J. Novákem, A. Opaskem, A. Masarykovou

• pražské jaro v Národní galerii

• odchod do Německa a nucená emigrace

• ředitelem muzea v Bochumi

• podpora československých výtvarných umělců v 70. a 80. letech

• podpora disidentů

• antisemitismus v Německu

• zemřel 29. listopadu 2020

Petr SPIELMANN

Pořád je v celém světě neobyčejně silný antisemitismus. Ten neskončil. Neobyčejně silný je i fašismus, ani ten neskončil. A to je pro mě to největší nebezpečí.

Příběh kunsthistorika Petra Spielmanna je osudově ovlivněný antisemitismem a událostmi druhé světové války. Jeho rodinu z otcovy strany s německo-židovskými kořeny decimoval holokaust. Jeho otec Pavel a také on sám jen zázrakem unikli likvidaci. Tato skutečnost se nikdy později z vědomí Petra Spielmanna nevytratila. Vše, co kdy dělal, dělal se silným sociálním citem a ohledem na menšiny, utlačované a ohrožené. Pocit tísně někdy převládá i dnes, kdy je Petr Spielmann již mimo svoji aktivní profesní kariéru a ohlíží se na výsledky, které za sebou

zanechal. V dědictví předchozích generací mohl Petr Spielmann vždy čerpat také silný cit pro umění. Mezi jeho předky byli malíři, architekti a divadelníci.

Umělecké kořeny rodiny vedou hluboko do minulosti

Narodil se 11. října 1932 do katolicky orientované rodiny s židovskými kořeny. Jeho pradědeček Hermann Spielmann, potomek pražských rabínů Landauů, byl významnou osobností veřejného života v Boskovicích - byl ředitelem místního gymnázia. Mezi jeho devíti dětmi byli i dědeček Petra Spielmanna Filip a architekt Max. Max Spielmann například postavil budovu Petschkova paláce v Praze, který se později ironií osudu stal sídlem gestapa, a vily, které dnes slouží jako rezidence amerického, čínského a ruského velvyslance. Další prastrýc byl herec a zpěvák Otto Spielmann, ředitel divadla v Braunschweigu. Strýc (bratr otce) Petra Spielmanna Oskar byl významný malíř, který studoval ve Francii a druhou světovou válku prožil v Alžíru. Torzo jeho díla je v majetku Petra Spielmanna a čeká na rozsáhlé zrestaurování.

Matka Leopoldina, za svobodna Formánková, pocházela z Brna. Její otec, dědeček Petra Spielmanna, byl truhlář a byl aktivní v sociálním hnutí kolem Josefa Hybeše. Babička byla pradlena a domovnice v domě v Biskupské ulici pod Petrovem v Brně, v němž žilo mnoho významných umělců a intelektuálů z brněnského německo-židovského prostředí, například bratři Hugo a Pavel Haasovi, německý sociální demokrat Pollach, prarodiče německého spisovatele Härtlinga a další.

Otec Pavel Spielmann vystudoval architekturu a v roce 1929 společně se svojí ženou odešel pracovat do Drážďan k firmě Lossow & Kühne. Jako architekt zde navrhl řadu domů, mj. i dělnické sídliště. V roce 1931 byli manželé nuceni vrátit se z politických důvodů do Československa. Petr Spielmann se narodil v Ústí nad Labem, kde se jeho rodiče usadili.

Útěk ze Sudet

Bezprostředně po Mnichovu rodina utekla ze Sudet do Brna. Petr vyrůstal ve dvojjazyčné, ale česky orientované vlastenecké rodině. Panoval zde například silný kult T. G. Masaryka. Jak říká, jeho „mateřštinou byla čeština a otcovštinou němčina“. V roce 1938 začal Petr Spielmann školní docházku v německé škole v Ústí, pokračoval v Brně. Po vypuknutí války začalo platit, že jako míšenec druhého stupně nesmí po čtvrté třídě obecné školy pokračovat ve studiu. Díky odvaze učitelů se jeho původ dařilo tajit, takže do školy docházel dál, ale žít stejně jako spolužáci se neodvažoval. Nesměl sportovat, nemohl do Sokola, rodina přišla o piano, takže nemohl hrát, nemohl se účastnit různých školních akcí.

Otec musel žít odděleně od rodiny. Petr Spielmann vzpomíná: „Když můj otec ještě nebyl v koncentráku, musel pracovat na stavbě a já jsem mu nosil obědy. Jednou jsme šli spolu po Masarykové směrem k nádraží, a už tenkrát se chodilo v kolejišti a nedodržovaly se chodníky. A on šel s hvězdou samozřejmě. A já jsem uviděl v davu proti nám jednoho kluka z naší třídy, o kterém jsem věděl, že je z kolaborantské rodiny. Jmenoval se Vávra a psal se Wawra. Tak jsem řekl tátovi: ,Tati, tam jde ten nácek z naší třídy.‘ A otec mně řekl: ,Běž dál, a neznáš mě.‘ A zmizel, šel stranou, někam do Josefovské. A ten kluk mě skutečně zastavil a zeptal se: ,Cos tam mluvil s tím Židem?‘ A já jsem samozřejmě řekl, že jsem s nikým nemluvil, ,to se ti zdálo, já žádného Žida neznám‘. Ale byl to pro mě hrozný šok, a když jsem přišel domů, měl jsem hrozné myšlenky a brečel jsem.“

V roce 1942 musel otec nastoupit do transportu, ale měl štěstí, protože skončil „pouze“ v koncentračním táboře u dolu Kukla v Oslavanech. Žena se synem tam za ním dojížděli, ale k osobnímu kontaktu málokdy došlo. Matka pracovala v železničním konzumu pod viaduktem u brněnského hlavního nádraží, kde byl vedoucí pan Šimorda, společně tvořili odbojovou buňku. Kávou, čokoládou a čajem upláceli gestapáky, aby pomáhali Čechům. Matka také organizovala pomoc rodinám popravených a vězněných. Opisovala dopisy na rozloučenou a dopisy z vězení. Jeden z gestapáků prý matce řekl, že „kdyby Češi nebyli takové svině, tak je jich ve vězeních polovic“. Matka byla statečná žena. Ještě v době, než šel její manžel do koncentračního tábora, se k němu neváhala hlásit: „Nejdřív s nimi zacházeli hrozným způsobem, museli například odklízet sníh, a to byly takové provokace, ti Židé se museli někde sejít, tam dostali nářadí a pak šli průvodem přes Brno, rozumíte, aby je lidé viděli. A já jsem mluvil o své matce, že mezi námi byly problémy, ale některé věci jsem u ní obdivoval. Ona se z protestu sebrala a šla s nimi v tom průvodu po Brně. To bylo neuvěřitelné.“

Příkaz do transportu

V roce 1942 přišel Petru Spielmannovi příkaz do transportu. Měl se dostavit do Prahy na Hagibor, ale bylo mu dvanáct a musel mít doprovod. Matka byla od porodu nemocná a situaci teď mohla využít. U rodinného lékaře Borna si nechala dát sádru na obě nohy a dostala zákaz pohybu. Když v témže roce přišly nálety na Brno, rozhodla se syna ukrýt na venkov k příbuzným do Předklášteří u Tišnova. Petr Spielmann se dlouhá léta neodvažoval navštívit Osvětim. Uvědomoval si, že ho tu čekal stejný úděl jako miliony jiných Židů, přestože on sám se za Žida nikdy nepovažoval. Až o mnoho desetiletí později sem poprvé jel ve společnosti polského umělce Jozefa Szajny, který zážitky z Osvětimi zpracoval ve výtvarném díle. Hluboce jím otřáslo, když mezi kufry osvětimských obětí nalezl jeden, který patřil chlapci z Brna ve věku, ve kterém byl tehdy on sám.

V Předklášteří Petr Spielmann strávil konec války. Zažil zde jedno osudové setkání, které ho ovlivnilo na několik let dopředu. Setkal se zde s katolickým kaplanem Kampfem, který založil program pro děti ve stylu skautských aktivit s názvem Družinky. Připravoval pro děti například hry v lese a Petr Spielmann z náznaků pochopil, že Kampf je v kontaktu s partyzány a děti při hrách roznášejí zprávy. Podobně chodili do lesa zpívat písně ruským zajatcům a házeli jim cigarety a jídlo. K jejich velkému zděšení ale ruská armáda ve dnech osvobození tyto své krajany postřílela. Petra Spielmanna pod Kampfovým vlivem okouzlil ideál kněze a zatoužil stát se farářem. Na Velikonoce v roce 1945, na Velký pátek, klečel jako ministrant od rána do večera v modlitbách u Božího hrobu. To se setkalo s velkou nevolí matky, která se tu znenadání ocitla, když utíkala s rodiči z rozbombardovaného Brna. Ve dnech osvobození v kostele s kamarádem ministrantem zpívali Dvořákovo Te deum.

Jak vypadalo osvobození? „Nejdřív utíkali Němci. My jsme udělali něco, co se pak dělalo i v 68. roce, já jsem to pak dělal i v Praze, že jsme převraceli směrovky, to znamená, že ti Němci utíkali pořád dokola. Pak utíkali Maďaři. Maďaři utíkali s vozy a koňmi. A to zase tam nějací mladí lidé z Olešnice jim vypřahali koně, vždycky když byli dva koně, tak jednoho vypřáhli a nechali je utíkat jen s jedním. A taky obraz, který mám pořád před očima, oni rozhazovali z těch vozů – a my děcka jsme to sbírali – kostkový cukr. A pak přijela taková elitní armáda nesmírně příjemných lidí a to byla rumunská armáda, která to tam všecko osvobodila. Ta se teprve v posledním roce války dala na tuto stranu.“

Otec pomáhal třídit židovský nábytek

Na konci války přijela do koncentračního tábora v Oslavanech skupina německých pohlavárů a nařídili třem vězněným architektům, Spielmannovi, Moskowicovi a Neumannovi, aby s nimi odjeli do Prahy. Internovali je v Pinkasově synagoze, kde bylo skladiště nábytku z bytů deportovaných Židů. Vězni museli až do roku 1945 z tohoto nábytku zařizovat nacistům byty. Po osvobození zde otec zůstal, protože ho Fond národní obnovy požádal, aby pomohl tyto věci vracet původním majitelům nebo jejich rodinám. Spielmannovi se tedy přestěhovali za otcem. Bydleli v Pinkasově synagoze a Petr Spielmann nastoupil na akademické gymnázium.

V té době Petra Spielmanna opouštělo přání stát se knězem a přeorientoval se spíš k hudbě. Bohužel během války zanedbal hru na klavír, a přestože se po válce snažil zpoždění dohnat, nepodařilo se to. Na konci gymnaziálních studií se rozhodl odejít do Brna na filozofickou fakultu studovat dějiny umění.

Během let na gymnáziu také prožil tvrdou změnu poměrů. Jako vlastenec vychovaný Masarykovou filozofií přednášel například v roce 1947 na školním shromáždění k desátému výročí Masarykova úmrtí. Když se o tři roky později, v září 1950, rozhodl uspořádat v nepřítomnosti rodičů doma večer k výročí, došlo k prozrazení s velmi vážnými následky. Zprvu měl být za tento prohřešek vyloučen ze studia. Díky ochraně profesorů byl ale trest zmírněn, nejprve jen na vyloučení z pražských škol, pak jen z jejich gymnázia, a nakonec vyloučen nebyl vůbec a za trest musel vést recitační kroužek. Ze školy zato musel odejít profesor latiny Nečásek.

Na gymnáziu poznal Petr Spielmann řadu přátel, například tu studoval Jan Klusák, pozdější hudební skladatel, flétnista Zdeněk Bruderhans, žijící dnes v Austrálii, Martin Turnovský, Ivan Vyskočil a další. Mezi jeho nejbližší přátele patřili Ivo Petro a Radka Pokorná, s nimiž spolupořádal inkriminovaný masarykovský večírek. Maturovali v roce 1952. Ve svazáckých košilích, jak bylo předepsáno, ale v duchu studentské recese. „Dvaapadesát jsme maturovali a pro atmosféru je, myslím, důležité: měli jsme nařízeno, že musíme maturovat ve svazáckých košilích. A víte, jak jsme maturovali? Ve svazáckých košilích, v černých oblecích, s černým sakem a se stříbrnou kravatou!“

V Brně na vysoké

V Brně Spielmann studoval v letech tuhého stalinismu. Na fakultě i mimo ni se setkával i s antisemitismem, lidový antisemitismus rozněcoval proces se Slánským, na fakultě pak žil i mezi některými marxisty. K aktivním tu patřil například pozdější disident Šabata. Petr Spielmann tu ale také získával nové přátele, k těm blízkým patřil například Oldřich Pukl, s nímž se společně věnovali vztahu kubismu a hudby. Navázal také styky s malířem Bohumírem Matalem, jenž      inicioval vznik umělecké skupiny Brno 57, která byla mezioborová, patřil do ní například i hudební skladatel Jan Novák a výtvarník Ladislav Vaculka.

V roce 1957 se Petr Spielmann oženil s Jaroslavou Valentíkovou z Uherského Hradiště, módní návrhářkou podniku Slezská tvorba a v roce 1959 se jim narodil syn Marek.

Osvícený vliv Adolfa Kroupy

Jako student také navázal styky s brněnským Domem umění, který za ředitelování Adolfa Kroupy v mezích možného překračoval dobová omezení. Brno bylo daleko od Moskvy, říkalo se tehdy. Tak se tu ve výstavní síni mohli objevit například i reprezentanti avantgardního umění, které v letech socialistického realismu nepatřilo mezi vyzdvihované. Studenti dostávali prostor a Petr Spielmann se podílel například na úspěšném cyklu didaktických výstav Škola vidění (Výmluvnost kresby, Možnosti barvy, Kompozice), které se později pro velký úspěch opakovaly i jinde. Díky Adolfu Kroupovi se také jeho jméno poprvé dostalo do Německa, i když tehdy ještě bez výsledku. Po absolutoriu vysoké školy se stal zaměstnancem Muzea města Brna.

Později dostal Spielmann pozvání od Národní galerie spolurozhodovat v komisi, která inventarizovala nábytek na hradech a zámcích (cílem bylo výhodně zpeněžit nepotřebný nábytek v zahraničí). Této práci se věnoval několik let a setkal se tu mj. i s Annou Masarykovou, vnučkou T. G. Masaryka. Od ní se v roce 1968 dozvěděl zajímavé podrobnosti o smrti jejího strýce, ministra zahraničí Jana Masaryka: „Nezapomenu na jeden zážitek ze Sychrova, kdy jsme se jednou po večeři s Aničkou Masarykovou vydali jen sami dva na procházku a já jsem jí tam říkal, že jsem měl ohromně intenzivní vztah... Že to byl pro mě ideál, její strýc Jan Masaryk, a že jsem přesvědčený, že to nebyla sebevražda, ale že to byla vražda. A ona mi tehdy vyprávěla své zážitky kolem té smrti, že ona byla ráno také v tom bytě, a vyprávěla mi, jak to tam vypadalo, jaký tam byl nepořádek a její názor, že Jan Masaryk byl taková letora, že by býval na to vysoké okno nikdy nevylezl. A ona měla pak taky to pyžamo, které bylo důkazem, že to nemohla být sebevražda. Byl to neuvěřitelný rozhovor...“

Petr Spielmann se později stal s celou skupinou spolupracovníků z této komise zaměstnancem Národní galerie a na jaře 1968 ho odboráři z galerie zvolili předsedou odborové rady. Byl u mnoha jednání za účasti tehdejšího ředitele a je přesvědčen, že to byl důvod, proč se ho později ředitel Kotalík pokusil zbavit - tím, že mu pomohl do zahraničí, a neumožnil mu návrat.

Do Bochumi na trvalo

Petr Spielmann dostal v roce 1968 pozvání na prestižní výstavu Documenta v Kasselu. Pracovní cestu dál směřoval do Bochumi za ředitelem bochumského muzea Petrem Leem, který ve spolupráci s Národní galerií připravoval první velkou zahraniční výstavu díla Otty Gutfreunda. Protože už to bylo po srpnu a protože si Leo vzpomněl, že na Spielmanna dostal dobré doporučení už před několika lety od Adolfa Kroupy, spontánně mu nyní nabídl pracovní místo. A Spielmann je přijal.

Do Německa nastupoval 1. července 1969. S ředitelem Leem rozvíjel jeho program reintegrace umění za železnou oponou po roce 1945 do mezinárodních souvislostí. Leo v roce 1972 zemřel a Spielmann byl pověřen vedením muzea. Zúčastnil se konkurzu, který mu zpočátku nedával prakticky žádnou šanci, nakonec v něm ale jednohlasně zvítězil. I tehdy se opět objevoval antisemitismus. Poslanec von Thümen prý veřejně prohlásil: „Když už se ten Žid Zadek stal ředitelem divadla, tak se ten Žid Spielmann nesmí stát ředitelem muzea.“ Spielmann vedl muzeum jako ředitel od roku 1972 do roku 1997, tedy rovných 25 let. Na koncepci svého předchůdce navázal, ale neomezoval ji už rokem 1945.

Kontakty s emigrací

Protože jeho pobyt v zahraničí byl omezen na jeden rok, požádal Spielmann Národní galerii o prodloužení. Požadavek byl zamítnut, přestože ředitel Kotalík mu původně slíbil prodloužení. Spielmann chtěl ale pokračovat, a dal proto v Národní galerii výpověď. Namísto odpovědi dostal vyrozumění, že se v zahraničí zdržuje nelegálně, a stal se tedy emigrantem.

„Když jsem po roce žádal Národní galerii o prodloužení, tak mi to nepovolili. Načež jsem se ještě pořád pokoušel... Protože jsem si dal úkol, pomoci propagaci české kultury v Německu a v Evropě, měl jsem tedy koncepci, práci a možnosti se mi otvíraly, tak jsem rozvázal pracovní poměr s Národní galerií a požádal jsem ministerstvo kultury o prodloužení pobytu. A dostal jsem odpověď od kádrovnice z Národní galerie, že jsem opustil republiku bez dovolení Galerie a nadřízených úřadů a že jsem emigrant. Tak jsem se stal emigrantem. A mělo to ještě další konsekvence. Ředitel národní galerie byl v AICA, můj ředitel v Bochumi byl taky v AICA, a když se konalo generální shromáždění v Kanadě v roce 1970 – a tehdy běžela ta moje žádost a on to nepovolil, tak přemlouval mého ředitele, který mi to pak řekl, aby mě vyhodil. Což by bývala pro mě byla katastrofa.“

Jako takový měl samozřejmě velmi ztížené možnosti komunikace s domácími institucemi a to bylo v rozporu s jeho programem, kdy potřeboval mít přístup k českým sbírkám.

Pokoušel se dávat prostor umělcům z komunistických zemí. Nejčilejší kontakty měl samozřejmě s českou emigrací, ale zajímal se i o tvorbu českých umělců žijících doma. Do sbírek muzea nakoupil okolo 1200 děl českých výtvarníků. Vystavoval nejen moderní klasiky, ale i současné umělce Koblasu, Medka, Istlera, Preclíka, Trinkewitze, Kohouta, Seiferta, Knížáka a další.

V 70. letech dával muzeum k dispozici studentům bochumské univerzity, kteří pořádali diskuse a setkání a iniciovali dopisy na podporu vězněných disidentů, například Václava Havla nebo Jaroslava Šabaty. „Neinicioval jsem je já,“ vysvětluje Petr Spielmann. „Já jsem byl členem této skupiny a tam se diskutovalo o situaci. Já jsem měl jeden hlas. Byl jsem hlas, na který se tehdy slyšelo, ale musím říct, že ty akce byly naprosto spontánní a měly i u německé veřejnosti velký ohlas. A nebyly to akce směřované jen na Československo.“ Uspořádal také vzpomínkový večer k potlačení pražského jara a pozval na něj významného protagonistu obrodného procesu, emigranta Otu Šika. Později mu jako výtvarně činnému uspořádal i výstavu.

Otevřená koncepce muzea za vedení Petra Spielmanna

V Bochumi se Spielmann prosadil jako tvůrce otevřené galerijní koncepce, která překračovala hlediska úzce monografická. Pořádal tématické výstavy, které spojovaly umění mnoha zemí a různých časových období a stylů. Nebál se propojovat i různé druhy umění. Sem patří například výstava k 50. výročí občanské války ve Španělsku v roce 1986, výstava Wo bleibst du, Revolution? z roku 1989 k výročí Velké francouzské revoluce nebo výstava ke 400. výročí narození Jana Amose Komenského Labyrint světa a lusthaus srdce v roce 1992.

Spielmann také inicioval vznik úspěšného festivalu národnostních menšin Kemnade International na místním hradě Kemnade, který nyní překročil už 30. ročník. Na festival zval i účinkující ze zahraničí, například řecké exilové umělce nebo španělskou zpěvačku Teresu Rebul. V programu se objevil i Karel Kryl. Mezi kontakty s exilem byl i duchovní Anastáz Opasek, s nímž se znal už z Prahy, a podílel se na vzniku Opaskova katolického sdružení Opus Bonum.

K velkým úspěchům Petra Spielmanna patřilo vybudování nové budovy bochumského muzea. Stávající budova z roku 1900 už nevyhovovala kapacitou prostorů. „Celá koncepce muzea moje i mého předchůdce byla založena na tom, že činnost sbírková a činnost výstavní byly velice spjaté. V podstatě to muzeum nakupovalo z výstav. V 80. letech jsme se ale dostali do situace, že nebylo možné vystavovat vlastní sbírky a zároveň připravovat výstavy.“ Spielmann proto inicioval vybudování přístavby. V konkurzu zvítězily dva návrhy, ale realizoval se návrh dvojice dánských architektů Boa a Wohlerta, kteří navrhli ojedinělý moderní prostor, patřící mezi nejzajímavější muzejní stavby druhé poloviny 20. století.

V Bochumi se Spielmann rozloučil výstavou díla Josefa Čapka. Po odchodu z funkce ředitele se vrátil do Brna a po několika letech na penzi se stal děkanem Fakulty výtvarných umění VUT v Brně. Zde působil od roku 2004-2007. Mezi významné výstavy, které zde v posledních letech uspořádal, patří objevný pohled na výtvarné dílo Vítězslava Nezvala Hra v kostky z roku 2006. Své zkušenosti z působení ve vedení bochumské galerie shrnul v knize Museum als Ort der Begegnung, Museum Bochum 1972–1997 (Vutium, Brno 2010).

Nahrávku natočil v roce 2008 a zpracoval Vilém Faltýnek.